Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

       Fascinuje ho Jitro kouzelníků. Mne také, mne také. Legenda o devíti neznámých, alchymisté, dávné katastrofy, objevování objeveného atd. Kdybych neznala Zpěv svatého Leibowitze, asi by se mi tahle povídka bezvýhradně líbila. Takhle mi nezbývalo, než ji pořád srovnávat a vedle Zpěvu... mi pokaždé vyšla jako druhá. Škoda. Zpěv... je lidštější a bezprostřednější, tedy i /esteticky/ působivější. Poselství je zase propracovanější, komplikovanější, obohaceno spoustou ornamentálních, tj. nikoliv nezbytných detailů /kontakt s kolegy z alchymistického odd. - snad aby ukázal šíři svého zájmového spektra, ale k ničemu to dále nepoužívá/. Některé podobnosti se Zpěvem... mne vysloveně rmoutily /Akademie v Poselství - Klášter ve Zpěvu... a to včetně cel atd., Krejčí - otec představený včetně kalkulace se vztahem otec - syn, Den tisíce sluncí - Plamenná potopa atd. /. Hrdina Poselství ale není čistý, naivní a pokorný mnich /až ke konci se mu trochu podobá/, nýbrž typický Čecháček /směsice podvůdků, fízlování + dobrých úmyslů/. To češství mě tam děsí, ale míří do živého / špehování + odpovídající metody, vykopnutí nepohodlného zaměstnance na vyšší funkci aj./. Ejhle, máme tu i hypnózu - není toho už trochu moc do jedné povídky? Ve které nota bene vlastně o nic nového nejde?

       Poučen na Bradburym /str. 33/, možná i Meyringovi, rozvíjí děj po způsobu Nesvadby, Lema - což je dobré.

       Pěkný konec.

       Roztomilá hříčka. Náhodou docela se mi to líbí, byt spíše ze zvědavosti než z názorové rezonance. Za klad považuji, že nic nevysvětluje. Prostě to tak je a bašta.

       Jéje, jéjee Popisný jazyk, nechuť k zhušťování či víceré autocenzuře /zvlášť v poslední cca třetině povídky/. Jednou z postav je farář - no vida. Ovšem poučený marx-leninismem. Ach jo. Nejdřív mne nadchlo, že se to odehrává v přítomnosti, jenže autor se nedokáže nad tu přítomnost povznést, spousta věcí skřípe - že by obyčejní pracovníci ČSAV jezdili volhou? Není to na povídku spíš na epizodní průvodní jev v povídce. Kotví to příliš v naší byrokracii /a přitom nejde o satiru/, čímž si to podkopává prostor pro fantazii. A je to psáno pro hodně blbý čtenáře /. světélkování se nekonalo. !! /Nebo se konalo uvnitř válce, ale kdo by po tom bádal? !! /Nebo: Muži celou cestu mlčeli, !! vědomi si vážnosti poslání!!. Tomu prostě nevěřím. Mlčeli, protože autora nenapadlo, co by měli říkat. Ať nic neříkají, ale tak B. ať tam tu větu vůbec nedává. Poslední třetina psána slohem zpráv ze služebních cest/ je tam taková hromada zbytečných vět, že je to k pláči./ Snad by bylo dobré zjistit kolik stojí l km dálnice, ne? /str. 81/. Působí to, jako by B. nechtěl jít moc do hloubky nápadu, no ale pak ani já nebudu hledat nějaký smysl - když se nesnaží autor, stěží se bude snažit čtenář. Teda, Evo, ale on ten policajt moc chytrý nebyl, když si vymyslel takovou značku. Prokristapána! To je logický kotrmelec! Řídil B. někdy auto? 80 km/h a míň ne - vždyť je to nebezpečné! Víc než nějaký plamínek. Měl vymyslet značku pro plamínek. Nebo nadjezd. Nebo něco... něco, co těm čtyřiadvaceti stranám dá nějaký nad-smysl.

       Teda ten první sáhodlouhý odstavec je naprosto odrazující. Trvalo mi měsíc, než jsem se odhodlala vším tím, co následuje, se prokousat a pak znovu a znovu.

       Poprvé: nevím, o co jde.

