Interkom: Žlučovitý pohled účastníkův

Budova Dopravních podniká je v Praze a hned u metra. To znamená pro nás Pražáky u nosu. Na první pohled se mi zdálo, že to je výhoda, ale postupně jsem zjišťovala, že pražskému Parconu jakoby chyběla taková ta uvolněnost atmosféry - my Pražáci jsme pořád někam odbíhali, spěchali, mizeli, dívali se na hodinky a tak podobně. Kdežto když člověk vyjede do Pardubic, Parcon ho tak nějak víc pohltí.

Přiřítila jsem se krátce po, desáté a běžela jsem k registraci. Přitom jsem málem zbourala pódium a smetla jsem pana Kantora. Dopravní podniky jsou pěkné bludiště (alespoň pro člověka mé chápavosti), takže jsem několikrát za tem den skončila v nějaké temné chodbě a jednou mě pořadatel seřval, proč chodím těmihle dveřmi, když mám chodit támhletěmi. U registrace úřadovaly Míša Rampasová a Inka Jelínková. Obě byly krásně letně oblečené a jejich zjevy připomínaly, že venku je pěkně a svítí sluníčko. Já jsem však strávila den v oblacích cigaretového dýmu šířených zejména Ivanem Kmínkem a Bárou Ježkovou.

Deset hodin deset minut přednáška Ondřeje Neffa. Kyberpunk, humanisti, fanzin Levná pravda, hlásající radikální úvahy o tom, zda sci-fi může hrát první ligu, s Austenovou, Faulknerem a Conradem. Styl těchto úvah je nádherně americký. V záchvatu inspirace začínám uvažovat o tom, že založím hnutí ekopunku a budu hrát alespoň divizi řekněme se Švejdou a Johnem. (Nebo jen okresní přebor s takovým Cimickým?)

Po Neffovi následuje pasování Parkoránů. Parkoráni jsou fani, kteří nevynechali žádný Parcon, ani, nultý. Zdeněk Rampas se každého uchazeče zeptá, zda skutečně nevynechal, a pokud odpoví „Nevynechal!“ třikrát ho praští deštníkem a dá mu placku ztvárněnou Inkou Jelínkovou. Je to působivý rituál. Dva z osmnácti uchazečů po pravdě odpovědí, že vynechali, Klub je natolik elitní, že jim titul „Parkorána“ nelze přiznat.

Hrneme se na oběd. Mohla bych kritizovat řízek s bramborovou kaší za šestadvacet korun i pomalost obsluhy (nebohý pan Žarnay po hodinovém čekáni zjistil, že vlastně nemá lístek, a odešel hledat něco na zub jinde), ale raději se vší kritiky zdrzím. Vzpomínka na stravování na Miniconu je dosud živá a stále bezkonkurenční.

Odpoledne probíhají dva až tři pořady najednou. Chvílemi někam na juknu, zase odběhnu, pár minut s někým klábosím, takže nakonec mám ze všeho mozaikovitě gulášovitý dojem. Přes odpoledne se odehrával ve Velkém sále pořad o hudbě inspirované sci-fi. V Malém sálu přednášel Ivan Adamovič o kultech anglosaské sci-fi. Když se dostal ke Spielbergovi, odběhli jsme na Salon Mladé fronty vedený Vojtěchem Kantorem. Je tu k vidění (kromě jiných) Josef Nesvadba a Miroslav Holub, který čte duchaplný fejeton o tom, jak filmaři a jim podobní neumějí míchat vědu s fiktivním příběhem a vznikají nehoráznosti.

Bohužel jeho vystoupení téměř zaniká v kuloárovém šumu - jako by si účastníci Parconu vůbec nebyli vědomi, koho mají před sebou, jak vzácná je to příležitost vidět takovou osobnost. Cítím nutkání vyskočit a zařvat: Buďte zticha a poslouchejte, vy ignoranti, vždyť je to Miroslav Holub!“ Stejné nutkání zřejmě cítí Bára Ježková, která mu však podléhá. Vyběhne na pódium a začne dojatě děkovat „jednomu z největších žijících básníků“ a nabádat publikum, aby četlo jeho verše. Navíc se naváží do kyberpunku, takže to vyznívá, jako by Miroslav Holub hovořil nejen proti ignorantským filmařům, ale i proti kyberpunku, proste podsouvá mu své nepochopení celé věci. Trpím.

