Interkom: PARCON PO ZÁPAĎÁCKU

Věděla jsem také, že západní fan chodí na celém conu (nejen na maškarádě) příšerně postrojený a ověšený plackami, a tak jsem se oblékla do starého šedého funkcionářského obleku po svém manželovi Františkovi - když si člověk nevezme košili a kravatu, ale tmavé tílko a několik chrastících železných přívěsků, hned to vypadá jinak! - a na šedé funkcionářské sako jsem rozesela sbírku všemožných placek.

V pátek jsme tedy nešli na slavnostní zahájení, kde křepčily místní tanečnice coby rejdící čarodějnice, a neviděli jsme ani žádný z klubových pořadů, filmů a besed, které byly na programu - v Šumperku jako na prvním Parconu byly všechny programy otevřeny za mírné vstupné i pro veřejnost a bohatě propagovány.

Zato jsme seděli v baru s Erikem Simonem, Ivem Železným a dalšími dlouholetými fany. Zjistila jsem, že v Šumperku možná poprvé (neklame-li mě paměť) se hemží množství mladistvých, energií a humorem nabitých drakobijců, což také připomíná západní cony, kde největší část účastníků patří do této kategorie (společně s fany Star Treku, kteří chodí všichni v těch jejich červených uniformách).

V pátek v noci zuřila na ubytovně slovenská room party, kvůli které se nedalo spát, ani když už bylo venku světlo, a v důsledku toho jsme nešli ani na sobotní dopolední pořady. Utekla mi tedy přednáška Ondřeje Neffa, která původně měla být v poledne. Ondřej prý v ní říkal, že přišel na to, že ho zajímá neakční SF, ale neodvažuji se to komentovat, protože jsem to neslyšela.

Někdy v poledne jsem zjistila, že Petr Konupčík mě stále považuje za hlavní organizátorku literárního workshopu a diví se, proč jsem nebyla ráno v příslušné klubovně a neuváděla tam paní Freiovou, která byla ochotná dělat s workshopisty různá cvičení. - Je fakt, že jsem sice viděla v programu, že bych měla celý den organizovat workshop, ale připadalo mi to tak nějak příliš surreálné a nevěřila jsem tomu. Navíc Jana Výrašteková a Martin Žourek, což byli skuteční organizátoři workshopových věcí v nepřítomnosti Jama Oščádala, mi potvrdili, že workshopisté se sejdou až po obědě na křestu antologie české SF „Let na Měsíc“. Což se taky uskutečnilo, dokonce dorazil i Oščádal, naléval červené víno, podpisovalo se, debatovalo se a radovalo se (aspoň já jsem se radovala, protože jsem nemohla do té doby uvěřit, že se tuhle antologii skutečně podaří vydat). Mimochodem, není to obyčejná antologie, ale můžete si tady přečíst, jak si autoři své výtvory vzájemně posuzují, což je myslím velice zajímavé a neobvyklé.

Z workshopu jsme odběhli na debatu s Miroslavem Holubem. Bylo to to nejchytřejší, co jsem na tomhle Parconu slyšela. Téma znělo „Proč nemám rád SF“, ale ve skutečnosti to bylo o tom, jak všední realita vědeckého bádání daleko přesahuje fantazii obsaženou ve většině SF děl. (To mi mluvil z duše, protože většina toho, co se ve SF a hlavně ve fantasy považuje za nápad, mi připadá jako nenápaditá, vybledlejší kopie něčeho už existujícího). Pan Holub mluvil strašně zajímavě o buňkách zabíječích, o tom, jak se celá imunologie obrátila najednou naruby, o úloze katastrof ve vývoji Země, o tom, jak úloha intelektuálů spočívá v rozmlouvání s lidmi a jak postmodernismus tento princip vlastně popírá, o kumulativní povaze vědeckého bádání a o dalším aspektu pokroku - ubývání utrpení. Snad si to někdo nahrál nebo zapsal podrobněji, stálo to za to.

Pak jsme se vrátili zase na workshop, kde probíhala tombola. Věnovala jsem do ní tři žluté kolpoltérské oblečky Ikarie a viděla jsem, že lidé v publiku trochu trnuli, aby je náhodou nevyhráli, takže tombola byla tím pádem docela napínavá. Největší úspěch měl ale Vlado Srpoň s lahvičkami afrodisiaka, kterým dělal reklamu svým ukrutně roztomilým způsobem, známým dobře ze sci-fi dražeb.

