Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

Nebýt pár sqělých lidí, které jsem v Brně potkal, asi bych si myslel, že se nám loňský Dracon moc nevyvedl. Moje poděkování patří zejména Aleši Charvátovi, který ale odjel už v sobotu večer a nechal nás tam zcela bez peněz (pokud nepočítám peníze na zpáteční cestu). Bydlel jsem v ká-pé-es jako mnozí z Vás. Ti, kteří pamatují lesk a slávu prvních papučových konů, asi zplakali nad výdělkem. Ne že by ze mně mluvila zkušenost - natolik vím, že patřím k poněkud mladší konovské generaci (přesto: nehraju Magic ani Doomtrooper, Martine!), ale stejně.

       Hned v úvodu prohlásil František Novotný, že „Dracony se stávají pomalu prestižnější záležitostí než ústecké Parcony“. Dál taky řekl, že jí už možná jsou. S tím nemůžu souhlasit, možná, že atmosférou mají ještě „Brcony“ navrch, ale jinak stále ještě pokulhávají. Přestože se do Brna sjeli letos skutečně pozoruhodní lidé (kromě Slováků taky Japonci z Blackfire Games).

       Dorazili jsme s desetiminutovým zpožděním. Santon jsme našli hned po delší jízdě tramvají (ouha!). Svým způsobem to bylo taky proto, že s námi jel Martin Schwarz, Markéta a Vladan z KPDTP (tedy to, že jsme Santon našli, ne že se tramvajka loudala). Po poledni bylo u prezence celkem rušno, zatím ještě bez vipáků.

       Oproti Parconům se tu stále ještě drželi zastaralého počítačového zpracování dat, díky čemuž se čekání ve frontě natáhlo na dobrou půlhodinku, což jsme hutně využili k protáhnutí unavených kostí na konferenčních sedátkách nebo jak se jmenuje to, co je kolem těch stolků v recepci. Taky jsem si všiml, že se Vítek několikrát přitočil ke stojanu s pohlednicemi Brna. Nakonec jich pár koupil, někomu u prezence lohnul propisovačku a pak byl od něj klid, ale jenom do chvíle, než na nás přišla řada ve frontě.

       Někdo nám musel už předtím říct, že Santon je plný až po střechu a alternativní ubytování v hotelu asi dvacet kiláků odtud, ale k tomu se ještě dostanu. Vítek se sice pokoušel podplatit emzáky u počítače, ale všechno bylo marné. Tak nám přidělili dva pokoje v Královopolské (ha!) a dál se s námi nebavili (až na: autobus odjíždí o půlnoci). Hodili jsme si bagáž (každý s sebou vlekl dvě tuny jídla nevěda, co můžeme čekat od hotelové kuchyně) na pokoje klubové gardy a vyrazili na obhlídku.

       Tak jsme například zjistili, že hráči Magicu pronikli už i do baru a že je jich jako much. Procházeli jsme kolem nich a já si jednoho z nich vyfotil. Letos se tu sjel asi největší počet fanů (grrmmm!!!) a přibližně třetina z nich si přivezla kartičky a hráli tam ve dne v noci (což ale na konech jedno jest, že?). Výsledek byl takový, že v hotelu bylo poněkud těsno. Potkali jsme klubovou gardu, mířili do místní restaurace, tak jsme se k nim přidali, abychom do sebe taky hodili nějaký oběd (nebylo to zas tak zlý a ceny jak za krále Ječmínka). Taky jsem tam, myslím, zahlédl Honzu Kantůrka, který se všude vozil výtahem a Pavla Weigla.

       Vůbec první, co jsme na Draconu shlédli, bylo loutkové divadlo Konec světa podle Sapkowského povídky, před časem uveřejněné i u nás v Ikarii. Musím říct, že jsem byl napnutý na něco jiného, když jsem si v programu přečetl Konec světa. V improvizovaných podmínkách malého salónku se vtěsnalo asi padesát lidí převážně adolescentního věku a oči a zuby jim mohly vypadnout. To je teda síla. Myslím, že to měla na svědomí Hanka Pěchulová a Rob Lang, ale někdo mi hned první večer štípnul program a nikde jsem už nesehnal nový, tak nevím.

       O padesát minut později sedím v přeplněném přednáškovém sále a cucám kolu. Na chodbách se mezitím rozložili prodejci, nabízející knížky za rozumné conovské ceny (také jsem tu zahlédl nějaké antikvariátní kousky, ale byla to samá sci-fi (dobrá připomínka, ale zkus někoho přemluvit, aby prodával na SF conu něco jiného než sci-fi - pozn. Jouda)). V Santonu je už rušno jako v úle, navíc pozorujeme, že se Vítek chová divně - to je první známka toho, že jde do tuhého.

