Interkom: AUSTRALSKÝ DENÍK (pokračování)

Ve středu ráno mě Diana naložila do auta a absolvovaly jsme zhruba čtyřhodinovou cestu do Canberry. Po cestě jsme se zastavily v motorestu, který měl celý podobu obrovské dvoupatrové merino ovce - tohle tedy bylo skutečně americké, i když ta ovce byla australský symbol. Jmenovalo se to Big Merino a připomínalo to spíš mamuta se zle žlutě svítícíma očima.

Jak jsme se blížily ke Canbeře, bylo pořád víc zima a podél silnice se začaly objevovat opadavé listnáče, zbarvené teď v říjnu žlutě a červeně. Diana si libovala, jak je to krásné - no, bylo to krásné, ale tak evropsky. Jinak krajina byla porostlá žloutnoucí travou se skupinkami keřů, stromů a lesíky; některé stromy měly bílé kmeny bez kůry, myslím, že to byly eukalypty.

Diana mi vysvětlovala, že Canberra v domorodém jazyce znamená „místo setkávání“, ale v mém průvodci jsem si přečetla, že „kolonizátoři si myslí, že „canberra“ znamená místo setkávání“. Taktně jsem tento problém přešla, tím spíš, že se mi zdálo, že Diana nemá moc smyslu pro poťouchlý humor. Byla to spíš jednodušší a vážnější dáma italského původu; zatímco Sáře se australský parlament v Canbeře nelíbil ani za mák, Diana jím byla nadšena a dvě hodiny mě po něm provázela. Musím přiznat, že mně se líbil moc: zvenčí je spíš skromný, zčásti je dokonce překrytý trávníkem, ale když jste uvnitř, vůbec si nepřipadáte jako v podzemí, spíš jako na kopečku, odkud je nádherný výhled na okolní hory a na město. To je celé postavené „na zelené louce“ (doslova) a předem pečlivě naplánované, nejsou tu mrakodrapy, všechno je vzdušné, zdravé, utopené v zeleni, takže z Canberry seshora vidíte vlastně jenom ty stromy. Budova parlamentu je uvnitř neobyčejně světlá (denní světlo je sem vpouštěno převážně seshora, zasklenými střechami), rozčleněná na několik menších celků s atrii a bohatě vyzdobená uměleckými díly a australskými symboly (třeba jsou tu dřevěné intarzie s australskou květenou, krásné gobelíny vytvořené handicapovanými dětmi, nad vchodem sedí skleněný klokan a emu a ve foyer je feministická výstava o počtu žen v parlamentu).

Zašly jsme na oběd do restaurace, kam lidé chodí okukovat premiéry a ministry, a prohlédly jsme si obě sněmovny: jsou laděny stejně jako v Anglii do červena a do zelena, ale zdejší odstíny jsou vkusně tlumené. Mají nejen galerii pro novináře, ale také zvláštní zasklenou galerii pro děti, aby se mohly dívat a nerušily. Pochválila jsem Dianě její parlament, protože byl opravdu plný dobrých nápadů, a ona byla ráda a prohlásila, že když už za něco platí daně, tak by si vyprosila, aby to stálo za to. Nato se naivně zeptala, zdali u nás je také možné jít si prohlédnout parlament a zda je to tam taky tak hezké. Snažila jsem se jí vysvětlit, že nijak netoužím jít se tam podívat a vychutnávat betonově panelákovou architekturu v dusivém smogu z magistrály.

Večer jsme šly s místními scifisty na autogramiádu Terryho Pratchetta, slavného britského autora legračních fantasy bestsellerů, který právě v těchto dnech oblétával Austrálii. Vysvětloval mi, že Rusové váhají s překládáním jedné jeho knihy pro mládež, neboť jsou v ní takové věci jako obchoďáky překypující zbožím nebo nedělní chození do kostela, a to jim připadá příliš nepochopitelné.

S celou partou jsme se pak vydali do středu města do libanonského restaurantu. Canberra je vzorové město, ale asi je po všech stránkách až příliš vzorné: hlavní ulice i množství otevřených restaurací na nich zely prázdnotou, jako by všichni lidé raději zůstali doma a dělali něco daleko vzornějšího než je návštěva hospody. Nicméně můj průvodce tvrdil, že ačkoliv tu zdánlivě chcípl pes, v určitých kruzích a prostředích (pravděpodobně na univerzitě apod.) tu kypí život a zábava.

