Všechna práva © Interkom 1984 - 1988

Srdečně zveme dne 12. července l. p. 1988 do staroslavné Vikárky na Pražském hradě - za organizační výbor P. Weigel + SFK BC Praha.

       Byl to on. Náš vzácný přítel Pavel Weigel měl tu odvahu a nervy vrátit se k povinné školní četbě - Výletům pana Broučka. Ona ta knížka má delší a košatější název, ale snad to takhle stačí.

       Weigel může skoro za všechno, neboť zjistil, že letos, 12. července, tomu bude přesně 100 let, co se pan Brouček vydal na cestu časem, víceméně proti své vůli a zajistil tak národu zase jedno prvenství.

       Takové výročí je třeba oslavit, usoudil zcela správně Weigel a nezůstal sám. Fandom se přidal. A tak byl naplánován téměř oficiální večírek ve sklípku pana Broučka na Vikárce.

       Říká se, že neštěstí nechodí samo. Jak je to asi se štěstím? Ředitel domu pražských dětí na Pražském hradě měl stejný nápad. I spojili ti dva své síly ve jménu krásy bláznovství a ve prospěch fandomu.

       Program byl bohatý. Ve tři hodiny měla vystupovat skupina historického šermu Regent a ve čtyři oficiální začátek ve Vikárce. Leč osud mínil jinak. V půl třetí se spustil hustý déšť, sem tam zahřmělo. Šermířům by zmokly kostýmy a zrezivěly zbraně. Proto vcelku rozumně vyčkali, až přestane pršet.

       My, kteří chodíme do zaměstnání, jsme se začali scházet kolem čtvrté hodiny. Jako první vlaštovky jsem spatřila Honzu Pavlíka s Kejvalem, jak se úporně dobývají do jakési budovy evidentně v rekonstrukci. Vypadli dost rychle a tak jsem pro ně raději došla a odvedla je na správné místo. Tam jsme se začali scházet, zatímco - neboť přestalo pršet - paralelně probíhal historický šerm. A tak jsme postávali ve sklípku, popíjeli lehké bílé víno a pokecávali jsme (nikoliv sebe).

       Kazil nám to jen číšník pobíhající kolem a neustále se domáhající Weigela.

       S téměř hodinovým zpožděním dorazila další, jaksi oficiálnější část hostí v čele s O. Neffem a L. Freiovou a mohlo se začít stylovým přípitkem medovinou. Poté se rozvinula velmi plodná diskuse o metodě, kterou se pan Brouček nebo snad sám Svatopluk Čech dostal do patnáctého století. Podrobně byla hodnocena role sudu, žen a alkoholu. V posledním punktu jsme však nedospěli k nižádnému závěru, ač jsme se s Albertem snažili a usilovně bádali. Na základě podkladů, které byly k dispozici, prostě nebylo možno odhadnout, jakého množství krve v alkoholu - nebo snad alkoholu v krvi - je zapotřebí k časovému přesunu. I když pokusného materiálu byl dostatek!

       Prostě stačí, aby pivo pana Broučka bylo jen mírně pokřtěno a nedopočítáte se. A tak jsme poslali výpočty k čertu.

       V průběhu pokročilého odpoledne se ke mně přitočil pan Bartoň, jestli nevím o někom, kdo hraje na klavír. Snad jsem mu připadala jako dívka z dobré rodiny, která jistě v mládí chodila do klavíru. (Pan Bartoň je ředitelem Domu dětí a tudíž organizátorem.)

       Poslala jsem ho za Robertem Ramešem (dále jen R.R.) a s uspokojením konstatovala, že se zřejmě dohodli. To jsem ovšem netušila, jaké hladiny alkoholu již R.R. dosáhl.

       Mezitím Vláda Veverka přečetl rozkošnou a neotištěnou povídku Ludvíka Součka „Žižka anteportas“. Pak se gratulovalo ke dvojím narozeninám, byly předány dvě nádherné kytice růží. Následovala večeře, mimochodem vynikající, ke které bylo nutno v rámci broučkovského stylu vypít pivo. Víno, medovina, pivo - hovor jaksi nabýval větší a větší jiskry.

       Ale čas se nachyloval a bylo tudíž nutno přikročit k další části programu, cestě po stopách pana Broučka k domu u Zvonu. Podzemní chodba je bohužel ztracena, zkoušeli jsme to všichni, všichni jsme vlezli do sudu na dvorku. Nu, což, třeba by tam byla zima, a tak jsme šli po povrchu.

       Zastavení prvé v místě, kde pan Brouček odstartoval na Měsíc. Cesta/ půvabným letním večerem po Zámeckých schodech na most Svatopluka Čecha, kde jsme položili kytici na mostní pilíř. Přes most a bočními uličkami za přepršek lehké konverzace a chvílemi i prozpěvování k domu u Zvonu, kde nás současní správci přijali velmi pohostinně a provedli celým domem. Mohli jsme si prohlédnout i restaurátorskou dílnu.

       Tou dobou padla na R.R. těžká tréma. Mělť zaskočit za profesionálního klavíristu, který si usekl prst nebo tak něco, a R.R. s koncertem nepočítal, takže zanedbával cvičení. Vypadal u klavíru jako portrét Chopina. Jestli i stejně hrál, nevím, nikdy jsem Chopina neslyšela. Nicméně R.R. po tomto výkonu dokonale vystřízlivěl.

       A tím skončila oficiální část večera. Neoficiální část měla též svůj půvab, neb skupinky účastníků večera se v uličkách kolem Staroměstského náměstí neustále setkávaly a jen pomalu mizely v dopravních prostředcích nebo v hospodách.

       Bylo to krásné, dokud to trvalo. A proto bych chtěla na závěr podotknout, že opakování je matkou nejen moudrosti...

       A ovšem poděkovat pořadatelům.

       P.S.

       Eva H. mě na Parconu zastavila, že prý asi byla nejlepší ta neoficiální část. Ne. Celý večer byl pěkný a jedna část: by druhé určitě chyběla. Jedna událost po odchodu z domu u Zvonu však za zmínku stojí. A to produkce jedné árie cizí kněžny z opery Rusalka v podání C. B. Nevěříte? Kdo z vás se však může pochlubit skutečností, že jeho zpěv poslouchalo CELÉ Staroměstské náměstí?!