Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

nás opět spolehlivě ochránil před všemi nepříznivými vlivy pátku třináctého. Tom Jirkovský a Akčildej se s námi dojemně a navždy rozžehnali, když zjistili, že zpátky do Prahy bude řídit Neffovo auto Ferda, ale, dojeli jsme nádherně. A vůbec. Salonek Chodské Rychty nebyl přecpaný, obsluhující personál promlouval sice tonem pedagogů zvláštní školy („Pivo jsem říkala, ne colu! Ted máte říkat, kdo si objedná pivo! Já to nebudu říkat dvakrát!“), ale nebyly žádné větší konflikty, Akčildej oslavil čtyřicátiny s veškerou slávou a pompou a mně dali první cenu. Prostě krása.

       Sešly se tu všechny známé osoby z Andromedy, Radka s Tomem, Dáreček, Zdeněk Páv, Jarda Bláhovec, Jarka, později se objevila Stáňa, Petöfi a dokonce i Helena. Středem pozornosti byl Ondřej Neff, který věnoval Jedličkovi svůj nový comics o Pérákovi (perfektní, děti budou uneseny, až se to k nám do Prahy dostane). Zdeněk Rampas přečetl krásný proslov, ze kterého si už ale nic nepamatuju, kromě poznámek typu: „Bouřlivý a neutuchající potlesk a skandování.“ Načež jsme všichni bouřlivě a neutuchajícně tleskali a skandovali.

       Dary by mohl Akčildej vystavit v nějakém muzeu, po vzoru Ceauceska nebo Kim Ir Sena. Zdeněk Páv šel do antikvariátu s úmyslem koupit nejblbější knihu, jakou tam spatří, a odnesl si publikaci Dějinný optimismus. Radka s Jarkou přednesly oslavnou ódu a věnovaly Jedličkovi desetilitrový džbán piva s vyrytým jménem. Já jsem zakoupila růžové kšandy, které jsem různě popsala a učinila na ně časové osy, a aby byly ještě krásnější, připjala jsem na ně čokoládové šišky ve staniolu, takže Jedlička v nich vypadal jako vánoční stromeček.

       Z literárních výtvorů věnovaných Akčildejovi si ještě vzpomínám na chvalozpěv Jardy Bláhovce; můj příspěvek měl původně přijít }do Halmochronu, jenže jsem ho poslala na špatnou adresná a tak byl tady, i se zpěvem budovatelských písní a s nákresem stroje času. No, snad to Jedličkovi udělalo taky radost. Ceny byly tentokrát překrásné a hodnotné: asi půlmetrový klíč a jakési plechové krouceniny oblemtané epoxidem, což působilo vskutku scifisticky. Ceny se rozdílely, když jsem na chvíli opustila místnost, takže jsem o to přišla, ale prý to proběhlo takto: Zdeněk Páv se zeptal, kdo chce nějakou cenu. Kdosi vykřikl, že Hauserová. Tak mi dali ten půlmetrový klíč. Pak se Páv znovu zeptal, kdo ještě chce nějakou cenu. Jarda Bláhovec řekl, že by taky něco chtěl, Zdeněk Páv mu tedy dal třetí cenu a sobě udělil druhou (za organizování).

       Jedna věc byla přeci jen na Pivoconu pohoršující, hnusná a odsouzeníhodná: kuřáci v počtu asi dvou nebo tří osob, kteří neomaleně tyranizovali všechny ostatní v počtu patnácti čí dvaceti, ačkoli byli opakovaně napomínáni, káráni, prošeni a umlouváni, aby si to žváro dali někde venku.

       Slyšela jsem, že v jedné kanceláři kdesi v Kanadě postříkali cigaretu i s kuřákem pěnovým hasícím přístrojem on je žaloval pro poškození oděvu, ale soud, prohrál, neboť bylo uznáno, že oheň vzniklý na pracovišti se musí hasit. Navrhuji, abychom na příští Pivocon vzali nějaký šikovný menší hasicí přístroj.