Dověděla jsem se, že Austrálie nemá žádné vlastní velké nakladatelství zaměřené scifoidně. Něco na ten způsob je jedině Aphelion, který dřív vydával SF magazín Aurealis (editor Dirk Strasser) a teď přešel na knihy. Jinak australští autoři vydávají své knihy v amerických či britských vydavatelských domech; stejná řeč je výhoda, protože jim mohou nabízet své práce, i nevýhoda, protože trh je naprosto zaplaven americkými a britskými věcmi a třeba profesionální SF australský časopis by prostě neměl naději na přežití.

Na letišti jsme se chvíli zmateně hledali s Rogerem a Donnou (o té nedokážu říct nic víc, než že to byla typicky milá a typicky buclatá fanynka), oni mě dali dokonce vyvolat rozhlasem, načež jsme odjeli do centra na oběd do čínské restaurace, kam Roger sezval některé z nejvýraznějších osobností australské SF: především George Turnera, což je pán blížící se osmdesátce, vypadající velmi korektně a britsky, oplývající suchým humorem a šarmem. Hned před obědem jsme vyřídili záležitosti businessu: prohlédl si Ikarii, podepsal smlouvu na jednu roztomilou povídku, kterou jsem načetla v letadle, a věnoval mi svoji nejnovější knihu. Všeobecně je považován za nejlepšího autora starší generace, píše velmi inteligentně a řekla bych prognosticky.

A konečně sem přispěchal Bruce Gillespie, nesmírně milý pán středního věku a blahobytného zevnějšku, který mi okamžitě věnoval asi pět kilo knih a časopisů a během příštích dvou dní ještě zhruba další tři kila. (Úvahy o váze knih nejsou tak docela nesmyslné, neboť můj bágl cestou tam - i se všemi Ikariemi - vážil 11 kg a cestou zpátky 19,5 kg; kdyby přesáhl 20 kg, za každé kilo navíc bych platila 1% z ceny letenky.) Bruce je vydavatel dvou fanzinů poloprofesionálního vyvedení, ale velmi řídké periodicity: Metaphysical Review a SF Commentary.

Jak jsem tak vstřebávala první dojmy z Melbourne, připomínalo mi celkovým rázem budov a ulic trochu Londýn (domy z červených cihel, novogotické kostely apod.). Když jsem to řekla Rogerovi, hned si vzpomněl, že ve svém cestopise z Británie píšu, že Londýn je příliš rušný a přecpaný a špinavý (tohle není pravda, špinavý mi určitě nepřišel). Při bližším pohledu je Melbourne přece jen jiné: po ulicích se prohánějí půvabně starosvětské tramvaje, na které jsou místní usedlíci nepříčetně hrdí; nepanuje tu tak bláznivý ruch, rostou tu palmy a vůbec je tu mnoho parků a zeleně; a rozlehlá předměstí jsou tvořena podobně půvabnými domky tonoucími v zeleni jako jsou v Sydney. Na rozdíl od Sydney nemá střed města nic společného s mořem, a to byl asi pro mě osobně důvod, proč mě Melbourne nijak zvlášť neokouzlilo. Hlavní atrakcí Melbourne pro mě tedy byli jeho scifoidní obyvatelé.

Jeli jsme složit má zavazadla u Rogera a tady jsem objevila tajemství jeho chladného vztahu k dívkám a rozpaků, zda mi nebude vadit ubytování u něj: měl doma „wife“ mužského pohlaví, strašně sympatického člověka jménem Jeff. Musím říci, že (vzdor svému pokročilému věku) jsem se poprvé v životě setkala s lidmi otevřeně přiznávajícími svoji homosexualitu a že mě doopravdy nadchli. Chovají se k nám ženám tak úžasně přátelsky, že si nelze vůbec představit lepší kamarády. S Jeffem jsme si hezky popovídali na téma, jak naši manželé jsou večerní typy (nejčilejší po půlnoci) a jak my manželky jsme ranní typy, a on se mi ještě svěřoval, jak tichým a klidným životem žil, než poznal Rogera, kdežto teď že si přijde jako manželka prezidenta. Jeff měl zajímavé zaměstnání - kreslil pastelové kopie klasických děl australského malířství a prodával je na chodníku před galerií. Roger byl toho času nezaměstnaný, říkal o sobě, že je „v důchodu“, protože za to, že se vzdal svého místa, mu dali dvacet tisíc dolarů. Zabýval se tím, že pomáhal handicapovaným lidem uplatnit se v životě, což mu při jeho vřelosti a bezprostřednosti muselo báječně sedět.

