Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

Neměly by mě už zvát, napadlo ji, když zahlédla na stole známou šedou obálku. Už tam nebydlím hrozně dlouho... Na druhé straně, tady na sídlišti mě ještě nevzaly mezi sebe... To je tím, že teď chodím do práce. Zaměstnaná ženská to má těžší.

       - Zas nějakej sraz? - koukl na ni Láďa.

       - Zas! - urazila se. - Naposled jsem byla před půl rokem. Ty taky chodíš na fotbal!

       - Jasně, - couvl poplašeně, - vždyť já nic...

       No proto, pomyslela si Ema. Roztrhla obálku. Rozmnožený text, mizerně čitelný, Klea měla v tiskárně pěkně opsanou pásku, ale plánek přiložila, hm, a dole rukou připsáno: „Dovez ty svoje lektvary! Roztočíme to!“

       Ema se zasmála a šla si do sušárny posbírat bylinky. Nájemníci už si zvykli a přestali chrlit stížnosti, babky si dokonce pochvalovaly, jak prádlo pěkně voní. Bodejť byste si stěžovali, milánkové, ty vůně mají zaručeně blahodárný vliv na váš manželský život. Půlka těch bylinek působí jako afrodisiakum i svou pouhou vůní! Cha!

       V kuchyni se postavila ke sporáku. Tři týdny. Nejvyšší čas začít vařit, loužit a míchat.

       Láďova motorka je stařičká a ukašlaná, ale mně stačí. Stejně v první dědině bydlí Petra. Přestěhovala se, chuděra, na vesnici, a strašně se jí stýská. Má černého psa. Přisednu si za ni, to zas bude jízda!

       - Benzínu máš akorát k pumpě! - křičí Láďa, nic netuší o černých psech... Ema zamávala dětem, však Emina už dobře ví, kam jedu, je jí třináct, příště by mohla se mnou. Zato Ladík je trouba. Kluci tohle nikdy nepochopí.

       Sídliště dvě lomeno bé. Je vylidněno. Přelétaly kordón policistů. Stojí tam, hoši, klepou se hrůzou, neudělali by ani krok dovnitř území, které si Klea vyhradila. Cha, cizí nejsou vítáni! Za posledních dvacet let se nikdo neodvážil vejít nepozván, nikdo se nepokusil tajně přihlížet. Je sobota!

       Černý pes funěl námahou. Dvě dívky, před hodinou ještě utahané ženské, ho poplácaly a seskočily na trávník. Prostranství mezi paneláky se hemžilo černými vepři, psy různých plemen, dokonce i vlky, poskakujícími havrany a syčícími hady. Klein oddaný sluha Temor opatrně našlapoval mezi jezdeckými zvířaty a krmil je. Ema s Petrou vlekly demižón do vchodu osmipatrového baráku, ozdobeného girlandami z lebek, a neustále se pošťuchovaly a chichotaly.

       Klea kralovala ve vyklizeném bytě v sedmém patře. Chudáci majitelé, až se vrátí v neděli domů... Velká šéfka se k Emě vrhla, halasně ji přivítala a sápala se po demižónu. Rozlily nápoj do menších soudků, už do poloviny naplněných jinými tekutinami nebo s přichystanými barevnými prášky na dně. Divoké, omamné vůně se mísily, prášky šuměly, nápoje bublaly a přítomné ženy a dívky ječely radostí a zhluboka vdechovaly. Ema s Kleou si nalily směs do baňatých číší a přiťukly si. Ženy v bytě už byly většinou nahé, ale Emě se zatím nechtělo svlékat. Vyšla s pohárem v ruce na balkón. Pomalu vychutnávala jemnou chuť směsi. Nápoj se vydařil... Odpoledne spěchalo k večeru, slunce červenalo. Dopila a odhodila pohár. Lehkost! Létání!

       Balkón se proměnil ve vyhlídkový výtah s kybernetickým liftboyem, který Emu cestou vzhůru po stěně domu studeným hlasem upozorňoval na zajímavosti. - Naproti na střeše právě zahajují orgie s cvičenými domácími roboty, zcela nová atrakce, paní... V parku probíhají závody v překážkovém letu na havranech, támhle v baru se koná soutěž v míchání uspávacích nápojů...

       - Díky, zatím ne... Co se děje v tomhle domě?

       - Račte vystoupit v nejvyšším poschodí. Mučení provinilců.

