Interkom: MLADÁ, ALE NAŠE

Svazek útlý, na pohled téměř odpudivý, taková je nejnovější antologie české sci-fi LOVCI ZLATÝCH MLOKŮ (Mladá fronta). Myší kožíšek této knížky však není trest za přináležitost k žánru sci-fi, nesličné bývají i další knížky, jež MF vydává v této brožované edici, distribuované prostřednictvím PNS. Zdá se, že jde o záměr: když už vydáme vysokonákladovou brožuru za ne právě nízkou cenu, nechť se výtvarníci postarají o to, aby náš primární zájem „vydělati peníze“ nebil do očí. Podle stejné logiky uvažuje Lidové nakladatelství při vydávání Saturnu, taktéž Albatros, vydavatel Karavany. Copak je na vydělávání peněz něco špatného? Každý přece ví, že vydáním „kasaštyku“ nakladatel kryje ztráty vyvolané vydáním titulu sice hodnotného, ale ne tolik přitažlivého širokým čtenářským vrstvám.

Přistupme však k obsahu. Podtitul zní „antologie mladé české sci-fi“. Z deseti autorů jsou tři čtyřicátníci a s výjimkou Pavla Kosatíka (nar. 1962) jsou všichni zralí, ba velmi zralí třicátníci. Slovem „mladý“ chtěl Vojtěch Kantor, sestavitel antologie, vyjádřit fakt, že autoři jsou nováčky v tom smyslu, že žádnému z nich doposud nevyšla samostatná kniha, šmahem jde o autory vychované soutěží o Cenu Karla Čapka (viz informace na str. 3 čísla 31 týdeníku Svazu českých spisovatelů Kmen). Eva Hauserová, Ivan Kmínek, František Novotný i Josef Pecinovský jsou držiteli nejvyšší trofeje Mloka, většina ostatních ho měla na dosah ruky. Z deseti autorů jediný Jaroslav Jiran píše to, čemu řadový čtenář říká „pořádná sci-fi“. Pořádná, rozumějte dobrodružná, někdy až barvotisková, vybavená náležitými rekvizitami, jako jsou rakety a paprskomety a silová pole. V tomto smyslu je Jiran bílá vrána v naší sci-fi, ať už „mladé“ nebo „staré“, a rád bych dodal, že bílá vrána vítaná, již bychom měli hýčkat. Filozofické (většinou spíš filozofující a moralizující) sci-fi máme u nás dost, co nám chybí, to je právě ona fantastika, která svým dějem dokáže strhnout zejména děti.

Dospělý čtenář si doslova pochutná zejména na povídce Františka Novotného Královna Šumavy. Ne snad, že by ostatní povídky byly špatné! Novotného vyprávění je groteskní vize nepříliš vzdálené budoucnosti, kdy západoněmečtí roboti, znechucení pracovním přetěžováním, prchají přes hranice na východ, do zóny pracovního klídku; na Šumavě však na ně číhají čeští robotjágeři, chytají je a za úplatu vracejí původním majitelům.

Za pozornost ovšem stojí i ostatní povídky souboru. Mnohé z nich už získaly výbornou pověst v pestré komunitě scifistických fanoušků: Druhý vstup do téže řeky Ivana Kmínka, Její Veličenstvo Josefa Pecinovského, Vyrazil Jimram zjitra na robotu Jana Hlavičky či Zrůdu k obrazu svému Vladimíra Veverky - to jsou povídky v určitém smyslu známé, publikované v klubových věstnících, obdivované, kritizované, diskutované. Pozoruhodná je kvalitativní vyrovnanost souboru - o žádné z uvedených povídek nelze říci, že je slabá a nepatří sem. Mločí soutěž je síto s oky tak uspořádanými, že v něm zůstanou jen kapitální kusy.

Tím však nechci tvrdit, že se knížka bude líbit každému. Podobně jako na cigaretách by na obálce měl být varovný nápis asi tohoto znění: POZOR, INTELIGENTNÍ ČTENÍ. Opravdu to není četba pro takzvaného konzumního čtenáře. Ten asi nepochopí její ironii, její symboliku a unikne mu humanistické poselství této neobyčejné knihy. Jakmile ale knihu dostane do ruky čtenář bystře vnímavý, věřím, že se nad stránkami rozzáří zažehnutá oblouková lampa.