Interkom: NA HILLCONU V HOLANDSKU

Hillcon II se konal ve dnech 22. - 24. listopadu 1991 v Rotterdamu. Byl to con malý, domácký, příjemný, plný milých lidí a dobře organizovaný, ale rozsahem menší než jsem si předem představovala. Účastníků mohlo být něco mezi stovkou a dvěma stovkami a program obsahoval jen několik zajímavých bodů, prezentovaných nikoli v holandštině, ale v angličtině (hlavně vystoupení čestných hostů). Byl to Beneluxcon, ale převažovali zde Holanďané a Angličané.

Ve čtvrtek 21.11. večer stojíme před hotelem Kriváň a vyhlížíme zpožděný autobus brněnské cestovní kanceláře. Jsme čtyři: kromě mě ještě Ivan Adamovič, Slávek Sanczek a jeho společník Karel. Ti táhnou množství tašek plných scifistického zboží.

Konečně jsme se zabydleli ve žluté karose a podstoupili ospalou noční pouť přes Německo, přerušovanou jen zastávkami u pump s toaletami. Společnost v autobuse byla obdivuhodně babylónská, mísila se tu holandština, angličtina, němčina, slovenština a čeština v pestré kosmopolitní směsce. Pomalu se začalo rozednívat do kalného, deštivého dne a nápisy u silnice a na kamiónech přešly částečně do holandštiny. Byli jsme v Nizozemí.

Kolem deváté ráno nás autobus vyklopil před Nádražím střed (Central Station) v Rotterdamu. Počasí bylo skutečně hnusné: vlezlý chlad, drobný déšť a pesimistické, chmurné šero. Nicméně, když jsem na cestách, nic mi nemůže zkazit náladu. Uložila jsem bágl do úschovny, načerpala ve směnárně guldeny a vyrazila jsem do ulic.

Kolem nádraží se prochází rozblácenými staveništi, ale o kus dál je příjemná nákupní zóna s nápaditými výklady, vůněmi hamburgerů a brambůrek, které se linou z fastfood restaurací, a s vchody dokořán rozevřenými do nevlídné ulice a zvoucími k okukování zboží (dveře tu prostě nejsou a teplý vzduch funí přímo do studené ulice; i přes toto plýtvání, k němuž nutno připočíst girlandy žároviček všude, spotřebuje západní kultura míň energie na hlavu než kultura naše, a to asi dvakrát!! - tomu říkám sci-fi).

Odevšad se linou koledy zpívané dětskými hlásky, což je sice roztomilé, ale vzhledem k tomu, že toto linutí koled vás pronásleduje skutečně všude a trvá dva měsíce v roce, myslím, že by mi to brzo začalo jít na nervy.

No, tak jsem tedy v tom dešti a zimě zamířila k nábřeží Maasy, abych zjistila, že ještě ke všemu panuje také neuvěřitelná mlha. Zahlédla jsem jen pár racků, malé výletní lodi u mola a Euromast, což je jedna z mála turistických atrakcí Rotterdamu (který prakticky postrádá starší budovy a památky); z mlhy se zvedalo betonové monstrum měřící přes 180 m a silně připomínající žižkovský vysílač.

Taky jsem se zašla trochu ohřát do muzea, ale nepochopila jsem, muzeum čeho to vlastně bylo. Našla jsem tady: staré holandské obrazy, míry, váhy, známky (i psí), výjevy ze života celníků, poučení o křesťanství a mnoho jiných zajímavých věcí. Vstup byl zdarma a pán u vchodu byl velmi potěšen, že někdo do muzea vůbec jde.

Zmoklá kola u chodníků, zmoklé záhony bez květin, čisťoučké domy s bílými okenními rámy; v koutech se válí překvapivě mnoho odpadků, ale chybí tady šedý povlak prachu, na který jsem zvyklá z pražských ulic.