       Podruhé: nevím, o co jde.

       Potřetí: nevím ... to jsem ale natvrdlá!

       Atd.: Je to trochu moc silácké /kdyby to nebylo psáno tak nesrozumitelným stylem, mohli by to hltat kluci/. Pozérské. Hromady nikam nemířící ironie /spíš je to bezradnost/. Pracně, pracně, pracně se čtenář dostává do děje, vždycky tak, že co si přečte, je nucen vysvětlit tím, co už četl. Takhle:

       Nepřesvědčivé: /např./ na str. 89 Marian shledává, že na jeho novém příteli „něco je, pro co se od něho nechce odloučit“ - proboha ale co to je, já to neshledávám. Není to vůbec sugestivní a přitom to sem tam pracuje s pocitem strachu /str. 90/ - „Alexovi se vkrádá do duše strach“, no tak teda já bych se chtěla taky bát, ale nějak není čeho /tedy pardon, je - „špatných věcí“/. Loď, piráti... ale pane V. „Náhle všichni poznali omyl.“ /Těší mě, já ho nepoznala a ani mě to nemrzí./ „Piráti.“ - „Proč myslíš?“/ - a dost!! No tak proč?/

       Jak to, že se nepoučil z Clarka, když ho překládal? str. 96: „Otázky s nejzávažnějším obsahem obvykle nevyžadují odpovědi.“ - TO ano, jenže V. nedává odpovědi na nic. A na druhé straně odpovědi na ty nejzávažnější otázky mohou zahřát lidstvím /viz Plůdek třeba v Nepříteli z Atlantidy/. V. je odosobněný. To je ono!!

       Ta povídka je, jako kdyby ji psal robot! Navzdory V. úporné snaze je to popisné. Ach! - v polovině povídky se konečně jasně dovídám, že A. svedl nymfu a že je na útěku /s nymfou to prý bylo perfektní - že bychom se octli na dýze mezi sedmnáctkami?/. Ač je tam hrst napjatých situací, není tam špetka napětí, str. 100 - „Už bylo jasné, jaká katastrofa se udala.“ NENÍ TO JASNÉ. Ta přirovnání - stydím se, stydím /„poslouchal ho jak rozhlas po drátě“, „o kalhotky musel svést třicetiletou válku“ atd./. Celou dobu nás autor šidí - neřekne nám, co se odehrává, a zničehonic předkládá důsledky. „Večer dorazila dřív, milovali se a A. usínal s pocitem završeného štěstí.“ - To je ale odpudivá erotika, to snad ani není nesvadbovský cool-sex, to musí být nějaký strašlivý komplex! Co to má za konec? Utíká od ní nebo chce najít kamaráda nebo ho žene neklid - NEBO CO VLASTNĚ?

       Ale já opravdu ke každé povídce přistupuji s poctivým úmyslem jí věřit, jenže vždycky mě něco naštve. Tady např. že manžel pobývá na planetě soustavy TROI - to přece vůbec není třeba. Proč ta exkluzivita? Ze sci-fi literatury se tak stává předměstská skládka /„...přenos z Jupitera - Baby Gattel ukazuje, jak se dojí mléko.“ - tím se z toho sci-fi nestane./ Problém M. Tlustého zatím nespecifický, nejasný /str. 113/ Má to střih Nesvadbova bambinotu /ještě že toho Nesvadbu máme, nevím, co bychom si bez něho počali/, konečně proč ne, ale je to problém současnosti a M. povídka je únikem. /Normální schéma: matka samoživitelka - papírový otec - klíčová záležitost, ovšem rozuzlení přichází až na str. 139/ předposlední / - kdyby to M. prozradil hned, bylo 25 stran mezi tím zbytečných /povídka má celkem 32 stran/. Ale přece jenom: snaží se zdolávat palčivou cestu a to mu je k dobru - i když si neví rady a přitom by mohl /umělé matky, defektní děti, umělé děti/. Po JAKÝCH kalamitách s kyselými dešti? „Černá si pouštěla žilou“ - to je hezké. Myslíte, pane M., že až budou lidé létat do souhvězdí TROI, budou ještě poslouchat B. Smetanu s takovou samozřejmostí jako váš hrdina na str. 120? „Argumenty sociálního pracovníka jsou mlhavé“ /str. 129/ - škoda. Konec do ztracena /v tomto okamžiku už opravdu není důležité, že Faust byl „oživený“, ovšem jak to sociální pracovník vyřeší s tím Evženem? - čili že nikam jsme nedošli/.

