| 4/1992 |
Feministické okénko
(další)
|
(99)
|
|
|
Interkom 5/1992
|
Všechna práva © Interkom 1984 - 1992
Reakce na všechny vaše reakce
Když vyšla první Reakce, ta Františka Novotného (dále jen FN) v
Interkomu 11/91, získala jsem pocit, že FN hodil červa na udičce a čeká, co se na něj chytne. Jeho pojetí dějin: onto - gnoseo, tik, ťak - je takové krásně jednoduché a uspořádané, skoro bych řekla sládkovské. Osobně si myslím, že tento dojem vzniká proto, že nějakou tou expanzí se lidé obvykle hospodářsky vyčerpali a prostě jim nic jiného nezbylo, než zase chvíli počkat a hospodářsky se zmátořit. Dnes jsme, a myslím celosvětově, opět ve fázi mátoření, takže máme sirotka na oběžné dráze a starost, jestli budeme zítra ještě schopni platit to, co musíme. A tohle nám FN vlastně slibuje až navěky. Možná má pravdu, jenže já bych se chtěla z toho začarovaného kruhu už jednou dostat. Možná proto, že mi to připomíná kolotoč práce a domácnosti, nevím.
Jenže FN to nazývá všechno moc vznešeně. Načež hodí supernávnadu: 10 000 poškozených dětí kontra start kosmické lodi, jejíž start je pro lidstvo rozhodující, aby vůbec mohlo provádět expanzi do vesmíru.
V této fázi jsem dostala záchvat tlumeného vytí. Návnada je grandiozní: co jiného lze ostatně čekat od muže a námořníka? Jenomže je to pseudoproblém. Černobylská havárie měla, pokud jde o počet poškozených dětí - i matek, protože porody poškozených dětí jsou bůhvíproč vždycky horší - horší následky - v kritické době bylo z pěti porodů jeden normální porod normálního dítěte. V kritické fázi doporučovali potraty i lékaři v dost katolických zemích. Pochopitelně, Černobyl totiž nikdo nepředvídal. Start kosmické lodi asi někdo předvídá, nebo snad proboha bude startovat tajně? To snad ne! Proč by tedy v dělohách matek měl být v kritické době třeba jen jediný plod, který by mohl být poškozen? Copak lidé jsou jen balíčky spermií a vaječníků, vzájemně se oplodňující bez ohledu na počasí?
Fuj! To by byli horší než zvířata, která tohle činí přinejmenším s ohledem na roční dobu! Takové lidstvo si skutečně expanzi do vesmíru nezaslouží, byl by to kosmický mor a nic jiného. Takové lidstvo si zaslouží jen jedno: vyhynout, čím dřív, tím líp.
Pokud by se náhodou mělo jednat o poškození zárodečných buněk rodičů, už dnes bychom velmi pravděpodobně uměli takové jedince najít a doporučit jim sterilizaci. Pokud by ji nepodstoupili, nadále je to jejich věc a není co řešit.
Další okruh slov, kolem kterých běží debata, je: Být zakotven, mít své místo v systému... Podle FN je to krédo křesťana. Podle mého názoru je totéž krédem komunisty, fašisty, burana a primitiva. Všichni, zejména pak burani a primitivové, bývají lichotivě nazýváni solí země. Lichotí jim to a jaksi jim uniká, že slaná země je neplodná.
Tik ťak, tertium non datur. Jenže v tom případě by bylo vůbec nejlepší resignovat, zblbnout nejlépe do stadia progresivní paralýzy a nechat se ošetřovat, jak se to stalo mnoha českým mužům. Skoro mě napadá, jak vysvětlit zvyšující se počet mentálně retardovaných jedinců. To taková duše prodělá pár životů a chce si zajistit pohodlí. V dalším životě pak mentálně retarduje a nechá o sebe pečovat. Zatím se ty duše stěhují zejména do mužských těl, ale co když se těch těl začne nedostávat a ty duše začnou využívat i ženských těl? Kdo pak tady bude na to pečování? (Některé podivuhodné vlastnosti mentálně retardovaných, třeba paměť, rychlé zpracování početních úkonů aj. tuto mou teorii podporují, a pak, krásně to koresponduje s indickými náboženstvími).
