Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Knihu jsem přečetl za tři dny a neměl jsem z toho dobrý pocit. Protože tento Bočkův román, podobně jako jiné jeho práce, je jako když hodíte kostku cukru do půl litru destilované vody - to zajímavé je strašně zředěné ale přitom rovnoměrně rozptýlené po celé knize. Není tam jediná věta, na kterou byste mohli ukázat a říci - to je tu navíc, to by mělo jít pryč. Ten román by potřeboval předestilovat.

       Já osobně si myslím, že je to proto, že Boček neví jak knihu ukončit. A tak to natahuje, vymýšlí nové zápletky, čtenář čte, čte a najednou je konec a je zase na začátku. Autor nebyl schopen vymyslet nějaké nečekané a neotřelé zakončení - pointu.

       Ostatně celá ta zápletka je absurdní - emzácká loď přečte z oběžné dráhy vzpomínky a sny nejméně sedmi, ale spíše mnohem více lidí a pak musí přistát, zhypnotizovat je a vsugerovat jim, že si mají nechat nasadit čtečku myšlenek.

       Když už nemohli získat jejich vzpomínky stejným způsobem jako získali informace o převlecích, které mají použít, proč je (hrdiny) jednoduše neuspali, neomámili, neuvedli do kataleptického stavu? Pak by si nepamatovali vůbec nic, protože by vůbec nic nevnímali!

       Stručně řečeno: celá kniha je o tom, jak se psychiatři snaží dostat z hrdinů informace, které by v nich logicky vůbec neměly být, a když se jim to podaří, tak je to stejné k ničemu.

       Mně osobně se nejvíc líbila ta postupná destrukce obrazu pravých komunistů: Z otce Heleny, nepodplatitelného soudruha, se vyklube tvrdý stalinista, kádrová rezerva strany ředitel Káňa je zakomplexovaný skřet podepisující pod projekty architekta Lisického, který je vyškrtnut ze strany. Řidič Bóďa vypráví jak jeho otce obvinili ze spolupráce se Šlingerem. A protože odmítl se svého otce veřejně zřeknout, šel z funkce předsedy ČSM na technice v Brně rovnou k pétépákům.

       A za nejlepší místo románu považuji vyprávění architekta Lisického, který, když se ho ptají, zda jej nezatěžuje stín jeho otce, slavného architekta, odpovídá: „Ne. Cítím se být stejně dobrým architektem jako on... Vezměte, jen jeden fakt. Otec ztratil šest let života. Tři roky za první světové války, tři roky za druhé... Ale mezitím měl dvacet let plynulé práce. Jedno řešení vyplývalo z druhého naprosto přirozeně. A teď se podívejte, co jsem ztratil já. Tři roky za války. Čtyři roky za sorely (míněno období padesátých let. Sorela=socialistický realismus. Pozn. M.K.), kdy jsem úředničil a nedělal architekturu, a sedm let za normalizace. (zvýrazněno M.K.)“

       Najděte si to místo (je to strana 198) a přečtěte si to celé, stojí to za to. A je to poprvé co čtu v oficiálně vydané knize (byť tam ta úvaha není dotažena do konce) o tom jak stranické čistky na začátku sedmdesátých let provázené ztrátou postavení a nezřídka i zaměstnání poškodily naši kulturu i náš průmysl. Tady spatřuji přínos Bočkovy knihy, protože dokud si tuto skutečnost veřejně nepřiznáme, bude perestrojka nebo jakákoliv jiná snaha o zlepšení situace marná.

       Román ovšem není zdaleka tak revoluční, jak by se mohlo z mých slov zdát. Je psán mnohem mlhavěji a zdaleka ne tak jednoznačně.

       Kniha je ovšem velice čtivá, nelze ji přestat číst - je vidět, že Boček je profík. Bohužel, kniha je tak napínavá právě proto, že člověk stále čeká, kdy se tam konečně něco stane, a právě toho se nedočká.

       V zásadě bych nikomu neradil, aby si knihu koupil. Není tam nic nového ani nic fantastického; nejsou tam odpovědi, ale ani otázky.