Interkom: V tisku ženy

Především bych chtěl složit hold ženám, které se na tomto čísle podílely, hlavně Evě Hauserové jako redaktorce a autorce Carole Biedermannové za její povídku Oni. Nemohu si pomoci, ale celé březnové číslo Ikarie mi připadá jako pokračování besedy, kterou jsem s oběma dámami a, last not least, s loňskou vítězkou CKČ Vilmou Kadlečkovou uspořádal na Draconu 90 v Brně. Jak to ani v tomto složení jinak dopadnout nemohlo, řeč se stočila na ženskou literární tvorbu a na postavení žen vůbec. Položil jsem tam i otázku, jak by se přítomné ženy stavěly k možnosti, která by je zbavila nutnosti rodit děti, aniž bych tušil, že existuje nějaká kniha Dialektika po-hlaví a její autorka Shulamith Firestonová, jež, na rozdíl od posluchaček besedy, by nad mou otázkou nezaváhala – což naznačuje Eva v březnovém Rozletu.

Obě povídky jsou, a to je spojuje, popisem vzpoury proti ženskému údělu. Malá Kelsey v textu Američanky odmítá stát se ženou, touží po jediném – zůstat bezpohlavním tvorem, dítětem. Její odpor je tak zběsilý, že dává přednost proměně v netvora, ve vlkodlaka. Její odpor je tedy tělesný, na biologické úrovni (proto onen symbol – prsa), a proto také autorka volí východisko v téže rovině, v rovině opět biologické, v přeměně do jiného tvora. Tato metoda zajišťuje čtenářský úspěch, skýtá dostatek atraktivních akčních scén, horrorového napětí, zkrátka vše to, co na amerických pracech tolik obdivujeme. Ale jako vždy při volbě jednoduchého modelu dochází zde k zploštění a druhý plán příběhu vyúsťuje přesně tam, kam autorka chce – totiž k tomu, že k politování jsou jen psíci. Právě pro tento ideologický náboj dle receptu – zjednoduš problém a najdi jednoduché řešení – bude mít povídka Charnasové u čtenářů daleko větší úspěch než Oni, neboť hrdinka jejího evropsky komplikovanějšího textu protestuje proti ženskému údělu na vyšší úrovni, na úrovni intelektuální, morální a etické, tedy v rovině společenské. Zatímco Kelsey je do pasti zahnané zvířátko (a ve zvíře se promění), Děvčátko, Dívka a Žena Caroly Biedermannové je člověk. I konečné vyrovnání volí tato troj-hrdinka jemnější, nechává „vysublimovat“ to, co představuje jí nenáviděný úděl. Pravda, není to tak efektní, jako v příběhu Američanky, ale o to hlubší, daleko více kryjící problém, univerzálnější, neboť Carola tak okatě nebuduje falešný obraz nepřítele, prakticky jej nebuduje vůbec, neboť muži v jejím příběhu jsou vinni spíše pasivitou než aktivní činností. Naopak Charnasová volbou biologické roviny a tím, že „vidí“ příběh očima školačky bez jakéhokoli odstupu (ich forma) buduje důsledně ikonu nepřítele z mužů, z mužského světa. Zcela jí uniká, a také všem čtenářkám, které litují jenom psíky, že první kořist Kelsey, chlapec Billy, svým pokřikem – kozatá – také protestuje proti změně, která se udála s jeho spolužačkou, i on je přece objektem téhož lidského údělu jako hrdinka, těchže pudů, téhož erotického démona! Od Kelsey se liší v jediném, zatímco ona se bouří, on svůj úděl přijímá (v oné scéně, kdy čeká na lavičce – a tím si právě v očích Kelsey podepíše rozsudek smrti, což, mimochodem, skvěle vystihuje a prozrazuje podstatu militantního feminismu – feministky nebojují ani tak proti systému, proti konformnímu uspořádání společnosti, ony především nenávidí ty lidi, kteří toto uspořádání akceptují), ale to přece neznamená, že on je tvůrcem tohoto údělu, že muži jsou erotickými démony! Ba právě naopak, máme-li totiž uvažovat o pohlaví tohoto démona, případnější je pohlížet na něj jako na ženu, na démonu, tak, jak jej vymaloval Boris Vallejo na poslední stránce obálky téhož čísla Ikarie. Ale k tomu se ještě vrátím.

Nyní bych si dovolil vložit malou poznámku o tom, čemu se říká mužský svět. Začátkem letošního roku jsem si s Evou vyměnil pár dopisů ohledně moravské specifiky ve sci-fi a pragocentrismu, kde to prvé jsem popíral a o tom druhém usoudil, že působí „samogravitací“. V jednom z těch dopisů Eva vyjádřila velice pregnantně jistý postoj, který pokládám za velmi výstižný, a který, jak soudím, se hodí i sem, takže neodolám použít jeho parafrázi, kde slovo Pražáci nahrazuji slovem muži, slova Moraváci, Slováci a podobní lidé slovem ženy, a pojem svébytnosti pojmem feministické hnutí. Parafráze pak zní: Je typické pro ženy, že nechápou, jak my, muži, jsme nekonečně tolerantní a lhostejní současně – tj. nějaké feministické hnutí nás nevytočí, ani příliš nezajímá. Možná že tato lenivá arogance je na mužích právě tolik provokující a protivná! Ale nakonec je přirozené, že každého člověka nejvíce zajímá to, co se děje v jeho duši. My muži rozhodně nikoho neomezujeme a nikomu nic nediktujeme! (Pro doplnění – ještě je nahrazeno slovo město slovem duše).