       Hm. Že by tu někdo zůstal přes varování? Těžko. Spíš sem Klea dovlekla pár lidí, kteří na ni žalovali na úřadech nebo psali do novin... Takových už je málo. V poslední době si nikdo nedovolí cokoli proti nám namítat, my se o všem dozvíme. Městské představenstvo je strachy bez sebe, když se Klea rozzlobí... Vykládala mi o tom.

       Vstoupila do bytu. Prostorný obývák proměnili sluhové v mučírnu. V koutě pod železnou pannou už leželo bezvládné zkrvavené tělo, čtyři nazí provinilci, tři muži a jedna žena, divné, protesty bývají obvykle dílem mužů, klečeli na pichlavém koberci a sluhové je šlehali pruty. Pálení přijde později, odhadla Ema. Pak snad věšení za vlasy nebo za prsty... A nakonec něco z Kleiných výborných nápadů... Pokud oběti tak dlouho vydrží.

       - Copak se bude konat? - dotkla se ramene dívky před sebou. - Polezou výtahovou šachtou dolů a pustíme na ně výtah... - Dívka neodvrátila oči od podívané a nepřestala si olizovat rty.

       Provinilci na Temorův pokyn vstali. Žena vzlykala, její slzy se mísily s krví, muži se mračili, zuřivě, bolestně, a Ema pocítila rozladění. Ten prostřední se mi líbí. Abych se radši napila... - Kde je tady bar? - zeptala se sluhy.

       - Zavedu vás, - odvětil uctivě. Letěli šachtou pro shoz odpadků do sklepa. Tam před ní otevřel mosazná dvířka, naleštěná pro tuto slavnostní příležitost. V baru bylo horko. Ema se konečně svlékla. Barmanka, zasloužilá členka Kleina spolku, jí namíchala nápoj podle přání. Ema zahlédla skrz voňavý, omamný dým Petru. Mladá žena zčervenala horkem i potěšením ze svobody. Doma prý musí dřít na statku a manžel ji tyranizuje i v posteli, nutí ji k praktikám, které se jí nelíbí... Mám tušení, že na příštím mejdanu ho tu máme v roli provinilce. Petra se vypláče Klei na rameni, a už to bude... Kdovíproč ta představa Emu znechutila. Okusila ze své sklenice. Jo, to je ono! Kývla barmance, umíš, holka!

       Dopila a vydala se na zpáteční cestu. Nejistým krokem došla ke dveřím. Nebyly to ty správné. Octla se ve sklepě. Aha, támhle je výtah. Tudy polezou. Podívám se zdola. Dveře šachty se otevřely na rozkaz, žádné si dneska netroufnou vzdorovat! Natáhla ruku a na dlaň jí skanula kapka krve. A další. Nakoukla do šachty. Už lezou. Sjížděli a klouzali po kolejnicích, kabelech a hustém pletivu šachty, odírali si ruce, břicha a kolena, jak se snažili dostat dolů rychleji než výtah, jenž už rachotil nahoře nad nimi. Stejně je shodí, zakroutila hlavou. Muž, který se jí líbil, byl nejníž, rozeznávala rozcuchané vlasy a napjatý, bolestný výraz tváře. Mně se tohle všechno hnusí, uvědomila si náhle. Nepřemýšlela. Vzlétla, chytila ho pod rameny a protáhla otevřenými dveřmi ven. Zabouchla dveře. Vzápětí uslyšela šílené výkřiky, provázené odporným křupáním.

       - Táhni k čertu, čarodějnice, - zasípal muž ztěžka. Oči měl hrůzou i bolestí nepříčetné. - Proč jsi mě vytáhla? Stejně mě zabijou!

       - Já tě můžu zabít hezky, - usmála se.

       - Nechci... umřít, - hlesl a s námahou se zvedl do kleku, - nechci. Můj táta pamatuje doby, kdy na sídlištích řádili pankáči a skíni, a policajti se jich nebáli... Muselo to bejt nádherný... Žádný čarodějnice...

       - Když myslíš, - pokrčila rameny. - Cos provedl? Čím jsi naštval Kleu?

       - Řekl jsem tý čůze, že tohleto dělá, protože normálně už na mužský nemá...

       Ema vyprskla. - Ty máš odvahu! Tak teď si vyber. Mě nebo Kleu. Dělej! Vyber si mě... Zabiju tě bezbolestně.

       - Jsi lepší než ostatní... - zamumlal.

       - Houby. Tak co?

