Všechna práva © Interkom 1984 - 1986

       Nad českou sci-fi, ledva vykřesanou ze země, jako by se v posledních letech rozestřel soumrak. Odešel Ludvík Souček, který - nota bene - poslední léta života žánr opustil ve prospěch dlouze milované paravědy.

       Josef Nesvadba vykročil směrem k „mainstreamové“ literatuře, aby skrze ni pořídil „slušnou“ variantu sci-fi, která má všechny atributy „obecné literatury“, (a nezaváni tedy prokletím okrajovosti), a pauza, jež nastala od vydáni druhé knížky Jaroslava Veise Pandořina skřínka, to jen stvrdila. Mnohé se v tomto „galaktickém“ soumraku ovšem proměnilo: lehký vánek, místy nikoli zanedbatelný, přinesla povídková sbírka Miloše Kratochvíla Pavilón J, vichřici amatérská soutěž o cenu Karla Čapka, pořádaná „mladíky z Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích - a opravdový tajfun - na české nakladatelská poměry - přivál sérii sci-fi antologii, převážně z Nakladatelství Svoboda a Mladá fronta. Za tu dobu se k utiskovanému a přehlíženému žánru přihlásila řada autora etablovaných pravé v hlavním proudu, ať už to byl Vladimír Páral, Karel Sýs a další, aby tento „paravesmír“ naší literatury zaštítili svým Jménem ..., leč „literární realita“ svědčila stále a stále jen o jednom: že totiž paradoxně schází knížka, která by tuto stoupající prestiž žánru potvrdila In nátura.

       Do této situace jaksi náhle vstoupila sbírka třiadvaceti „vědecko - a nevědeckofantastických povídek“ Ondřeje Neffa VEJCE NARUBY (Mladá fronta). O autorových literárních ambicích se ovšem vědělo ze tri prozaických titulu, z nichž zřejmé nejvíce zaujaly laskavě patafyzické A vřely se vyrojily (1983), především však z teoretických prací Podivuhodný svět Julese Verna (1978) a „komentářů k české literární fantastice. Něco je jinak (1981). Jakákoliv polemika s touto poslední knihou byla ovšem pro recenzenty přetěžká (možná také proto se ji bohorovné vyhnuli): Jednak proto, že jiné teoretické prameny (pomineme-li Kagarlického Fantastiku, utopii, antiutopii, která je cílena jiným směrem) prostě nejsou po ruce, jednak proto, že „komentátor sci-fi - je totiž v situaci kartografa, který si musí vytvořit vlastní měřítko vzdálenosti i projekční systém“ Vejcem naruby, tedy ukázkou, jak si Neff-teoretik představuje sci-fi v praxi, ovšem autor vstupuje na pole již mnohokrát a mnohými zorané a hnidopišskému recenzentovi tak nastavuje trojí zrcadlo: jak se autorova teorie odrazila v praxi, jak se Neffova sci-fi vyjímá na pozadí výtvorů jeho spolutvůrců a za třetí - a to je také nejdiskutabilnější položka -, jak se tato jeví v celku současné literatury hlavního proudu.

       Nuže, jedním škrtem odbudeme položku první (není to účelem této recenze a recenzentovi samému - přiznává to bez mučeni - na to ostatně scházejí sily), abychom se nejpodrobněji zastavili u druhé. Až na čestné výjimky je solidní průměr současné České fantastiky ve znamení zneužívaní některých znaků žánru, které jako by autory ukolébávaly k poklidnému rozmělňování toho, co už drahně let známe nejen ze sci-fi světové, ale v četných modifikacích i z domácí. Jde především o takzvané pohyblivé motivy, jež si autoři půjčují jeden od druhého. Důvěra v teoretické posvěceni, že v tomto případě nejde o literární krádež (Jak by tomu bylo v případě literatury hlavního proudu), nýbrž de facto o podstatu žánru, plodí na druhé straně také Intelektuální lenost, neschopnost hledat originální pohled nebo alespoň nedostatek důsledné snahy vyhýbat se záležitostem obehraným a notné zprofanovaným. Ovšem: scifisté jsou v roli perníkářů, kteří pracuji se stejným těstem, cílí i ke stejnému tvaru a svou osobitost mohou plně vyjádřit pouhým zdobením polevy ...

       Ani ve Vejci naruby „nescházejí nezbytné rekvizity žánru“ (Neff-teoretik). Jako jsou vesmírné cesty, roboti a androidi, telepatie či paravesmír, a originální je knížka právě tím. Jak autor zpracovává „polevu“.

       Stačí se začíst do povídek které operují se strojem času a s tím spojeným chronoklasmem. (Jak přišla Lali o zapalovač, Omamný nápoj volnosti, Kirby versus Domebey), abychom se přesvědčili, že tu platí stará utahaná pravda, že nerozhoduje téma, nýbrž jeho, zpracováni. K tomu přistupuje i autorova odzbrojující lehkost vyjadřování, mistrná stylistika (kdo u nás - mimo Jaroslava Kořána umí tak skvěle využít anglo-amerického slangu?), objevná hmotná nadsázka (zvláštní příloha televizních novin je v tomto směru ukázkovým příkladem nesterilizované satiry) i sebeironie, rámcující knížku i titulem, (Muž, který ví) a ani tam, kde si autor vypomůže postupy z vesmírné opery (detektivní motivy v Největší vodvaz v dějinách svangu a Bílá hůl rýže 7,62) nebývame zklamaní. V tom všem dostihuje i trochu posouvá takové domácí veličiny žánru. jako je Nesvadba a Souček. Jestliže řekl právě Nesvadba (v Neffově Něco je jinak), že „charakteristický rys humanistické sci-fi vidím v tom, že je to literatura teze zpracovaná s maximem hravosti“, pak je toho Vejce naruby pěkným i podnětným příkladem. K „nulovému prostoru“ však dochází právě tehdy, když převáži „hraní pro hraní“, byť osobité (zábavné, a myšlenkové jádro povídky se scvrkne v stokrát omílaný konglomerát futurologických vizi. Sci-fi se pohybuje ve světě vědy, mnohdy ji po svém doplňuje, přetváří i anticipuje, ale to samo ještě není zárukou intelektuální pronikavosti, diky niž se prý její autoři vysoko týči nad kolegy literatury hlavního proudu. Nezamlčíme ovsem, že česká literatura se někdy jen těžko vyrovnává s tolik aktuálním požadavkem svébytné a vskutku hluboké filozofické reflexe a že sci-fi ji právě zde supluje. Neměla by se však s takovým postojem lehce smiřovat, aby nakonec - až ji budou číst sci-fi lidé ze sci-fi století - nedopadla jako jedna z postav v jedné Neffově povídce: „Nejsme tvůrci. Jsme posunovači veličin. Jsme ovlivňovači.“