Všechna práva © Interkom 1984 - 1985

V duchu tohoto hesla, které poprvé zaznělo na Šumperku 84, by se kluby měly postupem času co nejpoctivěji zamyslet nad vlastní členskou základnou. Stále totiž ještě působí jisté zmatky otázka velikosti a akceschopnosti klubů: záleží na tom, jak je ono číslo, jímž odpovídáme na otázku „Kolik je vás v klubu?“, myšleno; a v praxi platí, že není člen jako člen.

       čtenář SF - obyčejný člověk, který kromě detektivek občas čte (náhodou) i SF, což v podstatě pouze znamená, že proti tomuto žánru není nějak zaujat.

       příznivec SF - se o SF občas zajímá a pokud je mu důsledně „cpána“ pod nos, tak ji konzumuje. Na akci přijde, jako by ostatně přišel i na cokoliv jiného, co by se mu zdálo zajímavé, pokud ovšem nepoběží něco v televizi.

       fanoušek SF - již projevuje aktivní zájem o SF jako o samostatně vyhraněný žánr a sám se pídí po tom, co se u nás v této oblasti děje.

       fan - již SF nechápe pouze pasivně, ale sám píše, kreslí, fotí, vymýšlí a organizuje. V rámci svých možnosti je ochoten vypomoci s akcemi i postoupit pro svůj koníček finanční a jiné oběti.

       aktivista - je natolik aktivní, že táhne životem „pod praporem SF“ která pro něj představuje formu seberealizace. Je až agresivní a svou „víru“ chce šířit mezi dosud „nenakažené“ jedince.

       Uvedené dělení se možná bude někomu zdát zbytečné, já osobně se však domnívám, že s jeho pomocí můžeme odhalit některé ze slabin našeho fandomu.

       Skončilo období prvopočátků sf hnutí v našich zemích a s ním i honba po kvantitě, po číslech, jejichž smyslem bylo ukázat nejen nadřízeným složkám, ale hlavně sobě samým, že takhle „blázníme“ nejen my.

       Nadšení nad tím, že je u nás už 10 klubů a v každém (považte!) třicet lidí patří minulosti. Jaký smysl by ostatně mělo nyní, když je hlavním požadavkem dne akceschopnost jednotlivých klubů, počítat za fana každého, kdo se v klubu ukázal?

       Přecenění řeči čísel vedlo například k tomu, že mnohé sfk vykazovaly podle našich statistik nejvíce členů krátce po svém vzniku. O dva roky později je jejich počet již silně redukován.... A rovnostářské měřítko člen jako člen? Když je v sfk jeden, který všechno táhne, a ostatní, co se jen vezou, co se asi stane, když ten jeden odejde (ožení se, odstěhuje, narukuje)?

       Existuje však ještě jeden pohled, který si jen tak neuvědomíme. Jistě mi dáte za pravdu, že smyslem fandomu by mělo být mimo jiné i získávat z entity čtenářů případ ne příznivce, z nich dělat fanoušky, z těch pak fany atd. Co je však nesmírně důležité - a co je zatím v naprosté většině případů ještě stále, přehlíženo a podceňováno - je skutečnost, že ke každé ze shora uvedených skupin je nutné přistupovat specificky, s jinou metodou a na jiné úrovni. U každé skupiny bude například různý podíl propagace, obsahové a popularizační složky programu, spolupráce s publikem. Čím nižší stupen, tím profesionálněji musí účinkující vystupovat a počítat s minimálními znalostmi SF (to potvrzují zatím všechny prováděné testy). „MUSÍ hledat spojitosti, uvádět příklady a ukázky, nepoužívat sf slangu, být schopen v kostce odbočit a pěti větami vysvětlit obsah třeba Nadace, ale pak se zase vrátit k tématu, omezit na minimum cizí a vědecké termíny, nepacifikovat posluchače prohlášeními „jak jistě všichni víte“ a „známý román“, nemluvit na ty chudáky anglicky, aniž by jim to vzápětí přeložil, nepředpokládat automaticky, že všichni četli to, o čem jsme přesvědčeni, že to četli.

       Něco jiného bude přednáška pro středoškolské studenty, něco jiného pro učňák a něco jiného neformální beseda v klubu, kam jsme si mezi „zasvěcence“ někoho, pozvali. Přitom u nejnižších stupňů je třeba věnovat propagaci každé akce minimálně tolik prostředků a pozornosti, jako akci samé. Musíme si konečně jednou uvědomit, že jsme jen lidé. Aktivistovi se většinou stačí jen zmínit. Fana výslovně upozornit, fanouška několikrát bombardovat pozvánkami a plakáty a ještě den před akcí se ujistit, zda přijde. Příznivec podlehne teprve barevnému plakátu od 0,5 x 0,5 metru a více a čtenáře musíte pronásledovat prostředky ještě mohutnějšími, tedy pokud možno tiskem, rozhlasem, pozvánkami, letáčky i plakáty, zároveň. To je skutečnost, na níž nic nezměníme. To si také musíme připomínat, když na akci, kterou jsme tak pečlivě připravili, přijde pár skalních přívrženců, tři náhodní diváci a dva známí, které přivedl kdosi z nás.

       Všichni vycházíme z toho, že o SF je zájem. Stane-li se pak něco, co tomu zdánlivě odporuje, neznamená to ještě, že jsme žili v sebeklamu. Jen jsme prostě něco podcenili a něco přecenili. Když v klubu po roce růstanou ze 30 lidí 4, když je na akcí víc organizátoru než diváků, když máte v klubu 20 členů a najednou nemůžete najít nikoho, kdo by vám s támhle tím pomohl - je třeba hledat, kde se stala chyba. A možná, že to bylo právě ono propadnutí mylnému kouzlu čísel, ignorování skutečnosti, že „není každý fan, koho SF láká“. Takže tu minimální míru zodpovědnosti při vyplňování příštích dotazníků (které mimochodem spousta klubů ještě nezaslala) by měl mít každý z nás.