Všechna práva © Interkom 1984 - 1988

Uprostřed hor a pláni jižní Afriky stoji opuštěný kosmický koráb mimozemšťanů. Pomalu se rozpadá i terminálová siť, kterou tito kosmičtí cestovatelé rozprostřeli po celé Zeměkouli. Obrazovky ukazuji jenom nepochopitelnou tříšť obrazů ke smutku nešťastných kněžek Bohyně s ptačí hlavou, bohyně Brimo, bohyně Tanit, neboť terminály byly oněmi orákuly, podle kterých tyto služebnice prastarého kultu Velké matky věštily a radily lidem. Přichází nový svět, noví bohové, nastává éra Římského impéria. Tak rozvíjí Jiří Jobánek ve své knize Tvář bohyně Tanit onen klasický danikenovský námět o návštěvě mimozemšťanů, o jejich výchově primitivního lidstva. Hrdinou vyprávěni je pak mladý Kartágiňan jménem Himilko, prchající i se svým strýcem Ešmůnem, veleknězem kultu bohyně Tanit, z hořícího Kartága, do něhož právě vstupují s definitivní platností vítězní Římané. Spolu s přáteli jak putují oba z domova vyhnaní Kartáginané po světě, aby našli koráb mimozemšťanů a svou bohyni, která, jak věří, sestoupila tímto korábem z hvězd, požádali o pomoc. Na své kouzelné, mechanický poháněné lodi postupně navštěvuji všechna střediska kultu, aby zaměřením stanovili polohu nebeského vejce, jak legendy kosmickou loď nazývají. Jejich cesta je zavede i za oceán, do říše Mayů, ale i tam se přesvědči, že knězi boha Kukulkana se chovají stejně jako ostatní vládcové. I pro ně je poznáni pouze nástrojem útlaku. Jedině Himilkovi je osudem předurčeno, aby na konci dobrodružného putováni našel nebeské vejce a spustil jeden z fungujících mechanismů, jenž znovu reprodukuje pračlověčí dívku Brimo, původní bohyni Tanit, do které mimozemšťané vložili program jakési učitelky národů. Avšak Himilkova snaha získat mocné prostředky pro boj proti Římanům vychází naprázdno. Ani jeho touha po poznání není ukojena. Ústy Brimo je odsouzen jako ještě příliš nedokonalý, jako morálně nevyspělý, neboť touží jenom po pomstě.

       Jestliže chtěl Jiří Jobánek tímto příběhem říci, že přírodovědné poznatky se pro nás staly danajským darem, že jsme předčasně otevřeli Pandořinu skřínku s potměšilými dary matky Přírody, pak je to na moderní sci-fi málo. Dnes již nestačí varovat osudem Atlantidy - ostatně to již učinil před více jak třiceti lety Nezval, a proto se jeví poselství z Kartága /tak totiž zní podtitul díla/ jako značně opožděné a zůstává jenom uhlazeně napsaným dobrodružným příběhem.