Interkom: Na worldconu v Kláskově (24.

Glasgow jsem začala říkat Kláskov díky svému přeslechnutí na jednom scifistickém večírku („o cestě do jakého Kláskova to tady pořád mluvíte?“). To by ale Glasgov mohl působit asi jako Kvítečkov, kde žil známý scifistický hrdina Neználek, a to by nebylo spravedlivé. Glasgow je město drsné, technicistní, jeho architektura je nevlídnější a míň načančaná a nazdobená než architektura Londýna, převládají tu škatuloidní budovy z neomítnutých cihel, všude jsou nadjezdy, přejezdy a průjezdy, mezi tím studený vítr a déšť, věže z šedého kamene... ale přesto Glasgow není ošklivý, nýbrž má svůj zvláštní, syrový, strohý charakter.

Cestou autobusem z Anglie do Skotska se kolem dálnice začaly zvedat travnaté kopce se zídkami z kamenů a pasoucími se kravami a ovcemi (skotské ovce mají černé hlavy a jsou, jak říkají moje děti, strašně ťutěcí).

Na Intersection jsme se vydali ve čtvrtek večer, až po zahajovacím ceremoniálu. Celý con se konal na výstavišti u řeky Clyde na periférii, kde bych dost nerada chodila v noci potmě (naštěstí jsme zjistili, že tady jezdí autobusová shuttle, neboli kyvadlová doprava, k hotelům do centra). Výstaviště sestávalo z několika ohromných hal, opravdu scifistických: naprostý kontruktivismus, samé železné trubky, takže si člověk připadal spíš jako ve skladišti nebo v továrně. Výhodou těchto hal byla jejich prostornost: šest tisíc lidí se tady v pohodě rozptýlilo a nikde se nemačkali.

Známí nás většinou nepoznali, neboť Cyril byl maskovaný (proti dřívějšku) dlouhými vlasy a vousy. Jako prvního jsme zahlédli Olšu, který se kolem nás prořítil a nic nevnímal, neboť byl plně zaujatý hučením něčeho do někoho. Pak se ukázalo, že už tady má předběžné výtisky své encyklopedie SF a je z toho nesmírně nadšený. Pak jsme narazili na Bridget Wilkinson (strašně zaměstnaná jako vždy), Ukrajince (nejlíp si pamatuju Leonida Kurice, jinak tu byli Vasilkovsky s Helenou, kterým později někdo ukradl bágl i s pasy a penězi a oni z toho byli krajně frustrovaní). Taky tady bylo hodně Chorvatů, kteří hoří nadšením pro myšlenku worldconu v Zagrebu.

V pátek ráno byl asi personál našeho penziónu dost vyvalený, když k snídani sešly do jídelny šílené typy SF fanů, typicky dvoumetrákoví strašně hluční lidičkové v kostýmech gotických trubadúrů nebo královen nějakých hodně zapadlých planet s vlastní módou, kteří si přinesli svoje ohromné hrnky na čaj, plyšová zvířátka, vesty plné placek z conů a podobné životní nezbytnosti. K snídani byly sausages (vypadají jako párky, ale svou podstatou je to spíš sekaná), bacon (něco jako moravské uzené), smažená vajíčka a černý krevní pudink (ten si nedal dokonce ani Cyril). Já jsem si dávala topinky s pomerančovým dřemem (mňam) a různé typy vloček a granoly s mlékem (mňam).

V pátek jsme už potkali hodně našinců - Jiřinu Vorlovou, která tu chodila v lesklém šedém hábitu pošitém korálky, Martinu Pilcerovou a Juraje Maxona (tito dva Slováci tady s úspěchem vystavovali, Čech žádný), Šimona a Pavelka (oba byli upřímně nadšení úplně ze všeho), a pak samozřejmě profesionály jako Adamoviče a Talaše. Poláků a Rumunů tady bylo ale daleko víc - od každého národa asi stovka. Bulhar žádný, Maďar (pokud vím) taky ne, Francouzů prý osm, což je absolutní rekord počtu Francouzů, kteří se kdy objevili na nějakém conu v Británii.

