Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

„Počkej“ řekl Zdeněk, „musím si to trochu srovnat.“

       Stihl jsem si zatím v Rudém právu vypůjčeném od jeho šéfa přečíst:

       „K plnění úlohy zabezpečení dalšího růstu socialismu,“ řekl soudruh Jan Fojtík, „jsme přistupovali v situaci, kdy zesílil nápor sil nepřátelských naší straně a socialistickému zřízení, které chtěly proces přestavby a demokratizace zneužít na své cíle.“

       „Začíná to sedmnáctým listopadem,“ řekl Zdeněk. Vypadal, jako by měl každým okamžikem usnout, podle toho se však nedalo usuzovat. Tak vypadal skoro pořád.

       „Tehdy to začalo,“ pokrčil jsem rameny a vrátil se k Rudému právu. Věděl jsem, že se za chvilku budu muset zvednout, a chtěl jsem si ten článek dočíst.

       „Zákony platí pro všechny,“ tvrdil soudruh Fojtík. „Je to v souladu s míněním absolutní většiny lidí, kteří požadují, aby se proti nezákonným činům, ať se jich dopustí kdokoli, postupovalo nekompromisně a dostalo se plné podpory orgánům střežícím veřejný pořádek.“

       Když jsem to četl, měl jsem tísnivý pocit v břišní krajině. I když jsem věděl, co bude dál, připadalo mi důležité dočíst článek do konce. Nebyl jsem však schopný se příliš soustředit.

       „Musíme pozvednout na vyšší úroveň propagandu do zahraničí, aby přesvědčivě ukazovala skutečné podmínky života našich lidí a perspektivy rozvoje socialistické společnosti. V plnění závěrů, které jsme na 18. zasedání přijali, musíme postupovat důsledně. Zvyšovat bojovnost, ofenzivnost i přesvědčivost naší ideologické práce.“

       „Vymyslel jsi to pěkné, „ pochválil mě Zdeněk. „Škoda, že to tak nebylo.“

       „'Žádáme spravedlivé vyšetření tohoto i všech ostatních podobných činů a následné vyvození důsledků,“ řekl soudruh Jan Fojtík.

       „Jak to vlastně podle tebe bylo?“ řekl Zdeněk a nalistoval začátek rukopisu.

       „Na čele zápasu musí i nadále stát stranické orgány, organizace a všichni komunisté. Půjde o všestranné posilňování stranického vlivu“, pokračoval soudruh Fojtík. „Je žádoucí vrátit se k poučením do minulosti, například do období kolektivizace, kdy strana soustředěně šla za uskutečněním tohoto revolučního cíle, a to přineslo velké plody.“

       „Takže“ řekl Zdeněk, „studenti začali stávkovat. k nim se přidali herci -“

       „Mohlo to tak bejt, ne?“ řekl jsem. „Mohlo,“ připustil Zdeněk neochotně. „Ale připadá mi to moc jednoduchý. Neumím si představit, že by se mohlo všechno tak snadno sesypat. Tomu přece sám nevěříš.“

       „Nejde o to, čemu věřím,“ odporoval jsem mu. „Připadá mi to moc hladký,“ opakoval námitku Zdeněk. „Manifestace na Václaváku, noviny začnou psát pravdu. Manifestace na Letný, televize začne vysílat pravdu. Nikdo nezasáhne, ani milicionáři ne. Pak přijde generální stávka a komunisti jdou od vesla. Tak se to přece nemůže nikdy stát!“

       „To mám psát o tom, jak to doopravdy bylo?“ namítl jsem trochu vztekle. „Já vím taky, jak by to vypadalo, kdyby se to dalo opravdu do pohybu. Kdybych o tom chtěl psát, tak můžu mít radost, jakej je to nádhernej dějovej konflikt. Jenže na to se mi nechce ani pomyslet! Umíš si to představit? Jako sci-fi by to bylo možná hezký, ale ve skutečnosti? Brr.“

       Zdeněk nesouhlasně zavrtěl hlavou.

