Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

Říjen a počátek listopadu 1991: rozesílám dopisy výtvarníkům, sháním jejich biografické údaje, vybírám od nich obrazy a vláčím přecpaným metrem těžké obrovité rámy, atd. atd. Výsledek: mám jakž takž nachystanou výstavu originálů ilustrací Ikarie, k tomu mi Standa Čermák předává kazetu s Terminátorem 2 a v hlavě mám přebytek materiálu k besedě o Ikarii a o všem ostatním; moje rodina bledne hrůzou, že pojedu sama autem do Bratislavy, vždyť tam házejí vajíčka! Tvářím se neohroženě.

       Vše je připraveno k velké výpravě na Istrocon 91.

       

       Čtvrtek 7. listopadu: Ve zlověstném šeru, stálém dešti, fujavici a na Vysočině i ve sněhu jedu do Bratislavy. V motelech u dálnice sedím u kafe s šoféry kamiónů, kteří hodnotí počasí slovy: „Do prdele, stojí to za hovno!“

       

       Konečně je u silnice obrovský barevný znak a nápis: SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zanedlouho vjíždím do Bratislavy a pobavím skupinku dětí, když se jich ptám, zda to obrovité sídliště kolem je Petržalka. Istrocon se koná v přízemní budově spojené s restaurací, vyzdobené nápisem Obradná sieň. V obřadní síni se skutečně konají přednášky, jinak je tu několik dost velkých sálů na výstavy, burzy, dražbu a projekce.

       

       Vykládám obrazy. Ujímá se mě kulturní pracovnice paní Ružová (obrovské lesklé zelené náušnice jako palmové listy), pořadatelé tu nejsou, a tak mi vaří kafe a čekáme.

       Po chvíli náhodou přichází Vlado Srpoň, raduje se, že mě vidí (to jsem ráda, po těch dopisech, co jsme si psali...), dívá se na Maxonův plakát, kde v tisku nevyšlo odstínované písmo a název conu trochu připomíná rébus, naznačuje, že je zvědavý, jestli tenhle Istrocon bude tak pěkný jako byly ty jeho Istrocony, načež mě zve na večeři k sobě domů. Seznamuji se s jeho psem, třemi dětmi a manželkou, jím jitrnici, piju víno a pak řídím auto na ubytovnu (vychladlý motor chcípe a škube a z policejního vozu mě se zájmem pozorují, ale chválabohu mi nedali fouknout do balónku).

       Vlado mi vylíčil své úžasné plány, založené na grantech, které chce získat od ministerstva kultury. Také mě přesvědčoval, že fandom je v úpadku, ale mně se zdá, že nikdy na tom nebyl líp - v tom smyslu, jak si práci fandomu představuje Vlado, že by se dělaly akce pro veřejnost, vydělávaly peníze a velkolepě se organizovalo.

       Ubytovna je hezká a příjemná, dřív patřila ministerstvu vnitra.

       

       Pátek 8.listopadu trávím tím, že špendlím kresby na panely, vystřihuji pasparty, píšu texty k obrazům, sháním po Petržalce kafe, očumuju v místním butiku a čtu asi tři kila povídek, které mi přišly za minulý měsíc do Ikarie.

       Také nostalgicky vzpomínám, že je výročí bitvy na Bílé hoře a mohli jsme udělat nádhernou bitvu Rampasovců (hrdinní Moravané, kteří se dali pobít, a Češi, kteří se zřejmě pobít nedali) s Olšovci (císařští - vítězná strana) - ale zase jsme neudělali nic. Škoda! Nabízím tento námět případným zájemcům - mohla by to být velkolepá recese, nehledě na historický šerm, možnosti defenestrací a jiné atraktivní prvky, které se samy nabízejí).

       

       Sobota 9.11. Obřadní síň s přilehlými sály sice už trochu ožila v pátek večer, kdy se lidé přicházeli podívat na výstavu a na videu se promítal Heavy Metal, ale stěžejní den byla sobota.

       

       Paní Ružová (lesklé kamaše a vlající džínový háv), poněkud znervóznělá, přidělovala visačky a igelitky s materiály; Peter Pavelko a kolegy z klubu pobíhal, organizoval a vypadal trochu ustaraně, jak to bývá u „tažných koňů“ na conech zvykem; Vlado Srpoň srovnával se svými Istrocony, kde bylo asi dvakrát víc lidí (tři sta proti sto padesáti, kteří se sešli tady), ale paní Srpoňová pro všechny vařila guláš a zelňačku (Srpoň tvrdí, že ráda, protože ženy všeobecně rády vaří a rády se obětují).

       

       Ze známých tu byli: Tom Jirkovský s Helenou z Plzně, Šimon, který líčil, jak neobyčejně rafinovaně zval Švarcíka na košický Parcon, Standa Komárek a Jana Kupková z Ostravy, a ještě pár známých tváří ze Šumperka a z Brna. Z Prahy pouze Vlasta Talaš.

       Juro Maxon má stále úžasnější prsteny (lebky, bodce, příšery apod.) a objevilo se tu několik docela mladých Bratislaváků, se kterými jsme zajímavě debatovali.

       Překvapilo mě, že na Náměstí SNP prý jsou ve stanech „hladovkári“, kteří chtějí samostatný stát. Hm. Bylo mi jich líto a navrhovala jsem, že bych jim šla říct, že nám Čechům je to jedno, tak ať si zbytečně neničí zdraví. Pak mě napadlo - co kdyby tam Češi naopak udělali žranici. Vepřoknedlo, zabíjačku a pivo. - Naštěstí hladovkári zrovna v sobotu skončili, a tak mé úmysly zůstaly neuskutečněny.

       

       Od jedenácti jsme měli panelovou besedu: postupně jsem za oddávací pultík pod slovenský znak zatáhla Janu Kupkovou, Dana Růžičku, Vlada Srponě a Juraje Maxona. Debata byla vcelku živá - o aféře s povídkou v Kulturním měsíčníku, o slovenských povídkách v Ikarii (v mikropovídkách Jany Výraštekové jsme nasekali spoustu chyb), o literární soutěži Vlada Srponě, o tom, kde bere Maxon ty šílené náměty svých obrazů, a podobně.

       

       Po obědě jsme skoro všichni shlédli Terminátora 2 a pak následovala přednáška Ondreje Herce o americké sci-fi. Byla hodně sociologická a zaměřená na Alici Sheldonovou, a tak se mi líbila. Následovala přednáška dvou antiufologů, ale na tu jsem nešla, protože jsem se zapovídala v kuloárech. Prý se dost ostře debatovalo, takže to nebylo špatné.

       

       Kromě toho během dne byla burza, dražba, kde zazářil Vlado Srpoň, prodávaly se knihy a časopisy a bylo možné shlédnout ještě asi dvě videa. Večer jsme měli zamluvený salónek v restauraci, a tak jsme popíjeli račianské a silván a dál debatovali, rozebírali a vzpomínali.

       Skončili jsme až po druhé hodině.

       Neděle 10.11. Ráno jsem se vrátila do Prahy. Svítilo sluníčko a bylo nádherně, ale Česká republika nebyla označena vůbec žádnou cedulí, natož tak barevnou a nádhernou.

       Na Slovensku je prostě tak nějak barvitěji. Šťavnatěji. A Istrocon byl vcelku milý a příjemný con.