Večer se mnou zajeli do tiskárny, kde jsem dostala zadarmo balík časopisu Aurealis, a pak jsme pokračovali do jakési tělocvičny (byla to víceúčelová hala nějaké náboženské kongregace) na přednášku Terryho Pratchetta, kterému jsem byla, jak je vidět, stále v patách. Z této přednášky jsem nerozuměla skoro ani jedinému slovu a obecenstvo se hojně smálo. Po přednášce mě ale ujišťovali, že většina lidí také ničemu nerozuměla (kromě britské angličtiny i špatná akustika) a že se smáli asi tak, jako když tlumočníci na přednáškách do sluchátek řeknou: „Nepřeložitelná slovní hříčka. Prosím, smějte se.“

Po přednášce jsme ještě chvíli seděli v kamrlíku u té tělocvičky při kávě a dortících. Seznámila jsem se s Lucy Sussex, což je jedna z nejnadějnějších autorek mladší generace, která (jak jinak) píše i feministické věci. Je to britsky vypadající jemná blondýnka, která prožila dětství na Novém Zélandu. Říkala mi, že její starší sourozenci studovali v Československu a zažili tady okupaci v roce 1968. Příští den mi přinesla ukázat šátek s motivem Hradčan, který tenkrát dovezli.

Měla jsem domluveno s Pavlem Šaštinským z rozhlasu, že zavolám na účet volaného do Mikrofóra. O půlnoci u Rogera jsem si vzpomněla, že u nás je odpoledne a že bych to mohla zkusit. Ukázalo se, že do Československa nelze volat na účet volaného, a Roger řekl, abych na jeho účet zavolala, dala jeho číslo, aby hned zavolali zpátky, a zavěsila. Po několika vteřinách se ozval otrávený ženský hlásek: „Prosím? Tak PROSÍM?“ - Vzhledem ke vzdálenosti je totiž všechno slyšet se znatelným zpožděním. „Tady Hauserová, mohla bych mluvit s Pavlem Šaštinským, prosím vás?“ - „Pavel je v Německu, zavolejte si příští týden,“ řekla ještě. Ta čeština mě skutečně zahřála u srdce a Roger se radoval, že mě slyšel mluvit autenticky česky.

Ráno Jeff odešel prodávat své „chodníkové“ malby a Roger ještě spal. Puzena hladem jsem se vydala na inspekci kuchyně. Objevila jsem krabici s „cereals“, jenže to nebyly vločky, které by se daly nasypat do mléka, ale krajíčky čehosi slisovaného, vzdáleně podobné knackebrotu. Hledala jsem tedy, čím to namazat, a zaujala mě sklenice čatní. Bylo to uděláno z broskví a manga a nebylo to příliš sladké, a tak jsem si to nakydala na ten knackebrot. Dost se to sypalo, a tak jsem se při ukusování skláněla hluboko nad jídelní misku (talířek jsem nenalezla). Takto mě spatřil Roger a dostal z toho příšerný záchvat smíchu: ta osoba ze severní polokoule tady sedí schoulená jako vězeň nad miskou a pojídá cereals s čatní! Hahaha! Ve skutečnosti se i tato forma cereals měla dát změknout do mléka anebo namazat nějakým džemem; čatní se však používá výhradně jako ochucení třeba masa - prostě jako kečup. Neboli provozovala jsem něco takového, jako by někdo vzal třeba makové buchty připravené k snídani a namazal na ně kečup a pojídal je vidličkou a nožem.