       „Počkej, tak jsem to nemyslel,“ řekl. „Já tomu tvému řešení prosté nevěřím.“

       „Samozřejmě, je to trochu pohádka,“ přiznal jsem. „Ale některé detaily jsou tam hezký,“ poznamenal Zdeněk zamyšleně.

       „Já jsem zvlášť pyšnej na tu novou znělku televizních novin,“ řekl jsem.

       „Počkej, myslíš tu krychli jako glóbus, místo zeměkoule?“, zasmál se Zdeněk. „To je dost šílený. A ještě něco takového tam máš,“ vzpomněl si, „že nějak přejmenovali tu rozhlasovou stanici a že jí změnili znělku.“

       Nalistoval to v papírech a přečetl: „Na blem blem blem, blem, blem.“

       Vtom se otevřely dveře. Polekaně jsem sebou trhl, ale byla to jen paní Říhová, která se vracela od oběda.

       „Už to víte?“ ptala se nás rozrušené. „Asi před hodinou si přišli pro pana Bašuse!“

       „Kdo?“ zeptal se Zdeněk.

       „No kdo asi,“ řekl jsem vztekle. „Kurvy jedny zatracený!“

       Vztek smíšený se strachem mi stoupal hrdlem nahoru.

       „Mohli to bejt tajný nebo policajti,“ vysvětloval Zdeněk. „V tom je trochu rozdíl.“

       „To nevím,“ přiznala paní Říhová. Zavadil jsem očima o Rudé právo.

       „Zrovna před chvílí jsem o tom něco četl,“ řekl jsem a hledal v rozečteném článku. „Tady: opoziční skupiny, jak jsme byli svědky v srpnu a listopadu, se v zájmu dosáhnutí svých cílů rozhodly změnit taktiku, jít do přímé konfrontace se státní mocí a narušovat veřejný pořádek, tvrdí soudruh Fojtík. Podařilo se jim zmanipulovat část nezkušených mladých lidí a připojily se k nim i různé kriminální živly.“

       „To řekl moc hezky,“ pochválil ho Zdeněk. Pokračoval jsem v předčítání: „Zákony platí pro každého. Je to v souladu s míněním absolutní většiny lidí, kteří požadují, aby se proti všem nezákonným činům, ať se jich dopustí kdokoliv, postupovalo nekompromisně a dostalo se tak plné podpory orgánům, střežícím veřejný pořádek.

       Federální shromáždění proto v souladu s veřejným míněním přijalo zákonná opatření na posilnění ochrany veřejného pořádku a práv občanů.“

       „Nevíte, kolik let dostal ten Havel?“ zeptala se paní Říhová.

       „Ještě to neskončilo,“ řekl jsem. „Ale prokurátor navrhuje patnáct let.“

       „Martin Klíma dostal šest,“ řekl Zdeněk podivně suchým hlasem.

       „To je strašný,“ ustrnul jsem na okamžik. Byl jsem v tu chvíli hrozně rád, že nepatřím k těm odvážným.

       „Jsem zvědav,“ řekl Zdeněk zamyšleně, „kolik dostanou lidi ze Společnosti pro veselejší současnost.“

       „Promiňte, na to jsem se vás právě chtěla zeptat,“ vmísila se do rozhovoru paní Říhová. „Co jsou vlastně zač? Pořád se o nich teď mluví. Co vlastně udělali?“

       „Jejich programem byla kritika všeho, snaha zdiskreditovat vedoucí úlohu strany, zpochybnit socialismus i samotnou přestavbu, která směřuje k překonání nedostatků a rozvinutí socialistických hodnot,“ prohlásil soudruh Fojtík.

       „Mají toho na triku víc,“ řekl Zdeněk, „ale nejhorší byla asi ta jejich poslední akce.“

       „Když byl Den lidských práv,“ skočil jsem mu do řeči, „tak odjeli do Bezpráví. To je nějaká malá vesnička bůhvíkde v Čechách. Pak vyzvali naši vládu a ÚV, aby tam přesídlili, nikam jinam prý totiž nepatří.“

       „Ježíšikriste,“ řekla paní Říhová.

