Všechna práva © Interkom 1984 - 1987

       Jednou se mi dostalo do ruky něco od Vonneguta, myslím, že Kolíbka. Byl to pro mě šok.

       Jak ten člověk dokáže psát přesně to, co doopravdy chci číst, co nacházím v jiných knihách jen po kapkách? Jak to vymýšlí? Kdo to je? Co ještě napsal?

       Pak jsem si ještě přečetla Grotesku a Jatka č. 5 a bylo mi jasné, že už nebudu psát ukňourané deníčky nepochopených žen /které jsem do té doby skutečně psala/.

       Že budu psát sci-fi.

       Vonneguta jsem myslím nikdy nenapodobovala z toho prostého důvodu, že bych to nedokázala. A pokud jsem ho přece jen napodobovala, tak to nikdo nepoznal.

       Pustila jsem se do četby i jiných sci-fi knih, ale zjistila jsem, že dobrodružná a technická sci-fi mě nepřekonatelně nudí.

       Tak jsem se klidně dala do psaní.

       Napsala jsem povídku o čilých stařečcích, kteří demolují parkové zařízení z ryzího dřeva. Usedlá mládež, unavená monotónním životem, je krotí. Napsala jsem ještě jednu povídku o vesmířanech, jejichž civilizace byla celá bytostně zfušovaná a kteří drželi svoji loď pohromadě silou vůle, sborovým zpěvem a vykřikováním nadšených hesel.

       Klidně jsem to poslala na Parcon.

       Nedostala jsem se ani mezi padesát pozvaných finalistů, takže jsem tam nejela. Od Železného jsem dostala dopis, jaký tehdy optimisticky posílal všelijakým pochybným autorům, zda nemám ještě něco dalšího.

       Železný tehdy doufal, že šuplíky neznámých autorů skrývají něco úžasného a úchvatného.

       Dnes už v to myslím nedoufá.

       Přihlásila jsem se na FAMU. Nevzali mě.

       Napsala jsem o tom sci-fi. O přijímačkách do sekty Originálních lidí v roce 2050.

       S touhle povídkou jsem na Parconu ukořistila sedmé místo. Z porotců se to nejvíc líbilo Ondřeji Neffovi. Od té doby, když mě vidí, tak na mě volá: „Hele, Glutamka“.

       Parcon 85 byl pro mě úžasný zážitek. Poprvé v životě jsem spatřila video, bohužel nefungující. Nevydržela jsem čekat, až začne fungovat a o půlnoci jsem šla spát.

       Také jsem se byla podívat na dražbu knih, kde jsem viděla jakéhosi zrzavého vousáče, k smrti ochraptělého, jak s neutuchající vervou vyvolává a vyvolává a vyvolává. Byl to pochopitelně Veverka.

       Jinak jsem si připadala ztraceně mezi lidmi, kteří se navzájem znali, zuřivě spolu diskutovali, důležitě cosi vyjednávali a vůbec věděli, kdo je kdo a co je co.

       V samém závěru Parconu mě odchytil menší, obtloustlý, legračně usedle působící člověk s knírkem. Byl to Jirka Fidra. Lákal mě do literární sekce Desítky. Popisovala jsem mu, jak literární kritik Petr Bílek si přečetl mé sci-fi povídky a zhnuseně prohlásil: „De-va-de-sát procent lidí píší sci-fi!“ A tím byl se mnou hotov. Fidra odpověděl, že o to jim právě jde - aby nás autory víc uznávali, brali vážně. Že když budeme vystupovat jako klub, tak že se nás každý spíš lekne nebo ho spíš ohromíme nebo něco v tom smyslu.

       Tak jsem tedy začala chodit do klubu k Fidrovi. Poprvé jsem vůbec nemohla členy klubu identifikovat. Nemám žádnou paměť na lidi. Bloudila jsem po sále u Matky Dráhy /ÚKDŽ/, až jsem je nakonec poznala podle Báry Ježkové, což je tak výrazná postava, že je omyl vyloučen. Byl to pro mě historický okamžik. Kdyby tam nebyla Bára, odešla bych s nepořízenou a nestala bych se členkou sci-fi hnutí.

       No.

       Hlavním literárním poradcem klubu byl v té době Eduard Martin. Je to šíleně zdvořilý, uhlazený a starosvětský člověk, který mě tou svou formálností nutí chovat se ještě dvakrát potrhleji než normálně. Což je už opravdu příliš. Myslím, že jsem mu šla na nervy.

       Pak tam taky chodil Ivan Kmínek.

       Než ho poznáte blíž, můžete být otřeseni drastičností jeho soudů. O mých povídkách většinou říkal že „je to blbý“. Ale pak jsem zjistila, že to říká úplně o všech povídkách, i o svých, a to mě uklidnilo.

       Nejvíc jsem se toho ale dozvěděla od Báry Ježkové díky její přebujelé upovídanosti. O Veverkovi, Rampasovi o tom, že Bára je první dáma sci-fi, a tak podobně.

       Další výraznou postavou byl Pagi, který vystupoval v roli zasloužilého zakladatele - pamětníka a občas vedl úmorné řeči o počítačích, kterým jsem nerozuměla.

       Fidra se stále častěji tvářil tajemně, uraženě, zavile, nebo jako že má něco za lubem. Stále častěji svolával všechny s tím, že se bude řešit, co s naším klubem bude dál, a pak jsme seděli a koukali na sebe a nic.

       Toto se opakovalo po dobu jednoho roku, dvakrát až čtyřikrát za měsíc.

       Pomalu jsem se začínala dovídat i o jiných klubech /a kroužcích a skupinách a frakcích a sekcích, abych to definovala přesně/.

       Jednou mě Fidra pozval na Hlavovku, že tam bude Neff.

