Interkom: Náš člověk v Kanadě (dopis č. 3)

Tak jsme dojeli na univerzitu. Jsme na to patřičně hrdí, University of Alberta patří k nejlepším v Americe, kupříkladu v matematice je počítána za druhou nejlepší v Kanadě. Ale neberme to vážně, změřit se to nedá, zvážit také ne, konec konců je pořád o šest set let mladší než Karlovka, tak se nemají čím vytahovat. Jak je v Americe zvykem, celá univerzita je na jednom místě zvaném campus. Představte si park dlouhý jako dvě Václavská náměstí a široký zrovna tak - tedy široký tak, jak jsou dva Václaváky dlouhé - plný prosklených betonových monster, menších parčíků, kde v létě polehávají studentky s knihami (ach!), a taky je tam několik červených cihlových budov v anglickém stylu pocházejících z bájných začátků této instituce - tedy z roku 1908. Ano, Kanada je mladá, a když tehdy jejich dědové ve fracích a cylindrech zakládali univerzitu, byl na místě nynějšího kampusu hustý smrkový les a několik potůčků. Ale nechme historie a vraťme se do chladné současnosti. Zdejší univerzity jsou opravdu „univerzální“, zahrnují totiž všechny obory. Jejich součástí je tedy i to, co se u nás jmenuje ČVUT, VŠE, VŠCHT, AMU, AVU, a vůbec všechno. Bývají rozděleny na věci zvané „faculty“, ale je to něco jiného než naše fakulty, jsou větší a znamenají spíše bandu profesorů než organizaci a razítko. Nehrají v životě studenta nějakou větší roli, já vlastně ani nevím, jestli spadám pod Faculty of Science nebo pod Faculty of Graduate Studies and Research. Fakulty se dělí na Departmenty. Já jsem členem Departmentu of Mathematics, který už se dále nedělí, něco jako naše katedry tedy ne-existuje. Příslušný department zahrnuje všechny profesory, dále pod něj spadají všichni MSc a PhD studenti tento obor studující a o všechny se stará sekretariát, u nás jej tvoří pět sekretářek. Ačkoliv je tato základní struktura větší než katedra, má přesně tutéž funkci, doma jsme říkali „naše katedra“ a tady je to „our deptartment“. Každý department má také svou knihovnu, což je velmi pohodlné, když něco dělám v kanclíku a zjistím, že potřebuji nějakou knihu, prostě zajdu za roh a mám ji. V čele stojí chairman neboli „křeslomuž“, který má dva „podkřeselníky“, všichni jsou voleni na plenární schůzi departmentu. O další organizační struktuře vím jenom to, že je hodně složitá a existují nejméně čtyři volené orgány (dámy prominou). V čele University možná stojí Board of Governors, který zase volí „presidenta univerzity“.

Ale zpět k University of Alberta. Je to taková větší univerzita snažící se vzdělat kolem 30 000 studentů. Pedagogickému procesu se podrobují v asi dvaceti budovách. Kromě toho je součástí kampusu také hodně klubů (každá fakulta má svůj), několik kolejí, z nichž nejvýznamnější je HUB (Housing University Building), autobusové nádraží a stanice metra, dvě velké knihovny (vědecká a humanitní), sportovní stadion a budova zvaná SUB neboli Student Union Building. Také bych se mohl zmínit o CAB neboli Central Academic Building, která se vyznačuje tím, že mám v pátém patře kanclík, kromě toho páté a šesté patro patří matikům a přízemí studentům, je tam velký automat (něco jako bývalá Koruna na Václaváku) a odpočinkové a studijní místo, plné stolů a židlí a ticha. Význam HUBu spočívá v tom, že první patro bylo přeměněno v takový malý mall, je tam spousta obchůdků, holiči, antík, hospody, restaurace i různí McDonaldi. SUB pak představuje místo, kde je soustředěno nejvíce služeb pro studenty: cestovní kancelář, kluby, universitní knihkupectví, banka, herna, pošta a také kanceláře SU neboli Student Union. Ano, studenti mají své odbory, na které nám každý rok strhávají asi stovku dolarů a které, nutno přiznat, jsou univerzitou respektovány a docela dobře fungují. Vydávají také noviny zvané Gateway, které vychází v průběhu školního roku dvakrát týdně a jsou docela fajn. Jsou tam zprávy o univerzitě, ze sportu (U. of A. má samozřejmě své týmy), ze studentského života i z kultury, dopisy čtenářů a hlavně hodně zábavy. Jako nezávislí píší dost otevřeně, takže se to dá číst, na druhou stranu to občas není jednoduché. Poslední skandál je docela tvrdý. Asi před třemi měsíci tam vyšla karikatura protestující proti izraelskému násilí na okupovaném území. V chajdě klečela mladá žena s dítětem, mířil na ni izraelský voják a jiný voják říkal asi toto: „Nejdřív jsme museli zastřelit jakési tři dědky, co tu lezli, a teď tu zase bydlí tahle bez povolení.