V pozdějším odpoledni jsem měla moderovat panel „Quo vadis, česká SF“, a tak jsem se musela rozloučit s barem, kávou a becherovkou a vtěsnat do třiceti minut promluvy Jozefa Žarnaye, Miroslava Holuba, Ludmily Freiové, Pavla Weigela, Jardy Olši, Cyrila a Iva Železného. Hlavní myšlenky byly, že se přestává číst a mládež vystačí s počítačovými hrami (napadá mě, proč by spisovatelé nemohli vnést trochu ducha a nápadů do počítačových her - docela mě to láká, nevím, proč by jejich scénáře a texty musely být pořád tak prostomyslné, jak jsou), že se prodává množství nekvalitní literatury a nekvalitních překladů (bohužel jsem přišla i o vyhlášení ceny Koniáš za nejhorší překlad v pátek o půlnoci - to je mi fakt líto) a že čtivo a literatura jsou dvě různé věci (což tvrdil Ivo a byla by se rozvinula zajímavá debata, ale nebyl na ni čas).

Běželi jsme na Iana Watsona a poslouchali jsme, co odpovídá na otázky Ivana Adamoviče a Honzy Pavlíka. Přede mnou seděla Jarka Nováková a v půlce odešla s tím, že má hlad, a proto si musí zakouřit, ale vcelku jsem se ztotožnila s jejím komentářem - zdálo se jí, jako by považoval obecenstvo trochu za blbce. Kupodivu, když ho srovnám s Davidem Brinem (který Britům přijde až urážlivě americký), řekla bych, že mají trochu podobný styl, avšak Brin má pronikavější myšlenky, originálnější nápady a velkorysá zobecnění. Watson mi připadal sice milý, ale žádný velký myslitel.

Na vyhlášení Ceny Karla Čapka jsem seděla mezi workshopisty a provolávali jsme slávu úspěšným chovancům workshopu. Jinak si pamatuju, že nejúspěšnější byli Jarda Jiran, Sapkowski, Vilma, že mě potěšilo, že Mloka za zásluhy dostala paní Freiová, protože těžko najdete pracovitějšího a přitom skromnějšího profesionála, a že se na pódiu objevil Čapkův synovec pan Scheinpflug (možná čekal serióznější akci, ale tvářil se shovívavě).

Běžela jsem se převléct do masky šíleného vědce a tím pádem jsme nestihli fantasy show, ale aspoň jsme viděli živou pumu. Prskala na očumující ji lidi a byla odřená před ušima. Ptali jsme se Egona, proč chce vždycky na fantasy show mít co nejkrvežíznivější zvířata, a on říkal, ať mu tedy poradíme. Já chci žirafu a Cyril chtěl hrocha nebo aspoň malého hrošíka liberijského, ale to Egona nenadchlo, protože prý připomíná prase. Egon zřejmě nechce být dáván do souvislosti s ničím milým a legračním.

Od půl jedenácté byl na programu sabat, který se skládal ze zabíjačkových pochoutek, vyhlášení Parcoránů v inkvizitorském stylu (Pagi byl požádán, aby přeložil nějakou tajemnou listinu, a zareagoval pohotově - přeložil ji napůl) a z reje mladých tanečnic, což je zřejmě Konupčíkovo hobby a mělo to úspěch, jen Miro Beblavý nad tím ohrnoval nos a brblal cosi o kárném řízení, a Cyril ovšem nad tím ohrnoval nos coby skalní feminista. Završil to Vlado Srpoň, který chtěl zorganizovat striptýz ve složení on - Carola - já, načež Cyril znervózněl a šli jsme do baru. Pozorovali jsme davy, posílené jelítky a pivem, kterak proudí na feministický panel Caroly B., ale říkali jsme si, že debata už to možná bude moc alkoholická, a snídaně měla být asi v šest ráno, a tak jsme na Carolu už nešli. - Doufám, že její panel bude mít v Interkomu stejně spoustu ohlasů, jako vždy.

V neděli jsme zjistili, že se nekoná výstava Juraje Maxona (ach, ten Slobodník! vymyslel si nějaké příšerné regulace o vývozu obrazů), načež jsem měla ještě panel o conech. Tady se nejroztomileji projevil Šimon, který vyprávěl o Heliconu (poslední Eurocon), a jinak jsem se snažila informovat o worldconu v Glasgow, což činím zde v Interkomu pomocí speciálního článku. Čtěte i vy, kteří jste byli přítomni na tom panelu v Šumperku - v neděli večer mi totiž volal Oliver Grüter a řekl mi několik důležitých nových informací.