       První polovina - moc hezký nápad, i když ne originální, ale to už snad ani nejde. Druhá polovina to zahubila. Myšlenka dobrá a dovedená do konce /což je, uvážíme-li předchozí povídky, co říct!/, ale měla být jinak zprostředkována - buď ukázat úpadek té H. přímo nebo se odvážit oné „nápravy“ splynutím, já nevím proč se naši autoři tak bojí podlehnout fantazii. Je to polovičaté - když už F. připustila zásah do vědomí, proč nešla dál a nepřipustila úplnou náhradu toho vědomí? Vždyť to přece není pravda, je to příběh, nebo má strach, co by tomu řekli lidi?

       Ze začátku to vzbuzuje zvědavost.

       Aucajdr - co je to za hroznou transkripci?

       No ale už začínám mít strach, že to bude laciné /str. 153 - ta kumulace otázek/. Je to koneckonců dost děsuplné téma, žádná sranda /tak proč sem S. motá Kleopatru Vopršálkovou?/.

       No ale jo.

       Aspoň se nebojí českých reálií /pravda, Boček je tam má taky, ale ten se bojí O NĚ/.

       A už je to zase popisné - nebylo by lepší dokumentovat nějak tu deformaci osobnosti u Ivana a Jiřího, než prostě konstatovat, že k tomu došlo? Schématické. „Čas neléčí, když nechce.“/ = degradace pojmů/ jako nápad a myšlenka se mi to líbí, ale je mi proti mysli zpracování /to je asi ze všeho nejtěžší/.

       Že by variace na Malachiho Constanta? Ale zlatý Veis - je to vtipné /bez té protivné, nadřazené ironie, kterou srší např. Volný/. Ale už ani on nemá dost chuti dotáhnout do konce všechny nitky - hlavní, to ano, ale epizodní nechává plavat - co se stalo s tou chromou, proč tam figuruje Juliána - aby to bylo plastičtější? Jako čtenářku mne to zlobí /asi jako když se Čapek postaral jen o Prokopa a princeznu ponechal osudu/.

       Co chtěla, to vyjádřila. Postavila se k nevysvětlitelné záhadě šikovněji než Boček a Medek /a se stejným půvabem jako třeba Čapek v šlépěji nebo Veis v Pandořině skřínce/. Vidí ji dětskýma očima a tedy nemusí nic vysvětlovat a na druhé straně to všechno zprostředkovává Vzpomínkovým vyprávěním staříka, takže si tím dělá prostor i pro případnou popisnost /ale popisné to moc není/, Líbí se mi to.

       Jediný, kdo se odvážil „odrazit a letět“. Je to jeho typická variace na vlastní téma, ale tentokrát s důslednějším končena. Nevidí ještě tak daleko jako Sharnik v Mezích Waltera Hortona, ale je na nejlepší cestě kráčet ve Weissových stopách. Obzvláště si cením vyhraněnosti jeho filozofie - je to svět sám pro sebe, s vlastními pravidly a poctivě tlumočený, žádná póza nebo jalové žvanění. Spíše než sci-fi to je ovšem li-fi, o které mluví Neff na konci, jenže podle mě li-fi je nesmysl, protože každá li by měla být fi. Li není život. Smyslové vnímání, nadsmyslové schopnosti, podvědomé reakce, sny - to všechno socialistický realismus úspěšně vymetl přes práh. Jsem ráda, že M. to sbírá a vytlouká z toho poezii.

       Lahůdka.

       Neff - Ano, lidé chtějí číst podivuhodné příběhy - ale tady jich je pramálo a ještě většinou bez konců.

       1. Martin

       2. Bratršovská

       3. Holub

       4. Veis

       5. Neff

       6. Freiová

       7. Medek

       8.-9. Macháček Sýkora

       10. Volný

       11. Boček