Šla jsem poslouchat na nějaké panely, zatímco Cyril se ponořil do prostudovávání knižních hromad na stáncích dealerů. Podle očekávání jsem měla zase potíže rozumět hlavně vtípkům a duchaplnostem a celkově mě ta permanentní angličtina zmáhala, teprve v neděli (což byl poslední den, který jsme na conu trávili) jsem si na to zvykla, přestalo mi to být na obtíž a cítila jsem se v dostatečně svěžím stavu, abych byla schopna večer ještě jít na party. Témata panelů zahrnovala naprosto všechno, protože jich běželo vždycky tak pět až osm současně. Šla jsem si poslechnout například panel o ženách a armádě - včetně toho, jak SF spisovatelky píší o vojenských záležitostech, nebo panel o SF a stylu (literárním), o cenzuře vnitřní i vnější (Olša, Suzy McKee Charnas, Gwyneth Jones). Večer Cyril tlumočil Jurajovi Maxonovi pořad o černém humoru, kde se mi nejvíc zalíbilo, že Juraj maluje obličeje nepříjemných redaktorů do svých zrůdičkových obrázků.

Zajímavé byly bufáče, kde si mohl člověk po celý den koupit jídlo: bagety se sýrem či šunkou, majonézou a zeleninou, italská pasta (tj. víceméně kolínka), která vám polili omáčkou ze sýra, z rybiček nebo z houbiček, rozmačkaná brambora, na kterou vám dali podle přání buď strouhaný sýr nebo tuňákovou pomazánku apod., a samozřejmě hamburgery, hranolky a tak. Samá lehká většinou vegetariánská jídla. Nepanovala tady taková představa jako u nás, že k obědu musí být plátek šlachovitého masa plovoucího v nějaké moučnaté omáčce a k tomu příloha.

V sobotu jsem trochu šílela z fanovské aukce: chtěla jsem dražit pár věciček do GUFFU, ale nikdo nevěděl, kdo je vlastně za aukci odpovědný a kdo bude dražit. Užuž jsem myslela, že se vůbec nebude konat, ale ve správnou chvíli se najednou v příslušném sále vynořilo několik zasloužilých růžolících anglických fanoušků a s chutí, rutinou a humorem se pustili do díla. Některé staré fanziny se vydražily třeba i za padesát liber! Taky různé placky, tašky a tretky z conů šly moc dobře na odbyt.

Taky tady měli zorganizované hlídání dětí: v hlavní hale byla velká ohrada, kde se děti válely po koberci, koukaly na televizi, dělaly si maškary, hrály si s legem a podobně. Střídaly se u nich služby dobrovolníků.

Art show mi přišla jako sbírka šílených kýčů, takže se mi víc líbilo to, co se něčím lišilo. Nakonec jsem byla ráda, že tam visely i výtvory rumunských výtvarníků, protože to aspoň bylo jiné. Moc hezké věci tam měla jedna Číňanka, byla to zřejmě manželka chudáka Johna Brunnera.

Někteří američtí fanoušci chodili v opravdu šílených maskách - jeden měl dvě hlavy (jednu tedy svoji a jednu umělou), dva další byli za transvestity jako vystřižené z nejhoršího bordelu. Místní bulvární plátek si fanoušky SF za tohle taky patřičně podal a pěkně je pomluvil (co tam návštěvník za drahé peníze uvidí? nic, jen pohoršujícně postrojená individua, která chodí sem a tam a mluví spolu).

