Všechna práva © Interkom 1984 - 1985

Kurt Vonnegut přiletěl do Prahy v noci z 28. na 29. března. V Praze tehdy právě začínalo jaro (týden po tom zase skončilo a vrátila se zima), tramvaje jezdily úplně normálně, ulice byly rozkopané stejně jako jindy a lidé se mezi sebou obšťastňovali přihlouplými březnovými úsměvy. Pak přijel.

       Stejně bych reagoval snad jenom kdyby k nám přiletěl John Lennon, ale ten už je po smrti. Kurt Vonnegut je „velikán“ SF i +velké+ literatury a takoví lidé k nám každý týden nejezdí. Zjevil se toho dne na chodníku před Čapkovým knihkupectvím, kde měl podepisovat své knížky, jako cherub, archanděl zlatoskvoucí a velekněz blankytnými křídly opeřený, třeskl dveřmi svého (nebo velvyslancova) forda (nebo čeho) a vystavil se našim pohledům. Zde jest, co jsme spatřili. Předně Kurt Vonnegut vypadá úplně jinak než na té jediné fotce, která byla u nás otištěna na obálce Grotesky a Snídaně šampiónů. Vypadá totiž úplně normálně. Na tom snímku je zbrázděná tvář člověka trpícího právě silnými průjmy. Je to mizerná fotka. Pan Vonnegut má tvář příjemnou, hladkou a vyrovnanou. Jeho pohyby jsou opravdu trošku (a zajímavě) nekoordinované, jak ostatně ve svých knížkách psal. Při chůzi se houpe jako medvídek (takhle nějak prý chodil Jan Weiss) a vrhá kolem sebe pozorné a laskavé pohledy. Pokud někdo čekal, že bude na každém kroku trousit „haj hou“ a „so it goes“ ve žvatlavém českém překladu, byl zklamán. Pan Vonnegut hovoří úplně normálně jako každý jiný člověk. Vonnegut měří něco ke dvěma metrům. V čapkově knihkupectví ho posadili ke stolku, vysokému asi půl metru. Mrzí mne, že jsme ho neviděli, když se za něj pasoval. Hezké to ale bylo i když seděl: aby se do nábytku vůbec vešel, stylizoval své nohy do pozice „dvě zkřížené hokejové hole“, což v předvečer mistrovství světa v ledním hokeji (za účasti USA) vypadalo jako varovné memento. Podpis Kurta Vonneguta je výtvarné dílko, které snese paspartu a rám. Aby nebylo pochyb, že tento klikyhák je skutečně autogramem, přimalovává Vonnegut dospodu identifikační prdýlku-hvězdičku, kterou taky známe ze Snídaně šampiónů. Napadlo mě takové nové přísloví, které dokonale sedí: „Podle šatů poznáš pána, dle prdýlky Vonneguta“. Není na tom nic směšného, protože je to pravdoucí pravda, stejně jako Vonnegut nepíše směšné věci, ale trpkou pravdu, které se smějeme pro její krutost.

       Pan Vonnegut má velmi dobré nervy. Z jeho hlediska nemůže být nic víc deprimujícího než fronty lidí, ověšených bágly s knížkami a smějících se všude tím samým uctivým úsměvem. Buď to geniálně hrál, nebo byl vskutku dobře naložen, ale pokud vím, každý ze stovek podpisů vykroužil stejně pečlivě a vždycky s kapku vyšpuleným jazykem. (Když podepisoval „Lety zakázanou rychlostí“, zarazil se, protože ho cyklostylovaná obálka asi uvedla v podezření, že se jedná o podvrženou autorskou smlouvu. Po ujištění, že jde jen o jeho povídku Big Space Fuck, se drsně zasmál a nejhrubšími slovy toto své nejlepší dílo pomluvil.)

       0 SF se s K. Vonnegutem diskutuje jen obtížně: českou LF nezná a americkou nenávidí. Před Jardou Veisem si dělal srandu z Asimovova elektrického psacího stroje. Elektrický psací stroj umožňuje větší výkonnost a vyšší počet napsaných stránek. I Jarda Veis má doma elektrický psací stroj. I já bych měl rád doma elektrický psací stroj.

       Film Jatka č. 5, který jsme viděli večer, u nás asi normálně promítán nebude, což soudím z patnáctileté doby, která uplynula od jeho natočení. Zvláštním dojmem, zapůsobil na diváky fakt, že Američané točili válečné Drážďany v mírové Praze (podobnost čistě náhodná?) Nenamáhali se dokonce z Wilsoňáku odstranit naše telefonní budky, jež my zde pokládáme za supermoderní. Měli na to asi jiný názor.

       I když si ale odmyslíme národní reminiscence, je to pozoruhodný film, který je dobře profesionálně udělaný.

       Pan Vonnegut pije džin s tonikem, což u něj podporuje už beztak silný sklon být skvělým společníkem. Mluví přirozeně a duchaplně. Ve společnosti má úspěch, který my fanové pohotově vztahujeme na českou SF, a tedy i trošičku na sebe. Během celkem asi pěti hodin s K. Vonnegutem nebo nablízku Vonneguta se kolem něj motalo tolik lidí, kteří se s ním chtěli dát do řeči, že se navzájem překřičeli a nakonec se s ním nebavil skoro nikdo. Přesto jsou zde tři otázky, na které pan Vonnegut odpověděl našemu zpravodaji: „Nevadí Vám, že Harlan Ellison a někteří další spisovatelé používají ve svých povídkách Vaše poznávací znamení, např. výrazy +haj hou+ nebo +tak to chodí+ ?“ odpověď: „No.“ (Ne) „Víte o tom, že jste u nás jedním z nejoblíbenějších amerických autorů?“ odpověď: úsměv a několik nesrozumitelných slov, zřejmě nepřeložitelná slovní hříčka.

       „Co Kilgore Tirout? Napíšete o něm další knihu?“

       Odpověď: „Maybe.“ (Snad)

       Z dalších slov byl pan Vonnegut vyrušen dvojicí žadatelek o podpis. Těmi a jinými pak byl rušen i dál, pořád, systematicky, takže tím také sdělení žijícího klasika a velikána SF našim čtenářům končí.