       „Jsou to šílenci,“ řekl obdivně Zdeněk. „Udělali to, i když věděli, co je čeká.“

       „Prokurátor jim už dvakrát překvalifikovat obžalobu,“ řekl jsem ponuře. „Teď jim hrozí deset až patnáct let.“

       „Volají po nezávislosti soudů,“ rozhořčil se soudruh Fojtík, „ ale když je podle práva potrestají, jedním dechem organizují petice, kterými chtějí soudy zastrašovat.“

       Chvíli jsme všichni mlčeli.

       „A co ti říkal dneska šéf?“ zeptal se Zdeněk. Pokrčil jsem rameny.

       „Že se bude snažit mě udržet. Mám prej štěstí, že jsem tam toho sedmnáctýho nebyl. A kdybych prej nic nepodpisoval, udělal bych ještě líp.“

       „Život před nás staví stále nové problémy, na které je třeba uvážlivě a s nejvyšší zodpovědností nacházet potřebná řešení,“ poznamenal soudruh Fojtík.

       „A co Petr Slačálek?“ zeptal se Zdeněk. „Říkal, že bude mít místo v kotelně, snad po docentovi Kratochvílovi. Ten už je ve vyšetřovací vazbě. Možná bychom tam mohli být napůl,“ pokrčil jsem rameny.

       „Jeho už vyhodili?“ zajímal se Zdeněk. Přikývl jsem. „Už to má jistý. A co ty?“ „Scifisty zatím nechávají na pokoji,“ řekl Zdeněk.

       „To víš, maj toho moc, nemůžou stihnout všechno,“ řekl jsem a trochu jsem mu přitom záviděl. „Ještě něco jsem k tomu měl,“ řekl Zdeněk.

       „Zdá se mi, že občas trochu přeháníš. Na několika místech jsem si toho všiml.“

       Nalistoval tužkou jemně zaškrnuté odstavce.

       „Třeba tohle- že by Kryl spolu s Gottem zpívali lidem na Václaváku hymnu? Nebo že by v Rudém právu vyšla omluva Havlovi a Charta 77?“

       Paní Říhová zvedla překvapeně hlavu.

       „Máš pravdu, je to trochu bláznivé,“ připustil jsem, „ale mě se to líbí. Koneckonců je to moje alternativní scifi! Můžu do ní napsat, co budu chtít.“

       Paní Říhová ztratila zájem a Zdeněk nesouhlasně zakroutil hlavou.

       „Budiž,“ řekl. „Ale s tím Havlem tam máš nějakou kravinu - že by mu vyšla knížka za sedm dní, to je přece blbost.“

       „Máš pravdu,“ uznal jsem zkroušené“, to se stát nemohlo, to musím škrtnout.“

       „A jak jsi myslel to, že se z Rudého práva stane Haló sobota?“ zajímal se Zdeněk. „To se mi sice líbilo, ale nevím, co to má znamenat.“

       „To by chtělo asi trochu vysvětlit,“ řekl jsem. „Myslel jsem formátem, pochopitelné, že se scvrkne. Nebylo by to srandovní, takový malý Rudý právo?“

       „A ještě něco mě teď napadá,“ dodal jsem. „Vzpomeň si, jak nám říkal Ivan o té dozorkyni z Pragokoncertu, víš, té, co byla s jejich souborem v Japonsku a hlídala je. Přitom neumí žádnou řeč, na televizi se nedívá a s nikým z nich se nebaví, protože je na to je moc povznesená.

       A teď si představ, kdyby se to tak opravdu stalo! Oni by odletěli sedmnáctého listopadu ráno, nikdo z nich by jí schválně nic neřekl, a pak, když by se za čtrnáct dní vrátili, tak by ji na letišti vítal plakát: Dubček na hrad! To by byl šok!“ liboval jsem si.