“ Nad tím byl nápis „What if ... Jesus was born in 1992“. Okamžitě se ozvala Organizace Židovských Studentů s protestem, že jde o rasistický cartoon, alebržto izraelský voják má zahnutý nos a na rukávu hvězdu Davidovu a navíc jsou židé opět uráženi coby kristovrazi. Načež se ozval Svaz Arabských Studentů se stanoviskem, že nejde o kritiku židů, ale o stanovisko k řádění státu Izrael, a že židé každou kritiku Izraele nazývají antisemitismem, aby jí nemuseli čelit, konec konců šesticípá hvězda je znakem Izraele. Obě stanoviska se hrnula v různých obměnách a asi dva měsíce plnila rubriku dopisů v Gateway. Sešel se Board of Governors, aby zaujal stanovisko (ještě se orgáni neshodli), a o případu začaly psát nejprve edmontonské a pak i kanadské noviny. Stanoviska se hrotila, až se vyhrotila, takže se třeba nekonala pravidelná společná kulturní akce židovských a arabských studentů, která tady má dlouholetou tradici. Po třech měsících, kdy se do boje zapojily celokanadské a dokonce i americké organizace, se případ přenesl do vyšších sfér, zabývá se jím nejvyšší kanadský soud, respektive Federální úřad pro lidská práva či jak se to jmenuje, a pomalu to usíná, neboť židé už se asi nedomohou veřejné omluvy a vyhození redakce, jak původně žádali, navíc jsou teď prázdniny. Ale kdo ví, co bude v září.

Tím jsme se dostali od kampusu k Jordánu, takže honem zpět. Celý život studentský je computerizován a značně se liší od evropského, hlavně tedy našeho. Snad bych měl začít už od základní školy. Hlavní zásadou amerických škol je, že dítě nesmí být stresováno a nesmí se poškodit jeho individualita. Proto nedostává vysvědčení, ale „report“, kde je napsáno „v matematice je snaživý, ale trošku pokulhává, mohl by se zlepšit, on na to má“, učitelé také na děti moc netlačí (koneckonců by si také dítě mohlo stěžovat a učitele by mohli vyrazit), což nakonec znamená, že dítě vyleze z „primary school“ a umí asi tolik, co u nás průměrný žáček v šesté či sedmé třídě. Pak nastupuje na high-school. To je další z amerických vynálezů, který doufám do Evropy nedorazí. High school je jediná a univerzální střední škola v Severní Americe, kterou vychodí úplně každý. Jestliže ji někdo nemá, tak se na něj dívají asi tak, jako u nás na propadlíka z dvouletého učebního oboru zametač silnic. Z toho je hned jasné, jaká je asi úroveň, má-li být přístupná pro úplně každého. Minulý týden si na party jedna Kanaďanka stěžovala, že se její děti ve škole vyloženě nudí, protože učitelé postupují strašně pomalu, ale učitel zrychlit nemůže kvůlivá slabším studentům a alternativa k high-school prostě není. Vše je umocněno dalším prvkem, o kterém bohužel psali nedávno pochvalně v Mladém světě, to jest volitelností předmětů. Student si vybírá, které předměty bude absolvovat. U nás je to prezentováno jako „optimalizace vzhledem k osobním přednostem“, v praxi to vypadá jako „kdo uteče, ten vyhraje“, neboli všichni se houfně vrhají na angličtinu, sociologii a podobné obory, ve kterých se práce skládá víceméně z psaní esejů. Několik „science“ kursů je sice povinných, ale ty stěží naznačí, že něco jako věda vůbec existuje. Projevuje se prostě známý fakt, že když je člověku šestnáct, tak ho jeho vlastní buducnost příliš nezajímá, a to ani tady, v tvrdém kapitalismu, hlavní je nepracovat. A řekněme si upřímně, kdo z nás věděl v šestnácti, co chce vlastně dělat? K tomu opět přistupuje fakt, že učitelé tady nemají autoritu, jaká je zvykem u nás. Když pak student skončí high-school, jeho znalosti jsou povětšinou na úrovni prvního až druhého ročníku gymnázia, ve „všeobecném přehledu“ by je pak zahanbil asi i absolvent středně náročného učebního oboru. Rozhodně jsou také připraveni o ony krásné zážitky z bojů s učiteli, na které se u nás vzpomíná na třídních sletech. Kromě toho, že se ve škole moc neválčí, je jedním z důvodů i to, že za celou dobu studia tady vlastně nepoznají, co je to stálý třídní kolektiv. Je to prostě skupina studentů stejného věku, která se porůznu rozchází na jednotlivé hodiny, které si vybrali. Takto to mimochodem funguje i na universitě, žádný kolektivní bojový duch se tady nenajde, možná i proto, že systém je velmi kompetitivní a pořadí ve třídě rozhoduje o mnohém.