Pak dorazil Jeff a vyptávali se mě, co bych chtěla vidět, a já jsem dětinsky opakovala, že rozhodně musím spatřit živou koalu a ptakopyska. Bylo tedy rozhodnuto, že pojedeme do takové ZOO v přírodě poblíž Melbourne, kde chovají pouze domácí australské druhy zvířat. Jmenovalo se to Healesville Sanctuary a bylo to přesně to pravé. Zvířata tu byla chována v co nejpřirozenějších podmínkách; do velkých voliér s papoušky a kaloni nebo do ohrad s klokany jste mohli vlézt dovnitř a libovolně se ke zvířatům přiblížit, případně je hladit, pokud si to dala líbit. Pohladila jsem si malého klokana nazývaného wallaby. Je strašně roztomilý a kouká velikýma očima jako něco mezi pejskem a srnkou. Koaly většinou jen nehybně sedí na eukalyptu, ale já jsem měla zvláštní štěstí: viděla jsem koalu, jak běží po zemi (má překvapivě dlouhé nohy), jak šplhá na strom a jak se cpe listím (vzduch se naplnil pryskyřičnou eukalyptovou vůní). Má strašně zvláštní výraz v obličeji a asi pěticentimetrové drápy, ale s tím svým kožíškem je příšerně medvídkovitě roztomilá. Ptakopysk je k vidění jen několik hodin denně, neb je plachý a nesmí se rušit delší dobu. O to víc je fascinující - nikdy jsem si nedokázala doopravdy uvědomit, že tak podivné stvoření doopravdy existuje. Byl umístěn v několikametrovém akváriu připomínajícím potok. Kachní zobák měl prohnutý do krokodýlího úsměvu. Plaval občas k hladině se nadechnout a vesloval lopatkovitými končetinami připomínajícími krtka. Srst měl na hřbetě černou a na břiše bílou, takže připomínal tučňáka, a jeho ocas byl úplně placatý. Většinou seděl v temném úkrytu (normálně má noru, tady se skrývá za navršenými kameny) a vyhlížel za roh, jestli neplave nějaká kořist.

Vombata jsem zahlédla jen letmo, vypadal jako veliký, naprosto nehybný chlupatý kámen. Prý z něj nikdy není vidět víc. Fascinovali mě kaloni, kterým říkají „flying foxes“ - létající lišky. Jsou to velicí netopýři, jejichž hlava a krk jsou zrzavě chlupaté a opravdu připomínají lištičky. Neuvěřitelně roztomilá je ježura, která je daleko větší než ježek, má zobák dost podobný ptakopysčímu a chodí valivou směšnou chůzí.

Všude se potulovala spousta černobílých ibisů, a tak bylo dost těžké najít místo na piknik, kde by nám ibisové hned všechno jídlo neutrhli zobáky od úst. Nakonec jsme nalezli odlehlý kout se stolem a lavicemi a pustili jsme se do kuřete s houskami, salátem, rajčaty a čatní (moji hostitelé si totiž mysleli, že bez čatní vůbec nemohu existovat). Vtom přiletěla vosa a sedla si na kuře. „Evropská vosa!“ zvolal Roger a zdrtil mě obviňujícím pohledem. Ukázalo se, že v Austrálii se vyskytuje teprve asi dva roky a že se jí všichni bojí. Roger se chystal rozdrtit vosu i s kuřetem rázným úderem podpatku. Nakonec jsme dali stranou kousíček masa, vosa si na něm sosala a nechala nás na pokoji.

K večeru jsme se vrátili do Melbourne a šli rovnou do kavárny, kde se každý pátek od šesti do sedmi scházejí místní scifisté. Je to spíš takový bufet ve větším shopping mallu, asi jako bychom se my scházeli v bufetu v obchodním domě, kolem chodí spousta nakupujících, scifisti i nescifisti přicházejí a odcházejí, servírky jsou také scifistky a vyměňují si s fany pozdravy a žertíky. Tady jsem se konečně sešla s Romanem Orszanským, který nebyl na Synconu, protože měl nějakou ekologickou konferenci. Roman byl totiž vůbec první australský fan, o kterém jsem slyšela, protože to byl můj předchůdce ve fondu GUFF. Byl v Evropě v roce 1990, navštívil worldcon v Haagu a několik týdnů objížděl různé evropské země. Je strašně sympatický, konverzuje spíš legračně než že by se vážně bavil o fanovských fondech a organizování, a vypadá jako typický ochránce přírody (fousy, zelená bundička, odrbané džíny).

