Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

       Ano, téměř jsem se rozplakala nad svou vlastní povídkou, Jedním dnem Zoji Andrejevny, a to v této situaci: Cyril Simsa, sympatický Londýňan, jehož rodiče uprchli před komunisty z Československa v roce 1948, se pustil do jejího překládání. Napsal mi několik sporných, nejasných bodů, kterým v povídce nerozuměl.

       1. Co jsem chtěla říct slovem JAROVIZÁTOR? Proč jsem si to vymyslela? Proč ta koncovka -vizátor?

       2. Poté, ce vrátný Dobeš spáchá sebevraždu, rozhořčují se budovatelští hrdinové povídky nad tímto hnusným příživníkem, kterému se nechce dosídlovat. - Proč příživníkem, co dosídlovat, proč se vlastně kdo na koho zlobí?

       3. Kdo to byl Berija?

       4. Co to jsou poukázky? Cyril sice našel slovo POUKÁZKA ve slovníku, ale stejně nechápe, co to je. Jak poukázky vypadají a co se s nimi dělá?

       Myslím, že chápete, že jsem nad tím dostala dlouhotrvající hysterický záchvat: cítila jsem tolik Strašlivé Sebelítosti, že jsem měla chuť skočit z okna jako vrátný Dobeš nebo se aspoň zmačkat a zahodit do koše. Ti šťastní v Anglii si vůbec nedovedou představit něco tak groteskního a deformovaného jako je náš svět tady! Neznají Lysenka! Nikdo jim nejarovizoval pšenici! Nikdo jim neodsunul tři milióny spoluobčanů, nevyprázdnil třetinu území a nenechal ji zchátrat, nikdo je nenutil dosídlovat, budovat a chodit do hutí za radostného zpěvu, nikdo je nepřesvědčoval, že se musí stydět, když nepracují u frézy či mlátičky, nikdo je neděsil tajemnými zmizeními v sibiřských koncentrácích, popravami, procesy, poukázkami k MDŽ, oslavami VŘSR, manifestacemi na 1. máje... a to všechno, celý tenhle deformovaný život, je trest, trest pro slabé povahy, které se nedovedly ubránit nebo utéct, trest za moje rodiče, kteří tady zůstali a mysleli, že si budou v klidu dělat svoji chemii a s komunisty nějak vyjdou, trest pro mě, která jsem taky ve třetí třídě nosila rudý šátek na šíji, která jsem nepodepsala Chartu ani neutekla a spokojila jsem se s tím, že jsem pojmenovala protivnějšího ze svých kocourů Trofim Děnisovič... ale stejně je to, uznejte, k pláči!