Všechna práva © Interkom 1984 - 1987

Výjimka potvrzuje pravidlo, říká se. Tak i v kočasové pustotě perspektivy jedna práce podle mého názoru vyniká natolik, že unese, „ba dokonce vyžaduje jak „svrab“, tak „neštovice“. Není to však povídka vítězná. Pecinovského „těžká váha“ je sice strhující, ale marná sláva, až příliš sleduje Její veličenstvo, aniž by ovšem měla silu jeho pointy (vzpomeňme popisu královny!)i moment překvapení (rtuť je nasnadě). Napsaná je ovšem profesionálně (plus pro ni).

       Eva Hauserová, na rozdíl od vítěze, píše nejen „bez odstupu, ale přímo se „vstupem“, s obrovským zaujetím (ne však bezhlavě), tak zevnitř, že některé od přírody rezervovanější lidi (a porotci jsou pravděpodobně taky lidi, i když při hodnocení CKČ podávají výkony hodné robotů), tedy některé lidi až přivádí do rozpaků, atakuje bariéry jejich nejvnitrnějších zábran (mínus pro ni?). Svým způsobem to chápu. Pseudočapkovská tradice takovýto „insight“ jaksi nenabízí.

       Autorka nám předkládá pohled tak promyšlený, tak komplexně a nenásilně naroubovaný na současnost, ze to - snad ani, není sci-fi. To však je pouze rámec, stěny arény. V ní řinčí zbraně nejtěžšího kalibru. Může být něco strašnějšího než smrt dítěte? Sotva, odpovíte okamžitě. Ale pokud by autorka skončila JEN u toho, šlo by o útok na city naveskrz samoúčelný, a tudíž odsouzeníhodný. Proto jde dál, s nemilosrdnou neústupností, krok za krokem nás, vzpouzející se, ale zaseknuté na udici příběhu, vláčí k poznání, že JSOU hroznější věci, a to i bez krve a umírání jednotlivých neviňátek. NEVĚDOMOST a SOBECTVÍ. T jsou ti praví mološi naší doby! Co z toho, že jde o nevědomost často nezaviněnou (omlouvá nás to?), o sobectví tak pochopitelné ve vztahu matky k dítěti (arci pouze k vlastnímu!)? Jak k tomu vlastně přišlo? Nejsme špatní a přesto pácháme či trpíme zlo. Musí to pořád tak být?

       Pokud ne, jak toho dosáhnout? Ubohá, bláhová Jesika si nad začátkem konce ulehčené oddechne - a my? Vždyť její osud se může stát osudem našich dětí !

       Nadpis - Spěte sladce, děti - navozuje idylku. Vonnegutův kanárek zpívá. Hned po prvních řádcích však zneklidněně poskočí na bidýlku. A my? To nic, mávneme rukou, jak jsme zvyklí odjakživa. Ještě zpívá.

       O pár stran dál ptáček křičí strachy. To nic, musí se mu ještě dobře dýchat, když dokáže dělat takový rámus.

       Bije hlavičkou do pletiva, šílený hrůzou. To nic, ještě se hýbe, a jak!

       V závěru kanárek nezpívá, nedýchá, nehýbe se. Leží nožkama vzhůru. A my? Jestli i teď jen mávneme rukou, jak to jsme zvyklí dělat odjakživa, jestli ho i teď prohlásíme za simulanta, pak spěme sladce i my.