Má to ovšem své výhody, jinak by to onen mladík, právě v Americe studující, v Mladém světě nechválil. Nejvíce ze všeho to připomíná čtyři roky prázdnin, není vyjímkou, že se jezdí do školy na jedenáct a ve tři už končí. Domácí úkoly ve srovnání i s naší základní školou vlastně ani neexistují. Když sem přijede učit profesor z Evropy s dětmi, buď je učí sám, nebo se smíří s tím, že po návratu na Starý kontinent budou pozadu. Řeknu vám, kdyby mi někdo v patnácti nabídl, že můžu studovat tímhle způsobem, bral bych to všemi deseti, ale pak bych teď asi nedělal PhD v Kanadě, ale seděl v Praze a stále bojoval s třetím ročníkem matfyzu. Ony čtyři roky zábavy je asi nejvýraznější užitek, který z high-school je. Když chcete pracovat, musíte jít ještě na několik let do N.A.I.T, kde se teprve vyučíte, ani Kanaďané to takto nepovažují za příliš praktické. Ještě horší je, když jdete na univerzitu. Příliš to nevadí, když se rozhodnete pro něco humanitního - mezilidská komunikace, sociologie, angličtina a podobně. Mimochodem, opět je cílem, aby mělo univerzitní titul co nejvíce lidí, teď zrovna chtějí 65% populace, což znamená snížení nároků a explozi humanitních oborů výše zmíněného typu, ve kterých si Bakaláře udělá snad každý jen trochu gramotný člověk. Není proto náhodou, že většina zastánců amerického školství v Československu byli humanisté, ono by jim to přineslo spoustu míst a peněz. Méně informovaní pak zcela zbytečně panikaří, když si americká čísla srovnají s tím, kolik lidí má univerzitu u nás. Naopak většina evropských vědců z exaktních oborů není zdejším systémem příliš nadšena, a to z jednoduchého důvodu. Když americký student vstupuje na univerzitu, zaostává za svým evropským vrstevníkem o dva až tři roky ve všech exaktních oborech. Následují čtyři roky bakalářského studia, kdy se do něj snaží nacpat, v čem zaostal. Jenže kde není základ, nedá se stavět nahoru, takže se učí vlastně jen mechanicky reagovat na známé problémy. V životě jsem nedřel tak, jak ti chudáci v prvních ročnících, když mají kurs z matiky. Dělají tolik domácích úkolů, že jim to zabere tak tři hodiny denně, a tím spíše nemají čas látce porozumět. Jak by také mohli, když jim dělá problémy „á plus bé na druhou rovná se á na druhou plus dvě á bé plus bé na druhou“, což jsme se my učili v osmé třídě. Po bakaláři se studuje většinou dva roky na Master of Science, ale po všech šesti letech univerzitního studia je zdejší absolvent pořád ještě pozadu za studentem, který má za sebou čtyři roky matfyzu. Podle mých přátel je tomu obdobně ve fyzice a v chemii. Pak už je také zcela jasné, proč je na amerických univerzitách nejméně polovina PhD studentů a profesorů v přírodních oborech odjinud, absolvent americké university má v konkurenci evropského a čínského školství těžký život. Než ukončím svou „filipiku proti high-schools“, která se mi z Dopisu vylíhla, rád bych podotkl toto: může se snad zdát, že chválím naše školství. Pronevímkoho, je to ne! Náš systém si zaslouží mnohé korekce. Chci jen naznačit, že rozhodně není řešením dívat se za oceán. A naznačuji důrazně, protože vím, že se v Československu „nahoře“ vyskytovalo (nebo možná i vyskytuje) hodně amerikofilů a snažili se o amerikanizaci školství. Jistě, ne vše je tady špatné, například se můžeme podívat, jak jsou financovány školy. Nebo můžeme hodně rychle zrušit nesmyslného magistra a zavést ve světě obvyklý systém Bc, MSc, PhD, ulehčilo by to našim studentům studia venku. Ale hlavně opatrně, z poslední reformy („nová koncepce“) se asi bude školství vylízávat ještě hodně dlouho.

