Interkom: Dostal na frak

Citlivá spisovatelova mysl instinktivně tíhne v každé době všude tam, kde se něco nového nebo dráždivého děje - nepřekvapí taky, že Stanislaw Lem postavil ústřední myšlenku svého románu z roku 1984 Mír na Zemi ( 1987, česky MF 1989) na hlavním hybném momentu civilizovaného světa ve stavu, v jakém se nacházel počátkem 80. let - zbrojní politice. Zpracoval ji s dialektickou posedlostí sobě vlastní ad absurdum, tj. do fatálních důsledků a da capo (tak se ostatně nazývá poslední kapitola a je to také jeden z všudypřítomných rysů Lemovy tvůrčí metody).

Komplex filozofických, politických a technologických otázek, z nichž je myšlenková síť románu utkána, narouboval Lem na detektivní děj, do kterého povolal svého starého hrdinu Ijona Tichého. V roli agenta s tajným posláním ho nechal absolvovat kaskádu napínavých situací, kuriózních stavů, pozoruhodných setkání, vše provázeno gejzíry z rukávu sypaných nápadů a fantastických teorií (pravda, někdy v detailech poněkud za vlasy přitažených, např. v úvahách o podílu lidského faktoru na specifikaci rostlinné stravy.

Řinčení zbraní (tentokrát spíše obrazné, v románu se válčí převážně teoreticky) a detektivní zápletka nejsou ovšem u Lema nic nového. Atraktivitu knize zajišťuje třetí fabulační rovina vědecké, resp. neurofyziologické provenience, mimochodem další důkaz o citlivosti spisovatelovy mysli (v roce 1981 byly výzkumy Američana Rogera Sperryho v oboru funkční specializace mozkových hemisfér korunovány Nobelovou cenou). Formálně je ovšem román trochu kostrbatý (má dvojí začátek, předbíhání děje v první a třetí kapitole působí násilně), skoro jako by kniha byla psána nadvakrát - a to i navzdory tomu, že Lem tuto disproporci vyhodnocuje jako přednost, když kombinuje hrdinovy vzpomínky ve formě zápisků s jeho průběžným sebezkoumáním.

Ještě z jiné příčiny však Mír na Zemi není tím, čím by být mokl - tedy zajímavou, brilantně vykombinovanou militantní detektivkou s přesvědčivou pointou. Už v polském originálu se vyskytují některé nepřesnosti (levá noha řízená pravou mozkovou hemisférou), ale v českém překladu (Pavla Stachová) je jich nepoměrně více. Týká se to zejména nazdařbůh používaných jmenných osob a rodů. Na straně 69 se v témže odstavci třikrát mluví o pásku v kazetě diktafonu: dvakrát je to páska, potřetí pásek. Na straně 107 je opakováním třetí osoby ve dvou následujících větách (místo jediné:) potlačen efekt hrdinova situačního sebehodnocení. Na straně 204 je pravá hemisféra oslovena: „Zbláznil ses?“, zatímco jindy je podkládána ženským rodem. Jako by překlad, redakce a korektury probíhaly v chvatu. Dojem z četby je pak ovšem dosti neostrý.

Mnohem hůře je na tom samotný jazyk překladu. Ovšemže Lemův styl je spíše věcný a přezíravě ironický než poetický, rozhodně ale není neobratný, křečovitý či hystericky vulgární. A Ijon Tichý (román je psán v ich-formě) je sice suverén, světoběžník a frajer, ale autor ho na druhé straně obdařil značnou inteligencí a všeobecným rozhledem (vyzná se takřka ve všech oborech exaktních věd a též rozumí latinsky). Čtenáři pak nezbývá než žasnout, když vzdělaný astronaut důsledně užívá ukazovacích zájmen tamten, tenhleten, tohleto a pro označení omezené kvality nemá jiné výrazy než odvozeniny od základu blb. Kdyby byl jeho jazyk alespoň skutečně drsný! Po pravdě je pouze neohrabaný. „Musím se od těch odporňoušů držet na dištanc.“ (str. 70) „Poskytuje přece ohromné zadostiučinění, zná-li prostá Pařížanka v klimaktériu celou politickou budoucnost světa, kdežto profesoři o tom nedovedou žbleptnout ani popel.“ (str. 112)

„Hvězda...může chroptět vychlastaným hlasem,...., ale musí mít cosi a má cosi, pokud se imervére rozvádí...“ (str. 60) Jakákoli představa o možné stylovosti jazyka překladu se pak definitivně hroutí ve výrazech jako „otecko“ nebo „v okamihu“ (dokonce třikrát! - str. 79, 87, 133).