       Zdeněk se zasmál.

       „A co kdyby sis tam vymyslel někoho, kdo píše alternativní sci-fi?“ navrhl. „Víš, o tom, že se toho 17. listopadu nic kromě masakru studentů nestalo, že je to tak, jako teď.“

       „Taky mě to napadlo,“ řekl jsem zachmuřeně, jenže jsem se rozhodl to tam nedávat. Nemělo by to žádný smysl.

       Víš ale, co je nejhorší a co jsem si vlastně až nad tím uvědomil? Že si umím docela dobře představit, co nás teď čeká, ale vůbec si neumím představit, jak by to vypadalo, kdyby se to opravdu stalo. To by bylo něco úplné neznámého. Co bychom pak, proboha, dělali? Bojím se, že v takové společnosti bychom byli k ničemu.“

       „To ovšem platí o celém národu,“ řekl Zdeněk zamyšleně.

       „No právě! Z tohohle hlediska je štéstí, že k tomu nedošlo, i když bych si to jinak strašně přál.“ Poposedl jsem vzrušeně na židli.

       „Když jsem to psal, tak jsem musel občas dělat přestávky, protože jsem měl hroznej vztek. Nakonec se mi už ani nechtělo psát.“

       „Máš ten konec takovej nedodělanej,“ řekl Zdeněk.

       „Já vím,“ řekl jsem. „Ani nevím, jestli to tak mám nechat. Teď, když se o tom spolu bavíme, mě napadá spousta dalších věcí.

       No, ale jak to může bejt dál - v zásadě to bud' skončí pučem nebo se to bude rozvíjet pořád dál. Dubček se stane presidentem. Havel by byl lepší, jenže toho nikdo nezná. To se mi nelíbí, já bych chtěl spíš Havla. Ať je to radši Havel, Dubček může dělat třeba předsedu Federálního shromáždění,“ hádal jsem se sám se sebou. Paní Říhová zvedla hlavu a pobaveně poslouchala.

       „Biľaka vyloučí ze strany, protože k nám pozval Rusáky, KSČ se obrodí a postaví si do čela Štěpána, z kterého se stane náramný liberál a bude mít plnou hubu demokracie - to se mi líbí, tak to udělám.“

       „Ty seš nenapravitelnej,“ řekl Zdeněk.

       „Co chceš,“ řekl jsem, „to je přece čistá scifi.“ Pak jsem se podívat na hodinky a zděsil se. Ještě jednou jsem nahlédl do nedočteného článku v Rudém právu:

       „Opět se potvrdilo, jak zásadní změna myšlení, praktické činnosti i celého způsobu pohledu na minulý a budoucí vývoj socialismu proces přestavby vyžaduje, o jak složitou a náročnou práci jde.

       Komunisté nemohou zůstávat v anonymitě, musí působit všude jako skutečná bojová síla, být příkladem v práci a životě. Musíme dbát, aby každý člen a kandidát dobře znal politiku strany a ztotožnil se s ní. To je základní předpoklad, aby za ni mohl aktivně bojovat.“

       Jen stěží jsem se odtrhl. Odložil jsem Rudé právo a zvedl se.

       „Už budu muset jít,“ řekl jsem a otevřel dveře, „nashledanou.“

       „Nashledanou,“ řekla paní Říhová. „A ať vás nevyhoděj.“

       „Děkuju, nápodobně,“ odpověděl jsem.

       Paní Říhová mě vrátila do reálného světa. Zase se mi připomenul strach, který mě poslední dobou skoro nepřetrtitě provázel. Spolu s ním mě však ještě něco napadlo a na chvíli jej to přehlušilo. Otočil jsem se ke Zdeňkovi.

       „Už jsem se rozhodl. Prezidenta udělám z Havla a nechám ho mluvit v únoru ze stejného balkónu jako mluvil Gottwald!“ řekl jsem a teprve potom jsem zavřel za sebou dveře.