Je to zvláštní militaristický svátek, výročí bitvy u Gallipoli v r.1915. V tento den si Australané připomínají, kolikrát se zapojili do válečných konfliktů, na které se mohli vykašlat, a nezištně pomohli demokracii zneškodnit své odpůrce. A tak tedy chudák Jeff vláčel můj ďábelsky těžký bágl a hledal, kde by ho mohl uschovat na ty dvě hodiny, které jsem se ještě hodlala potulovat po středu Melbourne. Úschovna na nádraží byla zavřená taky, a tak nakonec bágl svěřil nějakému svému kámošovi z malé čínské kavárničky.

Na ulicích byla v plném proudu „parade“, viděli jsme premiérku státu Victoria, jak kráčí v čele průvodu, s ní se ubírají nějací vyšňoření generálové a za nimi pomalounku jedou historická auta z druhé světové války a stráže na koních. Nad hlavami přelétávaly stíhačky ve vyrovnaných trojúhelnících, ve všech hlavních ulicích se execírovali vojáci s šavlemi a skautíci a z chodníku tomu laskavě přihlížely hloučky slavnostně oblečených a naladěných lidí. Někteří starší občané měli na hrudích tolik vyznamenání, že se mi vybavili posmívaní sovětští generálové celí zvonící plechem. Do toho vyhrávaly kapely v národních skotských a jiných úborech - jenom všechny obchody byly zavřené.

Sarah mě čekala na letišti; přede mnou byl ještě den a půl v mém oblíbeném Sydney. Bylo tu krásně teplo a ulice zaplňovaly rozjásané popíjející davy (říkala jsem Sáře, jak je úžasné, jak se Australané identifikují se svým národním svátkem, a ona odpověděla, že prostě jen využívají každé příležitosti k pití piva). Prošly jsme spolu Paddington Market, pitoreskní tržiště s krámky různých uměleckých řemeslníků, klobouky a oděvy fantastických tvarů a barev, Číňanů, Afričanů, Malajců, vetešníků nejrůznějšího druhu, malířů a bavičů... Nemohla jsem odolat a propadla jsem nakupování nesmyslů alespoň v malém měřítku, takže jsem své kapesné z fanovského fondu proměnila v: gumovou masku ježibaby, stojánek na tužky se soškou kolie (dovezla jsem i s pavučinou vyplňující vnitřek), placku a samolepku Greenpeace, čínskou kamennou dózičku, keramickou sošku ptakopyska třímajícího australskou vlajku, která se naštěstí dá odstranit, a dřevěnou ještěrku pomalovanou domorodými motivy, která se má přilepit na zeď a připomíná lezoucího gekona.

Následovala poslední večerní procházka přístavem za soumraku, kdy se postupně rozsvěcela světla a neóny, na moři plulo několik historických plachetnic a Sára mi vyprávěla, jak na jedné z nich měli novoroční večírek (Nový rok je tady uprostřed léta), jak pozorovali ohňostroje a jak to bylo báječné. Prošly jsme pod mohutným Harbour Bridge, v jehož útrobách duněly vlaky, bíle osvětlená opera zářila v šeru, vítr šuměl v korunách palem a všude tak vonělo moře. Sydney na mě emotivně působilo čím dál silněji, jako bych na něm začínala být drogově závislá.

Poslední den před odletem byl dokonale relaxační. Ráno se přiřítil Ian z Adelaide, plný elánu a energie, a vydali jsme se ve třech do galerie moderního umění. Tam však otevírali až od jedenácti. Šli jsme tedy posedět na Circular Quay - nábřeží, odkud je krásný výhled na most, operu a lodě a kde neustále hudou nějací baviči - do Sářiny oblíbené kavárničky. Dali jsme si národní australský moučník - Annu Pavlovou. Je to základ ze sněhu, jako obrovská laskonka, na tom sedí různé sezónní ovoce a nahoře šlehačka.