V sobotu jsme ráno v autobuse potkali Kaliforňanku Spike, která si vzpomněla z nějakého fanzinu na můj americký cestopis a na historky o tom, jak byl František hrozný. Potěšilo mě, že pověst o mých zážitcích je stále živá! Pak jsem účinkovala na panelu o překládání. Největší slabinou tohoto conu bylo, že jedna z velkých hal byla rozdělena na čtyři sály, v nichž probíhaly panelové diskuse - ale stěny byly jen z tenkých panelů o málo vyšších než člověk, takže se lidi vzájemně slyšeli a přehlušovali. Smích, potlesk nebo rozrušená řeč u sousedů zhoršovaly poslech k neslyšitelnosti. Na tomhle panelu nejvíc mluvil Harry Harrison a jeho hlas a smích obecenstva měl dobrou šanci porazit a potlačit ty ostatní...

Pak jsem taky účinkovala na panelu o fanech a feminismu (proč není fandom feministický?). Vyprávěla jsem o interkomové diskusi o mamutech a pulcích, což lidi pobavilo. Jinak se ukázalo, že v anglickém fandomu většinu práce oddřou ženy, i když je jich tu míň než mužů, takže sami Britové tvrdí, že jejich fandom je matriarchální.

Cyril se děsí představy, že bych v Interkomu propagovala „filking“, ale já o tom nemohu mlčet, neboť je to aktivita stejně rozšířená jako maškarády a chození v kostýmech: jsou to folkové písničky s kytarou, ale s fanovskými náměty, obvykle na známé melodie - třeba jako byste místo „Išiel Macek do Malacek“ zpívali „Išiel Srpoň do Revúce...“ a pořádali si různé soutěže, vystoupení a dělali si zpěvníčky a sborníky. Myslím, že to může být legrace, ale Cyril si to nemyslí (počkej, říká, až na Draconu ve tři v noci budou ve vedlejším pokoji filkovat!).

Večer jsme se šli podívat na parties do hotelu Central - německá, kanadských nakladatelů, Mexiconu. Plechovkové pivo, křupky, ovoce (mimochodem, když jsem mohla, pila jsem tady vždycky cider, čti „sajdr“, což je jablečné pivo a je to MŇAM!).

V pondělí jsme už na con nešli a jeli jsme do Edinburghu. Bylo hezké počasí a měli tam festival se skotskými dudáky. V životě jsem neslyšela skotské dudy a musím říct, že mě to zaskočilo. Takové pronikavé kvílení, ječení a vůbec nářez jsem si vůbec nedovedla představit.

Edinburgh je krásný, spousta ozdobných starých domů, bizarních věžiček, veliký hrad se sklepeními, vězeními, několika vojenskými muzei a názornou expozicí ze skotské historie (kde se nevysvětlovalo, proč se ta či ona věc přihodila, pouze se ukazovalo, že pořád někoho svrhávali, popravovali a pořád někam schovávali korunovační klenoty).

Po návratu do Londýna jsme ještě byli v London Dungeon. Něco takového jsem si nedovedla ani ve snu představit. Je to obrovské panoptikum plné scén poprav, mučení na různé způsoby, morů, požárů, katastrof atd. atd. (Jack Rozparovač, gilotina, napichování na kůl, vaření zaživa...). Anglické dějiny v tomto podání jsou jako jediný velký horor (mluví tady useknutá hlava Marie Stuartovny, obcházejí tady duchové dvou popravených žen Jindřicha VIII.). Zajímalo by mě, jestli by Češi snesli, kdyby někdo takhle zpracoval jejich dějiny (defenestrace, Jan Nepomucký, Dívčí válka, Jan Hus, vyvraždění Slavníkovců, zavraždění sv. Václava a Ludmily...). Asi by se pohoršili.

Zpátky jsem jela s dívkami aupairkami (česky ópérky), které byly přes léto v Anglii na zkušené. Nejdřív se těšily domů, ale když jsme projeli Rozvadovem a spatřili jsme z okna autobusu ohrady se sádrovými trpaslíky, pochybné podniky a oprýskané stavby, zbledly a šeptaly: „To je strašný! Zase domů do toho zapadákova!“

Na worldconu v Kláskově (24. - 28. srpna 1995)