High school tedy máme za sebou, hurá na univerzitu. Rok je rozdělen na dvě části. Summer Session trvá od května do srpna a řádní studenti mají prázdniny. Většinou nejméně měsíc stráví na brigádě zde zvané „summer job“, aby si trochu přilepšili. Neplatí to pro PhD studenty, kteří pracují na svých disertačkách, a neplatí to pro studenty, kteří si chtějí zkrátit studium a studují i přes léto, univerzita proto nabízí nějaké kursy. Není jich moc, takže je tu příjemné volno, léto, slunce, stromy a tráva, to se to studuje. Hlavní částí je Winter Session, rozdělená na dva „termy“. „First term“ začíná 1. září a končí na vánoce, „Second term“ začíná 1. ledna a končí koncem dubna. Studijní systém je značně odlišný od našeho. Když student začíná, dělá bakaláře. Vybere si „major“ a „minor“, neboli hlavní a vedlejší obor, a pak si vezme tlustou knihu, kde se dočte, kolik a jak obtížných kursů musí na bakaláře mít a kolik z nich musí být z jeho oboru, také se dočte, jaký je minimální počet kursů v jednom termu, aby byl ještě uznán za studenta pokračujícího v programu. Potom si vezme jinou knihu zvanou například Calendar: Winter Session 1992/93, kde je seznam všech přednášek tento rok univerzitou poskytovaných, a začne vybírat. Kursy (trvající vždy jeden term) jsou označeny zkratkou oboru a třímístným číslem, první cifra je „obtížnost“. O každém je tam napsáno, o čem to je a hlavně jaké jsou předpoklady, obvykle jako seznam kursů, které je vhodné absolvovat předem. Student si tedy vybere, které kursy chce vzít, je dobré si pohlídat, aby se náhodou dva nekonaly ve stejnou dobu. Pak se zapíše. Jestli jste si vybavili fronty na studijním oddělení, tak na ně zase zapomeňte. Každý student dostane v okamžiku přijetí šestimístné „studentské číslo“, svá čísla mají i kursy, programy a obory. Student si tedy najde tlačítkový telefon, který nevrčí, ale pípá, vytočí číslo univerzitního počítače a laskavý ženský hlas ho z magnetofonu požádá, aby se zapsal. I začne student vyťukávat postupně všechno na telefonní klávesnici (kterou nějaký inteligent navrhl opačně, než je ta používaná na kalkulačkách a počítačích, takže se pořád pletu), až je konečně zapsán. Hlas se s ním rozloučí a je to. Systém je dost propracovaný, dají se i zrušit či změnit již přihlášené kursy, můžete počítač požádat, ať vám přečte, co máte přihlášeno, a podobně. Pak si student jistého krásného dne dojde do hlavní tělocvičny a vyzvedne si oznámení o registraci, čímž ji zároveň potvrdí. Součástí lejstra je i milé připomenutí, kolik za studium zaplatí, prosím zaplaťte do 28. září, a kartička zvaná „studentský průkaz“. Studenta také hned vyfotí a pak mu kartičku i s fotkou zataví do fólie. Toto „Student ID“ slouží zároveň coby průkaz do univerzitní knihovny či tělocvičny a dá se také používat jako osobní identifikace, o čemž se snad rozepíši více v některém z dalších dopisů. Tím se student stává studentem a může začít studovat.