Běžím se podívat, co se děje jinde. Probíhá Neffův workshop, ale místnost nedostačuje. Je nasardinkováno, dveře ucpány lidmi, vzduch k zalknutí. Vzdávám to a jdu raději popíjet kávu a klábosit. Později se vyptávám, co se na workshopu dělo, a dostává se mi informace, že je Neff vypekl, neboť (poté co vymysleli, jak a proč dá společnost mladým lidem milion) dostali za úkol vymyslet celou planetu s historií, válkami, kulturou, atd. atd.

Část přítomných se dívá na film o pilotu Pirxovi. Ve Velkém sálu hovoří Jaroslav Veis o tom, proč nemá, rád sci-fi. Z toho jsem nezachytila vůbec nic, protože jsem objevila brněnskou autorku Naďu Marečkovou, která byla užuž na odchodu. Vždycky si hezky popovídáme, jak to máme my píšící zeny těžké, ale zase na druhé straně jak bychom se asi v té domácnosti jinak zbláznily. Posílena tímto rozhovorem podstupuji Rampasovo, Železného a Jedličkovo interviewování autorů. Jsem velmi spokojená, že „mě interviewují společně se Zdeňkem Pávem, což je můj nedostižný vzor v psaní dějin sci-fi hnutí. Jinak rozhovory by mohly mít větší spád, mám pocit, že někteří autoři se spíš brání, než aby se snažili zpovídajícím nějak pomoci. Nejlepší je Ivo Železný, který vytrvale do všech ryje, a pak Jedličkovy dotazy. Například: IKARIE je 1) samička autobusu Ikarus, 2) barnumská reklama, 3) bouda z olšových (snad s velkým O - Olšových) větví. Ze zpovídaných nejvíc zabodovala opět Bára Ježková, která vynadala porotě, že je nekvalifikovaná, protože nikdy dost neocenila její díla, která pravidelně mají vyšší literární hodnotu než vítězné práce.

Železný a Rampas hodnotí letošní soutěž o Cenu Karla Čapka. Oznámení v Mladém světě letos ne vyšlo, takže příspěvků bylo méně a spise od notorických grafomanů, kteří se neúčastní poprvé. Bylo málo věcí vysloveně špatných, avšak chyběly i špičky. Nebylo nic takového, co by porotce ohromilo, jako předloni Legenda o Madoně z Vrakoviště. (Ha, říkám si, tak to už chápu, že jsem druhá! Neúčastnil se Veverka, Hlavička, Novotný vlastně taky ne... to se to potom soutěží!)

Krátká přestávka (Karel Dvořák se idealisticky pídí po nových číslech Ariadny, pozoruji Fidru a zdá se mi, že za poslední rok přibral takových pět až deset kilo) a následuje vyhlašování výsledků a předávání cen. Nejprve Theodor Rotrekl ukazuje obálku připravovaného magazínu SF, která vyhrála v anketě. Z těch, kteří přispěli do ankety, se losují šťastní výherci. Dostanou první číslo magazínu SF zdarma, úlohu losovacího sirotka hraje slibná mladá autorka Vilma Kadlečková. Zajímavé je, že snad všichni vylosovaní Pocházejí z Třebíče. Pak se uděluji diplomy za vytrvalost autorům, kteří přispěli do všech ročníku soutěže včetně nultého, potom Ludvíci (pamatuji se pouze, že Ludvíka dostal Ondřej Neff,* kterého museli k převzetí odtrhávat od bufetu) a konečně Mloci. Z profesionálů získal Mloka opět Ondřej Neff (brblající, že musí pořád lézt do schodů na pódium) a z amatérů Josef Pecinovský. V kategorii do osmnácti let ocenili Vilmu Kadlečkovou. V krátké povídce zvítězila Bára Ježková. Ivo Železný při předávání diplomu poznamenal, ze o tom rozhodla nekvalifikovaná porota.

Večer se dělíme na ty, co jdou do kina, a na ty, co jdou do hospody. V hospodě dále rozmlouváme o scifoidech, jinoplanetnících, vegetariánech, jogínech, o tom, co kdo napsal, a podobně, také o vzpomínkách z dětství. Franta Novotný si vybavuje plakáty s krvavým psem Titem. Já si zase pamatuji na Stalinův pomník pod lešením. Jak ho sundávali.