       Těkal očima kolem sebe. Chápala ho. Musí mu být hrozně...

       - J-jo. Vybráno. - Jeho výraz ztvrdl. - Chci to od tebe.

       Přitáhla si jeho hlavu a políbila ho na ústa. Její dech byl po vypitých nápojích tak omamný, že umírající ani nevnímal okamžik své smrti. Ve chvíli znehybněl. Ema ho něžně uložila vedle výtahu. A je čas na okružní let!

       Našla v jakémsi kumbálu vyřazenou elektrickou metlu, utrhla jí šňůru a vystartovala šílenou rychlostí. Svištěla mezi paneláky, těsně kolem rohů, chechtala se rozbitým oknům, důkazům nešikovnosti některých členek spolku, pak zase parkem, divoký slalom mezi stromy, a dovnitř, do domu, těsně nad schodištěm do osmého patra a rozmláceným oknem zase ven. Přidala se k ní Petra na klasickém smetáku, rozcuchaná a rozjařená. - Ty celá záříš! - zavolala na ni Ema, - s kým sis to rozdala?

       - Se všemi! - jásala Petra, - úplně se všemi!

       - Snad jsi aspoň vynechala ty, co mají sedla, - smála se Ema. Obcování s jezdeckými zvířaty nepatřilo k dobrému tónu. Následovala nebezpečně kličkující Petru do temné uličky mezi dvěma osmipatrovými domy, nalepenými na sebe, a najednou pocítila příval hnusu nad jejím pěkným bílým zadkem. Co blbneš, nadávala si, ať si holka užije podle svého, od toho přece Soboty jsou, ale nezvyklý pocit ji ne a ne pustit. Zvolnila a přistála v parčíku před vchodem Kleina vybraného domu. Všechna okna svítila a ona dobře viděla, co se děje na trávníku. Opravdu, jim už nevadí ani ta sedla... Ještě loni jsme míchaly nápoje, ochutnávaly, srovnávaly, zkoušely směsi na vylepšení nálady, na povzbuzení líných manželů a milenců... Létání. Hm. Jsme čím dál víc při zemi. Zamyšleně vešla do Kleina bytu.

       Klea zuřila. - Někdo mě předešel! Já bych mu ukázala, co z chlapa dostanu! Chtěla jsem, aby umíral přitom!

       Ema se zachmuřila. Výtah by ho byl napůl rozdrtil. Mívala Klea vždycky tak zvrhlý vkus? - Jak se vůbec jmenoval? - zeptala se.

       - Ctirad, - řekla Klea a zaznělo to velmi zasněně.

       Za úsvitu se Ema loudala mrtvým sídlištěm. Až na konec zakázané zóny. Policajti budou koukat, ale rozestoupí se... Půjdu na autobus. Nechtělo se jí zůstávat do konce srazu. Nechtělo se jí sedět za Petrou na jejím psu. Zadumaně kopala do kamínků a jezdeckých ještěrek, jež se jí připletly do cesty. Když ještě na sídlištích řádili skíni a pankáči... Neumím si to představit.

       Ctirad... Nebude se budit ze snů o příšerných mukách, končících zdlouhavým umíráním v náručí té nejhorší čarodějnice. Bude se budit z ošklivého snu s hezkým koncem. S mým polibkem na rtech. Bude s Kleou dál bojovat? Jestli je chytrý, dojde mu, že sobotní noci po slunovratu musí probdít. Chytit ho můžou jen ve snu... Já nechci, aby se vzdal.

       /1993/

       

Literární dílna ČSSFF (SF&F WORKSHOP) představuje sedmatřicetiletou lékařku-spisovatelku Janu Rečkovou:

       „Dělám už hodně let ambulantně neurologii, a život mi připadá ošklivej, tak si vymýšlím. Vymýšlím si happyendy nebo aspoň konce s nadějí, těch špatných si užiju dost.“ Když jsem navrhoval, aby v SOBOTĚ „přitvrdila“, přiznala se, že na skutečné zabíjení si netroufá. Odlehlo mi, protože když se nenadějeme aspoň trošky láskyplného zacházení od lékařů, tak od koho? Od učitelů (S. King) snad?

       Paní doktorku Rečkovou momentálně děsí privatizace zdravotnictví a nepřehledné bujení (zhoubných) formulářů v nemocnici. „Kromě psaní občas šumařím na klavír, jím a piju málo, protože to jsou všecko JEDY, a bojím se ozónové díry a nových pravidel pravopisu...„