Ke kursům nižší úrovně (sto až dvě stě) patří i „labs“, „laboratories“ neboli cvičení, kde se dělá praxe, zatímco „course“ odpovídá našim přednáškám, neboli profák tancuje před tabulí a něco vykládá. Každá lab i kurs zabere asi tři hodiny týdně, buď tři bloky po 50 minutách (to je častější) nebo dva bloky po 80 minutách. Známka se skládá z domácích úkolů (dokonce i já jako doktorand jsem je psal, jaká otrava!), tzv „midtermu“, což je něco jako naše zkouška, ale koná se v polovině termu, a konečně je tu „final“ neboli závěrečná zkouška. Tedy na rozdíl od Českoslezska se tady student musí učit celý term a stejně má ještě na konci závěrečnou jako my, navíc jsou všechny zkoušky písemně. Je to trochu nezvyk a profesoři i místní studenti závidí, když slyší o evropských ústních, ale má to své důvody, které souvisí s celkovou kulturou Ameriky, jak se snad o ní rozepíši podrobněji v dalším z dopisů. Amerika je demokratická a psané testy jsou fér, to je snad hlavní oficiální důvod. Pro profesora to ale spíše znamená méně práce a hlavně větší bezpečnost. Když se student cítí ukřivděn, může si stěžovat, začne na departmentu a může to jít až k soudu. Naštěstí ve většině případů profesor rovnou vytáhne starou písemku a ukáže, proč dal blbou známku (z toho důvodu se také starší práce schovávají). Dost nebezpečné to je, když si stěžuje černoch, žena nebo vůbec někdo z „utlačované menšiny“, v těchto případech totiž bývají omyly ve známkování pro profesora smrtelné (ono to ani nemusí být omyl, stačí, není-li známka jasně průkazná, což většina známek stejně není). Když jsou známky uděleny, jdou ke schválení „nahoru“. Zdejší systém je silně soutěživý a proto nelze dát všem nejlepší známku, byť by byli všichni dobří. Je proto jakási konvence, kolik procent ze třídy může (ale nemusí) dostat známku nejlepší čili devítku a kolik osmičku (na nižší známky po dvě včetně asi požadavky nejsou), laskavější profesoři (nebo ti, kdo mají víc dobrých studentů) musí často přeznámkovat. Nakonec počítač vyplivne seznam účastníků kursu s rozepsanými známkami a profesor to vyvěsí na svých dveřích, když byl předtím začernil jména, neboť známky jsou osobní věc a nikdo nemá právo vidět, co mají ostatní. Proto vám taky nenapíši své studentské číslo, ještě byste přijeli a špehovali, jak jsem na tom. Vůbec je celý systém daleko více neosobní než u nás, během prvních čtyř let prakticky neexistuje přátelský styk s profesory, na který je zvyklý náš student. Proto třeba i zkoušky vypadají jinak, žádné domlouvání s profákem, kdy to tedy uděláme. Tady vyplivne počítač datum, kdy to vypukne, a je to. Bavil jsem se koncem března s nějakým prvákem, který byl celý bez sebe radostí nad tím, že má pět zkoušek během sedmi dnů. So it goes.

Matematický student tedy začne třeba přednáškou MATH 100 nebo MATH 113 a postupně se po čtyřech letech dostane na úroveň „třístovek“, kdy dostane bakaláře; nevím to jistě, ale mám pocit, že každý term musí vzít pět kursů a dvě labs, „prolejzací známkou“ je pět. Pak se vrtá ve „čtyřstovkách“ a „pětistovkách“ (v těch méně), napíše diplomku a dostane MSc. Pak přijde PhD studium. Většinou trvá tři roky, z nichž první je věnován přípravě (musí se vzít tři kursy na term) a na jeho konci se složí „Qualifying exam“, čímž se z „prozatímního PhD studenta“ stane skutečný „PhD student“. Mě to čeká v září. Následují dva roky práce na thesis a k tomu se musí vzít dva kursy na term. Kursy jsou ty nejvyšší, tedy „pětistovky“ a „šestistovky“. Jsou už více specializované a nekonají se každoročně, to platí hlavně pro ty druhé. Na ty většinou také chodí jen málo víc než poviné minimum čtyř studentů, místo „sit-in exam“ neboli zkoušky ve třídě se často dává „project“, kdy student řeší problémy po škole doma, jeden zabere průměrně tak pět večerů nebo celý víkend, a také si profesor může dovolit dát samé devítky. Pro PhD a MSC studenty je „prolejzákem“ sedmička.