Domorodci jsou strašně zajímaví: pokládali sny za stejně důležitou nebo i důležitější část života než ostatní aktivitu. Byli tak svázaní s místy, kde žili, s příslušnými duchy a rituály, že nedokázali přežít, když je odtamtud běloši vytěsnili. Původní počet domorodců se odhaduje na několik miliónů, dnes jich je jen dvě stě tisíc a trpí naprostou ztrátou identity. Nezaměstnanost je mezi nimi asi sedmdesátiprocentní, jsou daleko víc nemocní, méně vzdělaní a umírají mnohem dřív než bílí Australané.

Jejich umění, ať už jsou to malby na kůře, na skále nebo vyřezávané dřevo, má vždycky několik odstínů hnědé barvy kombinovaných s černou a bílou. Většinou se skládá z teček a někdy je zcela abstraktní. Živočichové i lidé jsou tu rozloženi jako na pitevním stole, obvykle je vyznačena páteř, někde i další útroby. Strašně se mi to líbilo a myslím, že mluvit o domorodcích jako o primitivech nebo kultuře méněcenné proti naší může jen úplný tupec. Když na pobřeží přistáli běloši a začali kácet a vypalovat lesy, rozrývat půdu, stavět obydlí, ničit původní vegetaci a vyhánět a zabíjet zvířata i původní obyvatele, byli domorodci právem zděšeni takovým ničením. Sami si dovedli brát ze svého okolí tolik, aby nevychýlili přirozenou rovnováhu, a s tímhle přístupem se prostě nedovedli vyrovnat.

Muzeum nás znavilo, a tak jsme šli na oběd do restaurace přímo u galerie, s nádhernou vyhlídkou na přístav. Už jsem s tím asi otravná - zase most, opera, lodě, moře, zeleň - ale byla bych vydržela se do toho pohledu vpíjet celé hodiny. V galerii byla výstava současných výtvarných projevů domorodců (vyjadřují rozhořčení nad genocidou a v naivistickém stylu využívají tradic), dále německá výstava na téma „Buch“, kde byly knihy z nejrůznějších materiálů a nejrůzněji deformované a pojednané, a konečně umění Nového Zélandu, které vyvolávalo dojem čehosi poetického, skotského, odlehlého a nostalgického.

Zde mě čekal ošklivý šok, neboť úředníci z Alitalie mi řekli, že když jsem nepotvrdila telefonicky předem rezervaci své letenky, nemohu letět! Alitalia létá jen dvakrát týdně a nebylo jisto, zda by mi mohli dát jinou rezervaci; a vůbec jsem byla duševně nachystaná letět domů. Propadla jsem naprosté hysterii a předvedla scénu, která temperamentem ještě předčila přítomné Italy, kteří se také snažili ukecat úředníka, že chtějí letět; nakonec mě tedy vzali. V Římě jsem však okamžitě šla potvrdit rezervaci do Prahy. Opravdu nevím, je-li tato povinnost všeobecná, nikdy v životě jsem nepotvrzovala rezervaci letenky a nikdy jsem s tím neměla žádné potíže.

Na cestě zpátky jsem byla obklopená velmi hlučnou skupinou nábožensky založených Italů, kteří se neustále modlili za zdar letu, zpívali ječivými hlasy nábožné písně (seňóóóre, seňóóóóóre, zní mi doteďka v uších) a stále rejdili po letadle, křičeli na sebe, navštěvovali se vzájemně na svých místech a pokoušeli se mě zasednout na mém místě. Za mými zády se rozčilovala nějaká ortodoxní dvojice, že jim nepřipravili košer stravu, a na sedadle přede mnou řvala dvě mimina. Dokonce filmy na videu byly stejné jako cestou tam, což bylo naprosto nedomyšlené. No co, člověk musí něco vytrpět - Alitalie je daleko nejlevnější společnost. Zato tam byli roztomilí mladí stevardi, kteří uklidňovali stěžující si pasažéry slovy, že „život je tak krátký...“ a zářivým úsměvem.

AUSTRALSKÝ DENÍK(pokračování)

AUSTRALSKÝ DENÍK
(pokračování)