       Když jsem tam přišla, KZG, tedy Klub zneuznaných géniů, seděl kolem stolu. Můj první dojem byl, že Neff tu ještě není. Je totiž obklopen fámami a mýty typu „člověk - sopka“, „děsnej machr“ a podobně, takže když od stolu nelétala žhavá láva ani nezněla střelba z pistole, byla jsem vlastně zklamána. Ale současně i potěšena. Ondřej Neff má nevídaný přehled o sci-fi a kultuře vůbec a dá se od něj pochytit, co se kde děje a co je kde nového, pěkně přehledně a v kostce.

       Pamatuji se, že byl umordován parconskými příspěvky, hovořil o tom, jak česká sci-fi je plná normalizování, tezovitého mentorování, jak čte pokaždé několik desítek povídek s opakujícími se náměty, například o invazi mimozemšťanu, kteří jsou tak mrňaví, že si jich lidé ani nevšimnou, nebo s popisem zničené Země po nějaké katastrofě. Pak hovořil o sci-fi románu, o dějovosti, o nutných znalostech z oblasti vědy, o vizionářském autorském typu, o pikareskním románu, spojování povídkových epizod... Po jeho odchodu si Vláda Mátl rval zbylé vlasy a volal: „Měl bych si něco přečíst z teorie literatury! Ale co? A kde na to vzít čas?“

       Další klub, o němž jsem získala jakous takous představu, byl Villoidus.

       Vypravila jsem se na vyhlášení výsledků soutěže o Huňáče zeleného. Pochopitelně jsem očekávala, že tam přijde množství věhlasných scifistů, že kuloáry kolejí na Větrníku nebudou stačit veškerému hemžení, klábosení a vyměňování postřehů a nejnovějších zpráv.

       Místo toho se v příslušné místnosti na Větrníku sešlo pár zívajících lidí z koleje v teplákách /což byl matfyzácký klub a současně porota soutěže/, Martin Hlaváč, Rampasovi /kteří záhy odspěchali kojit mimino/, Standa Švachouček, všudypřítomný Honza Pavlík - a já. Připadala jsem si jako vetřelec. Standa Švachouček, jediný byl pozván? protože Villoida 86 získal on. Jinak nikdo z finalistů /tj. deseti vyhodnocených jako nejlepší/ o vyhlášení nevěděl. A ti, kteří věděli, byli odrazeni: na vlastní uši jsem slyšela, jak se Pagi ptá na koordinaci Martina Hlaváče, jak dopadl, a dostává se mu ujištění, že se nedostal ani do finále. Přitom s Vládou Mátlem skončili na čtvrtém místě! To všechno mě rozzuřilo a napsala jsem do Fidrova fanzinu Ariadna /který pak už stejně nikdy nevyšel/ štvavý článek o záměrném diletantismu Martina Hlaváče. Zdůraznila jsem, že udělený Huňáč byl Švachoučkovi zase odebrán s tím, že ho definitivně dostane až za dva dny na večeru v Planetáriu - přes Švachoučkovy protesty, že ho manželka chce také někdy mít doma. Popisovala jsem, že dílko Zdenka Páva, které skončilo na druhém místě, bylo tak zdeformováno Hlaváčovým zamotaným přednesem, že mi dělalo potíže pochopit, oč vůbec jde.

       No.

       A další a poslední klub, do kterého jsem pronikla /i když až po jeho zrušení/, byla Spectra. Chtěla jsem totiž dělat nějaké pořady /nejspíš z vlastních povídek/. U Fidry jsem příliš neuspěla /trval na profesionálních recitátorech, což byl jeden z jeho rafinovaných způsobů, jak zlikvidovat Báru, a to byl v té době hlavní cíl veškeré jeho činnosti/, a tak jsem se vydala za Veverkou.

       Vychrlil na mě asi deset různých projektů a nakonec skončil u Hvězdných válek.

       Neměla jsem ponětí, co to jsou Hvězdné války, ale z toho, co o tom u Veverky říkali, bylo znát, že je to n ě c o. Záležitost.

       Vstoupily jsme s Jarmilou Přibylovou /k nejvyšší hrůze Pagiho a Fidry, kteří se tvářili, jako bychom se vrhaly do soptícího Vesuvu/ do Veverkova Klonu. Scházelo se to u Veverky v bytě a Jarmilin první dojem byl, že je to něco jako doupě feťáků: Bedrna a spol. se válejí na zemi u videa, mezi nimi se povalují latě, cihly a podobné materiály, které Veverka snad v budoucnu použije na vylepšení bytu. Každého nově příchozího celého důkladně olíže chrt Aidar. A mezi tím vším ještě pobíhá Veverka ve fialových slipech a organizuje, tj. chrlí něco, co Matějka zároveň slovo od slova zapisuje na stroji.

       Co se týče Hvězdných válek, učinila jsem si pevný názor, že je to přiměřené pro diváky do deseti let. Pro ty je to zcela v pořádku a není to snad ani o moc drastičtější než když vlk sežere Karkulku.

       Jiná věc je, když nad Hvězdnými válkami cítí plné čtenářské nebo divácké uspokojení dospělí. Dospělý člověk, který sní o tom, jak sestřeluje blasterem padoušské mutanty nebo hvězdné křižníky, není podle mě duševně plně vyvinutý.

       Nebo se Hvězdné války dají brát jako názorná ilustrace tragikomických stránek americké povahy. To siláctví, sebevědomí, opojení technikou, ten bojový patos, primitivní optimismus, ta fascinace exotickými, patrně orientálními filozofiemi, a jejich naprostá vulgarizace...

       Ještě že my jsme naštěstí obrněni naši milou českou skepsí a poťouchlostí a dovedeme si myslet své!

       Soutěžní příspěvek Paní Domácí do Huňáče zeleného ssp. 87