Odpoledne se vracím do hotelu. Jako obvykle na conech na západě nemám ponětí, jak budu bydlet, je mi jen jasné, že nemůžu dát pětasedmdesát guldenů za nocleh. Naštěstí se objevují dobrodinci v podobě Bridget Wilkinson, Roelofa Goudriaana a Cyrila Simsy a aranžují přebývání ve spacáku v hotelových pokojích pro mě i pro Ivana. Je však nutno neustále skrývat (jak říkají zoologové) pobytové stopy - tj. schovávat spacák, kartáček na zuby i ručník, aby personál nezpozoroval, že je tu někdo navíc.

Objevuje se Jarda Olša a říká, že minulý měsíc se opíjel a rozbíjel auta. Něco se s ním děje. Po roce v Holandsku se teď vrací do Československa a možná ho to trochu děsí, nebo naopak rozjařuje, nebo obojí dohromady. A pak, samozřejmě, má starosti s větvemi - nezačaly trochu usychat? Seřezával je snad příliš? O tom však kolují jen dohady.

S Cyrilem si jako vždy vyměňujeme množství knížek, časopisů, xeroxů článků a povídek a podobně; Cyrilova obětavost je úžasná, zdá se, že na některé cony jezdí hlavně proto, aby pomáhal nám Čechoslovákům.

Veškeré přednášky, panely i jiné akce probíhají ve třech sálech a dvou foyer prvního patra hotelu Atlanta, takže dění je velmi přehledné.

V osm večer je v největším sále slavnostní zahájení conu. Zpoza zástěny vystupují čestní hosté: Orson Scott Card, Dan Simmons a fanovský host Kees van Toorn, hlavní organizátor loňského holandského worldconu.

Poté doráží Barbara Jane, která vyjížděla z Prahy ve středu fiatem šestistovkou s Filipem /Felixem/ Bezděkem. Jako obvykle nerozumím její angličtině, takže pochopím jen to, že je na Filipa jaksi naštvaná a říká cosi o tom, že skončil v Mladé Boleslavi. Každopádně Filip na Hillcon nedorazil.

Ranní program začíná v 11,30 přednáškou Orsona Scotta Carda. Hovoří o historii americké SF, o spisovatelských organizacích, o psaní a kritice SF. Hlavně nás zajímá jeho pohled na americkou SF kontra SF anglicky nemluvících národů. Považuje za samozřejmé, že je nesmysl napodobovat Američany s jejich kulturou a hodnotami, ale že naopak každý autor musí čerpat ze své národní kultury a její osobitosti. Ivan si dělal podrobnější poznámky, takže o Cardovi se dočtete mnohem víc v Ikarii.

Odpoledne měl Card dílnu (workshop) zvanou Tisíc nápadů, a skutečně se tu během hodiny a půl snad těch tisíc nápadů objevilo. To byl fofr! Této technice se říká brainstorming. Card připomínal obratného profesionálního konferenciéra, žongloval s myšlenkami a slovy, odrážel zpátky přihrávky nápadů, jimiž publikum přímo hýřilo. Vymýšlel se hrdina pozemský a mimozemský, vzniklý svět se zkoumal z různých úhlů, co se týče logické provázanosti a hodnověrnosti.

Po workshopu jsme s Cardem udělali rozhovor, ve kterém nám velmi inteligentně a kondenzovaně vyložil principy, jimiž se řídí při pořádání svých workshopů. Stručně: většinou autoři přinášejí už hotové povídky; hodnocení je lépe dělat ze čtenářského úhlu - tohle mě nebavilo, tohle je zdlouhavé, tamto je nesrozumitelné atd. - než z úhlu mentorského - takhle bych to napsal já - protože každý autor má svoji metodu a není dobré mu podsouvat jinou. Také není dobré vracet se k povídce, která už byla předělaná podle udělených rad; nikdy ji nedokážete vnímat tak jako poprvé, a každý rádce bude mít tendenci sledovat, zda jeho rad bylo uposlechnuto.

Místo sobotního večerního banketu (vstup 50 guldenů) jsme šli s Cyrilem a Ivanem k Burger Kingovi a pak jsem chtěla otevřít svoji narozeninovou lahev slivovice, která bohužel zůstala v zamčeném pokoji, kde jsem měla zařízený crashing (nejlépe by se to přeložilo jako vetření se k někomu na pokoj).