To je asi tak všechno, co se dá k univerzitě říci. Skončím popisem příhody, která vyvolala na Departmentu hodně vzrušení. Když přijedete do Kanady, můžete dělat jenom to, nač máte povolení. Chcete-li studovat, potřebujete Student Authorization, pro práci je Employment Authorization. Jakožto budoucí T.A. jsem potřeboval obě, ale na ambasádě mi řekli, že stačí pracovní povolení, protože pak se automaticky může i studovat. Proč ne, řekl jsem si, ušetřím 1700 Kčsf a ještě nějaké běhání, už to pracovní mi zabralo týden. Jaké bylo mé překvapení, když mi na univerzitě řekli, že mě bez studentského nemohou zapsat. Na Departmentu vypukl poplach, neboť za tři dny začínala škola a oni už s úřady ledacos zažili. Chairman napsal dopis, ve kterém zdůraznil, jak moc mě potřebují, a už jsme s profesorem Zízlerem uháněli na Immigration Office. Tato kanadská instituce se formálně stará o cizince a také o přistěhovalce, dokud se z nich nestanou kanadští občané, což trvá tak čtyři roky, ale podle vyprávění známých je jejím skutečným úkolem odrazení každého, kdo by chtěl v Kanadě zůstat, přičemž jako dominium využívají dlouholetých zkušeností britského I.O., který je v tomto oboru asi světovou jedničkou. Přidejte si k tomu tradiční chladnost úředníků, kteří vědí, že jsou pod penzí a nikdo na ně nemůže, a dokážete si představit, co jsem čekal. Zprvu to tak i vypadalo. Čekárna byla plná nervózních lidí ze čtyř pětin indického či asijského původu, kteří napjatě očekávali, kdy si je zavolají a sdělí jim rozsudek. Napětí v ovzduší bylo téměř hmatatelné. Přistoupil jsem k recepční a seznámil ji se svým problémem. „Jak to, že vás pustili z letiště?“ obořila se na mě, jako bych za to mohl. Načež mi sdělila, že o povolení lze žádat jen mimo území Kanady a nejbližší kanadská ambasáda je ve Washingtonu. Obojí jsem věděl, přesto jsem doufal v zázrak. Vytáhl jsem dopis z Departmentu a ona se přivolila poslat mě k nějaké úřednici. Ta nám dala stejnou radu, ale když jsem popustil stavidla své výmluvnosti, obratně zdůrazňoval vinu personálu pražské ambasády („Ano, s nimi už byly nějaké problémy,“ připustila) a navíc nasadil na obličej osvědčenou masku pro vyjednávání s úřady (pečlivě vyvážená směs odevzdanosti, úcty k jejich božské velikosti a naděje, že jejich všemohoucí ruka to nějak napraví), uvolila se konzultovat případ se svým nadřízeným, který byl ale zrovna pryč, a tak jsme museli počkat. Seděli jsme tam nervózně asi hodinu a profesor Zízler nám krátil dlouhou chvíli vzpomínáním na předchozí trable s I.O., jak tuhle loni jeden Francouz musel do Seattlu a jiného vyexpedovali, protože si nevšiml, že má povolení pro Quebeck a ne Albertu. (Jen tak mimochodem, asi před měsícem - zrovna před zahájením NHL play-off - úřady zjistily, že jeden z finských hokejistů nemá v pořádku dokumenty, a než se nadál, seděl v letadle do Helsinek. Jeho tým měl pochopitelnou radost.)

Náhle se vše jako mávnutím proutku změnilo. „Can you come here, Peter?“ zavolala si nás úřednice. „Je to dobrý, říká ti křestním jménem,“ zaradoval se Václav. A vskutku, zaplatil jsem 75 CAD a už mi počítač vyplivl studentské povolení. Ještě jsme se nestačili vzpamatovat, a už jsme byli venku. Zdá se, že na ně kladně zapůsobila ucházející angličtina, dobré dokumenty z Prahy, dobrý záznam na computeru (tady hodně záleží na tom, jaký máte „record“, jednou vás chytí, jak vezete ze Států víc cigaret, než kolik můžete, a už se toho nezbavíte) a snad i osvědčené bojové triky z jednání s bolševickými úřady, proti kterým je Immigration Office spíše pečovatelskou službou. Jako každá správná pohádka má i tahle dobrý konec a já mám od té doby pro Immigration Office jen slova chvály. Podle předpisů mě mohli poslat do háje, přesto si dali tu práci (dokonce si nechávali faxovat mé věci z Prahy) a nakonec to pro mě nějak vykutali. Kéž by to tak šlo i dále, v srpnu si musím obě povolení nechat prodloužit.