Interkom: Mlčící země - mluvící film

Nestává se často, aby člověk viděl v naší televizi novozélandský SF film, navíc nikoliv banální. Ten případ se stal 2. 2. 1990 s filmem G. Murphyho - „The Quiet Earth (Mlčící země)“. Když si ho zpětně promítám, nabízí se srovnání třeba s anglickým filmem „Zardoz“. Podobnosti lze nalézt třeba v rovině sebedemytizující mytologie, i když ve filmu „Zardoz“ jde spíše o bázi surrealismu a magie, pokud jde o vyjadřovací prostředky, zatímco „Mlčící země“ využívá zejména prostředky něčeho, co by se dalo nazvat postmoderním realismem.

Oba filmy spojuje ještě motiv společenské krize a disharmonie vzdělanosti a živočišnosti, problém odpovědnosti za moc a rizika vědy. Nicméně forma a obsah „Mlčící země“ jsou tak detailně svázány spolu, že kvůli dalšímu komentování je třeba odvyprávět děj, leckdy metaforický a nejednoznačný.

Film začíná jakousi podezřelou explozí Slunce. Poté se na jedné samotě probouzí muž, o němž se za chvíli dozvíme, že je fyzik a jmenuje se Zac Hobson. Cestou autem do práce pozoruje s překvapením, že nikde není živáčka, dokonce ani sebemenší stopy či zbytku po lidech. Ani v havarovaných autech, letadlech, budovách ve městě.

Na pracovišti - jakési divné laboratoři s radioteleskopem - je pouze jeden člověk - mrtvola, znetvořená ultrafialovými paprsky. Všichni ostatní byli čímsi „vygumováni“. Čím, to už začíná Zac jako fyzik tušit - patrně to nějak souviselo s tajným projektem, na němž spolupracoval. Jde do místní radiostanice a nahrává vzkaz se zprávou, kde ho mohou ostatní, jsou-li nějací, najít. Vysílač ji bez ustání opakuje. Přesto se po několik týdnů nikdo neobjevuje. Zac propadává hluboké melancholii, která se mění v destrukci osobnosti s občasnými chvílemi cílevědomé horečné aktivity. Ta se projevuje tím, jak využívá systémů západní techniky a elektroniky, propojuje stroje s logickými prvky, jako by to byla stavebnice. Celý systém města včetně elektrické sítě funguje bez chyby dál, a to bez dotyku lidské ruky! To by se u nás jistě nemohlo stát. Jeho samota a dokonalé ovládání techniky ho však dovádějí k jakémusi božsko-barbarskému komplexu na hranici šílenství. Zac si v opuštěném světě hraje s železnicí, velkými náklaďáky, boří, na co přijde (stejně je to jedno), hraje si na řečníka s velkým publikem v prezidentském paláci pomocí zvukových a světelných efektů na dálkové ovládání). Tyto velkolepě zinscenované eskapády, symbolizující prvky lidského života, jsou omračující karikaturou,

zvláště ve spojení s jeho výčitkami svědomí kvůli účasti na předcházející katastrofě. V kostele rozstřílí sochu Krista. V okamžiku, kdy se opět zcivilizuje, potkává konečně člověka - ženu Joan. Od té doby podnikají prohlídky pusté země společně - někdy se rozdělí - mají aut, kolik chtějí.

Při jedné exkurzi je Zac napaden ozbrojencem. Poté, co se všichni tři přesvědčí o svých pokojných úmyslech, spojují se. Přicházejí na to, proč vlastně právě oni přežili - v okamžiku sluneční exploze byli na hranici smrti - ozbrojenec maorského původu - Api, byl přiškrcen svým kumpáncm, který ho nenáviděl kvůli ženě, Joan byla omráčena elektrickým proudem a Zac si vzal jed. Všichni živí přestali existovat, právě umírající zůstali žít. Zac se domnívá, že pokusy s bezdrátovým přenosem energie, spojené s využitím světové energetické soustavy, kterých se také zúčastnil, porušily lokální stabilitu vesmíru, jeho fyzikální zákony (mluví se o náboji elektronu), s vlivem na život a se zdrojem ve Slunci. (Jistě diskutabilní, ale v mezi básnické licence.)

Hezkou metaforou je soupeření mužů dvou rozdílných povah o Joan, které narušuje jejich spolupráci. Zatímco Zac je introvertní skeptik, intelektuál, Api je maor (přistupuje rasová stránka konfliktu), bezproblémový extrovert, myslící spíše svaly, agresivní až za hrob, ochotný přinést přímo osobní oběť, ale zároveň animálně sobecký.

Prostě oblíbený typ takového V.VLKA. Joan je blíže nespecifikovaná žena, která je zároveň mostem i překážkou mezi muži, jíž jejich konkurence dráždí, ale zároveň těší. Zacova síla není patrná na první pohled, je asketik, ale už přinesla své ovoce - podíl na zkáze světa.

Zac s pomocí pozorovací a výpočetní techniky zjistí, že Slunce brzy znovu exploduje, což by nikdo z nich nepřežil. Zároveň se Joan přiklání spíše k Apimu. Rozhodnou se explozi Slunce, která patrně otřese časoprostorem a jeho mikrostrukturou, předejít tím, že výbušninami zničí laboratoř, kde pracoval Zac a která tvoří článek ve stále pracující energetické síti, destabilizující Slunce.

Dálkové ovládání je třeba ale teprve sestrojit a zapojit a na to má Zac velmi málo času, jenž zbývá do katastrofy. Pro některé komponenty musí zajet dosti daleko. Říká Joan a Apinm, že to zkusí a odchází od stanice. Ti volný čas vyplňují milováním. Api prohlašuje, že v případě nutnosti navede výbušniny na cíl sám až do konce, tj. kdyby Zac nedokázal sestrojit dálkové ovládání. Převedeme-li to do roviny konkurence o Joan, vypadá to, jako by drsný gangster překonal slabošského intelektuála právě tím, že dovede položit svůj život pro její záchranu.

Důraz v závěru na Zacovu osobu patrně úmyslně přechází, co se stane s dvěma, kteří zůstali naživu v „Mlčící zemi“. Buď je Zac převezl a věděl, že svým činem nemůže narušit energetickou soustavu a věděl, že se může zachránit přechodem do jakéhosi paralelního světa. A vydal Joan s Apim osudu „vygumování“ při příští explozi Slunce. Chladná pomsta za nevěru? Anebo je zachránil, ale autor ho nechal uniknout do paralelního světa, což ho jakožto fyzika bude jistě zajímat.