Zatímco jsem lítala po hotelu a pídila se po člověkovi, který měl mít klíč, rozběhla Bridget s Piotrem Cholewou hru „Dracon“, což neměla být narážka na Brňáky, ale na Kracon, protože v Krakově je taky, jak známo, drak. Byla to ohromná legrace, program byl dokonale zmatený a lidi bloudili po hotelu s cyklostylovanými lejstry v ruce; Cholewa se tvářil náměsíčně a říkal, že tento program odpadl, ale tady máte další změny programu, a nakonec rozdal cyklostylované instrukce v polštině, což mělo ohromný ohlas, protože Holanďani jim ani zbla nerozuměli.

Když banket skončil, propukla kolem půlnoci bidding party pro Glasgow 95, ale my jsme s Cyrilem a Ivanem popíjeli na pokoji a klábosili o české sci-fi, hudbě, lidech a tak vůbec.

Barbara Jane pořádala svoji party ještě později, ale to už jsem šla spát. Kromě toho Barbara šířila letáky o worldconu v Praze v roce 1998 (sic! - co vy na to??) a Cyril strávil část večera tím, že nás přesvědčoval, že to není taková hrozící katastrofa, jak se nám to jeví.

Konečně přestalo pršet. Modrá obloha, sluníčko a programy v holandštině rozhodly, že jsem už před polednem odešla na nádraží a odjela do Utrechtu (zde totiž bylo nutno nastoupit do zpátečního autobusu). Po tomto městě jsem bloumala asi dvě hodiny a byla jsem uchvácena a okouzlena. Katedrály, kostely a zvonice z červených cihel, kanály s úzkými starými domy vynořujícími se romanticky z vody, ticho, klid, holubi, jedna ulice malebnější než druhá, poletující podzimní listí a vůně staletí. Úžasné.

Méně úžasné pak bylo, když jsme neuroticky pobíhali kolem nádraží a hledali místo, kde měl stavět autobus brněnské cestovní kanceláře. Paní, která nám prodávala lístky, to popsala dost nejasně: před nádražím jsou schody a zeď a kongresová hala a tam to staví. Ve skutečnosti z nádraží vedlo množství východů do různých shopping malls, nadjezdů, parkovišť a vůbec do nepřehledné betonové spleti; a kongresová hala byla u zadního vchodu. Naštěstí jsme to přece jen v poslední minutě našli.

Bridget Wilkinson a Oliver Grüter mi říkali, že by bylo báječné, kdyby Československo chtělo udělat Eurocon v roce 1994, a to nejlépe koncem září (na jaře se to tak moc nehodí, protože v Hamburku bude veliký con v květnu, a začátek září by kolidoval s worldconem).

Je úplně jedno, že zatím nebudeme vědět, kde a kdy bude v roce 1994 Parcon. Organizátoři Euroconu 94 se mohou ucházet o Parcon dodatečně. Je to skvělá šance a chtělo by to, aby se toho někdo chopil. Když jsme o tom předběžně uvažovali, zdálo se nám, že takový Eurocon by mohla udělat AFSF, nebo Brňáci, kdyby výjimečně trochu posunuli Dracon, nebo možná Bratislaváci, kdyby chtěli kapku přizpůsobit Istrocon. Ale iniciativě se meze nekladou - Chomutováci, Tepličáci či Pardubičáci a všichni ostatní!

Udělat průměrný či nic moc Eurocon je velmi snadné, byla jsem na dvou, které byly daleko menší a měly daleko míň programu než většina našich malých conů - mám na mysli Fayence a Krakov. Velké a hezké Eurocony bývají v Anglii, Freucon bude zřejmě také povedený a potenciální organizátoři by se tam měli jet podívat. Chce to počítat s několika sty účastníky, s tlumočením a programy v angličtině, a také vydávat Progress Reporty (jak to dělali Košičáci před Parconem) a oznámit včas, kdo je Guest of Honor.