Nutno přiznat, že je v tom americky dokonalá až do sebemenších detailů. Například aby zastřela, či alespoň minimalizovala fakt, že jsou to samy ženy, které v podstatě bez zásahu mužů formují vztahy mezi pohlavími a jako matky vychovávají jak dívky, tak i chlapce k daným ikonám, zbavuje Američanka svou hrdinku vlastní matky – Kelsey musí mít macechu, aby tento aspekt byl v mysli čtenáře oslaben. Proto mi připadá její text ideologizovaný na rozdíl od Caroliny povídky, která toto samoorganizující se násilí mezi dcerami a matkami nezastírá, nýbrž skvěle vystihuje. Nemůžeš pořád ležet v knihách, říká Matka Děvčátku. A pak Dívce, to je zdravá nemoc!, při menstruačních potížích. Ani Žena v druhé polovině povídky nenalézá pokoje, místo Matky nastupuje ještě horší Tchyně. Autorka zde plasticky předvádí, jak už bylo předesláno, samořízený ženský svět, v němž mužům náleží toliko druhořadá role, a to v podstatě role loutek, kde vodičem je opět žena, a pokud popisuje odporné chování mužů, líčí je krajně neosobně, asi jako slepé přírodní síly. Nevadí jí ani tak přímá akce těchto jedinců, jako spíše nedostatek reakce okolí, tedy nedostatek reakce společnosti. A to lidské společnosti a ne jakýchsi oddělených ženských či mužských komunit.

Obě povídky jsou tedy krystalickou ukázkou myšlení a přístupu k literární tvorbě Američanky na jedné a Evropanky na straně druhé. Zámořská autorka, ač jako starší by měla mít větší životní zkušenosti, buduje svůj příběh na pohledu nezralé školačky, s níž se bez jakýchkoli autorských výhrad ztotožňuje a těží z příběhu maximální zábavnost, kdežto autorka česká buduje svůj příběh komplexněji na trojjediné hrdince, jejíž příběh popisuje z autorského odstupu, tím sice ztrácí jednolitost kompozice, ale vystihuje ženský pohled na svět s ohromující univerzálností na tak malé ploše. Poučena životem ve zideologizované Evropě je citlivá na jakékoli -ismy a úspěšně se jim vyhýbá. Suzy McKee Charnasová sice napsala vzrušující čtení, horror, který je v druhém plánu feministickým pamfletem, kdežto Carola literaturu. Záleží tedy na vkusu čtenáře, co bude hodnotit výše. Ale měl by si uvědomit, že když Charnasová staví svůj příběh jako ženskou vzpouru proti ženskému údělu, který stanovili a „vytvořili“ muži, pak je to vzpoura na jedné straně směšná a na druhé nebezpečně iracionální, kdežto hodna následování a podpory jako každý prométeovský čin je jen vzpoura člověka (a to jak muže nebo ženy) proti lidskému údělu, danému civilizací, přírodou či Bohem (nechť si každý čtenář vybere dle svého gusta), neboť lidským údělem není nic jiného, než se proti tomuto údělu věčně bouřit, a myslím si, že právě fanové sci-fi by měli prométeovský rozměr člověka chápat nejlépe, neboť, dle mého soudu, SF literatura je právě to jisté snění, které musí předcházet každému takovému činu. A že to není jen můj soud, dokládá i jiný text, publikovaný v Ikarii 3/91. Vždyť co jiného říká Kapitán America v Brinově povídce než to, že budoucnost potřebuje inspiraci, potřebuje legendy? A já dodávám, i vymyšlené.

Zbývá mi ještě se vrátit k Vallejově ilustraci na poslední stránce téhož čísla. Potěšila mě nejen proto, že patřím k mnoha obdivatelům tohoto malíře, ale hlavně proto, že její námět je v hlubokém kontextu k publikovaným povídkám. Ukazuje totiž ženského démona, svírající jak tělo muže, tak i tělo ženy (ano, i tělo muže, milé feministky), který svým studeným vítězným pohledem říká, že pro ni, démonu sexu, jsme obětmi všichni, ať ženy, ať muži. Tento obraz je pak možno chápat jako symbol obou povídek, je v něm místo jak pro vizi Caroly Biedermannové s Ženou a Mužem jako kořistí a s Matkou a Tchyní jako démonem, ale také je v něm místo pro iracionální představy feministky Charnasové, neboť jak je naznačeno v závěru povídky Kozy, v co vyspěje její hrdinka, než v netvora, v démonu, která se dvacet sedm dní s muži miluje a v den osmadvacátý, kdy tuto činnost nemůže provozovat, je ze vzteku požírá?! Mám tedy obavu, že ona tvář s chladnýma neúprosnýma očima, lemovaná tušovitými chapadly vlasů, je skutečnou tváří dospělé Kelsey, která si nepřeje nic jiného, než tisknout ve svých spárech jako kořist nejen muže, nýbrž i ženy, ty, které „zradily“ hnutí tím, že podlehly normálnímu citu. Ovšem to už není prométeovská vzpoura proti předepsanému údělu, proti zotročení pudy – to je ďábelská snaha využít tohoto otroctví k získání magické moci nad těmi normálními, zástěrka pro ukojení vlastních odlišných chtíčů, touha tisknout ty „odlišné“ až k smrti.