V Reakcích mě popuzuje i zaklínání se reakcemi potomků. Víte co, všichni jsme potomci. Pojďme společně proklít toho opičáka, co nezodpovědně slezl ze stromu, a už se na to vykašlejme. Osobně doufám, že jednou bude mít lidstvo potomky, kteří se budou starat o sebe, a nebudou všechno svádět na rodiče, kteří to zvorali. Třeba zvorali, ale oni se budou starat o svůj život, jak nelépe dokážou, a dané věci vezmou jako takové.
Reakce Zdeňka Rampase (dále jen ZR) mé doposud tlumené vytí znásobila do slyšitelna. ZR velmi duchaplně rozpracoval historku o Buridanově oslu, jenže já už jsem zjistila, že ten osel umřel hlady. Řečeno s Clarkem, nechápu, proč debata stále pokračuje.
ZR shltl vnadidlo jen zčásti, z větší části unikl, aby si bádal nad problémy, které zajímají jeho.
I Eva Hauserová (dále jen EH) skočila na špek jen zčásti. Pokud tomu dobře rozumím, oni jsou všichni takoví vzletní a já si to musím přeložit do kuchyňské češtiny, uznává existenci jakýchsi období kotvení a plutí. Znovu jsme u tikťaku. A já mám takový pocit, nebo snad naději, že lidstvo nejsou jen mořeplavci. A znovu odpovědnost za další generace. Prosím vás, vypravte s někdo do pravěku, přiveďte mi toho vola - on to snad ani nebyl opičák - co slezl se stromu, podržte mi ho, já mu dám bombu čenichovku a bude to vyřízené i za budoucí generace. Je to takové legrační: všichni děláme, co se dá a s těmi nejlepšími úmysly. Holt to pokaždé nevyjde, to je to celé. Jenže sednout si a nedělat vůbec nic nám nějak není vlastní (i když znám velmi mnoho českých mužů, kterým to vlastní je).
S EH vřele souhlasím v kritice konsumní společnosti. Současnost mi připadá jako onanie: vyrábějí se hračky a prodávají se, aby si lidé měli s čím hrát. Onanie je ovšem praktika buď infantilní nebo nouzová. Kde tedy jsme, v dětství nebo v nouzi? A jak se projevuje ( pro první případ) dospělost? Dítě to obvykle neví.
Chtěla bych si umět představit dospělý svět: svět, kde se žije. Chtěla bych, abychom nebyli samá Dichtumg, ale ráda bych viděla také nějakou Wahrheit (doufám, že se to takhle píše).
A hergot, teď koukám, že jedna z reakcí, ta, kterou jsem nazvala variací na téma Buridanův osel, není od ZR, ale od značky -frk-. Ostatně, ráda bych se onoho -frk- zeptala, proč jedna z šipek na jeho obrázku míří přímo ke kosočtverci, kterému stačí jen málo, aby byl kosočtvercem nemravným? ZR jsem se na to chtěla zeptat soukromě, -frk- nemám důvod šetřit. Takže mohu říci veřejně i to, že na rozdíl od EH sežral -frk- návnadu FN i s navijákem. Na otázku FN lze odpovědět. Je to prostě pseudoproblém. Nazdar.
Mám pro vážené diskutéry návrh, který často používal můj zesnulý přítel, redaktor Sobotka: Nekecejme a pišme.
Diskuse se nám rozběhla potěšitelným způsobem. Chápu Eviny obavy a tím i netrpělivost. Na druhé straně mě paradoxně uklidňuje obava, že už je třeba na nápravu pozdě. Zjišťuje se např. že katalizátory amerických aut nevedou vždy nutně k lepšímu a problémy a jejich provázanosti jsou zatím vysoko nad naším poznáním.
Proto bychom alespoň v naší diskusi měli dbát na formu a snažit se neuhýbat od tématu, dokud není vyčerpáno či překonáno.
Za nejdůležitější bych pak pokládal, kdybychom se v podobných polemikách nejprve snažili názory druhého pochopit, a až potom eventuelně vyvrátit.