       V šest uvítal nadšený sál Egona Čierného, o kterém od Miniconu nebylo vůbec slyšet, ale prý se o to intenzivněji věnoval Klubu J.V. Egonovi v patách se objevil taky Martin Corn (a propos viděli jste minulou neděli (tuším 3.12. reportáž z Miniconu na ČT2 s Honzou Kantůrkem, Ondřejem Neffem a Martinem Cornem?). V co se zvrtla původně conanovská přednáška (i když tady bych použil spíš slovo debata - nebo hádka?) nelze vyjádřit naším obyčejným jazykem. Že jsme tam vůbec lezli!

       Bylo půl osmé, když na pódium vylezl František Novotný, aby oficiálně zahájil XI. DRACON. Zahájení proběhlo už zase bez vipáků, protože ti vesměs začátek konu ignorovali a udělali večerní nájezd na bar pod vedením Caroly. Brzy jsme je tam ostatně následovali. Měli jsme divný pocit, že nezůstane jen u několika piv, které Aleš Charvát koupil na rozjezd a to se taky brzy potvrdilo.

       Ukořistili jsme si taky nějaké barové židle, Vítek se rozhodl, že dopíše ještě nějaké pohledy. My ostatní tupě zíráme na mrňavou teleobrazovku. V obavách, abychom nezdemolovali zařízení baru, nám majitel dovoluje zapnout si na ČT jedničce Poklad na stříbrném jezeře, což na sci-fi moc nevypadá, ale je to sranda.

       Ještě že nás Aleš Charvát zlákal na Noční běs Kruhu přátel H.P.Lovecrafta. Byl na jednom na Parconu a dost se mu to líbilo. Pro ty, kdo neví, o co jde: cílem Kruhu, který se na Nočním běsu sejde jednou za čas skoro celý a několika dalších lidí, kteří se k tomu snadno dají zlákat (jako nás), je napsat hororovou povídku podle představ každého z účastníků. Nejvíc se to asi líbilo Vítkovi, který byl u vytržení z toho, že je tu tolik lidí, kteří ho poslouchají. Pokud jste to nezažili, tak si asi jen dost těžko můžete udělat představu o tom, jak to vypadá, když se dvacet lidí snaží najednou prosadit svojí představu o barvě vlasů hlavní hrdinky (muži), případně povolání hlavního drsňáka (ženy byly v místnosti přítomny jen ve dvou exemplářích a tak si jejich námitek nikdo nevšímal). Pak se do toho začal míchat nějaký emzák s čipem v lebce (to si nevymýšlím, opravdu ho tam měl) a vůbec, už to nestálo za to.

       Filtrujeme zhoustlou atmosféru naším odchodem, takže nevím, jestli se tam nakonec navzájem nepovraždili. Asi ne, protože druhý den jsem na chodbě zastavil toho člověka, který si nechá říkat velekněz a dozvěděl jsem se, že povídka je už v počítači, jen jí namnožit. To ale nikdo neudělal, ačkoli pořadatelé něco takového slibovali. Doufám, že mi ještě někdo vysvětlí, jak to vlastně bylo.

       Za celý kon jsem viděl jenom tři filmy, i když byl opravdu z čeho vybírat, namátkou vzpomínám na filmy jako Brazil, Upír z Nosferatu a další. První noc v Santonu jsem si ale nenechal ujít Aliena. Ještě nikdo mě nepřesvědčil, že při Vetřelci jde taky usnout. Jouda ano. Musím přiznat, že i já jsem pociťoval první známky únavy a začal jsem nahlas uvažovat o tom, jestli bychom nemohli přespat někde v útrobách Santonu (zbytečné obavy, zjistil jsem hned následujícího rána při pohledu na kruhy pod očima posedávajících-polehávajících magikářů).

       Naštěstí jsme nečekali zas tak dlouho po půlnoci a k hotelu dorazila dýchavičná Karosa, kterou jsme měli být dopraveni do KPS. Stavili jsme se ještě před odchodem na pokoji klubáků, který se zatím proměnil v nefalšované zeměplošské doupě, jak v to doufal Martin Schwarz. Chvilku jsem tam poslouchal rozhovor Honzy Kantůrka a Vlasty Talaše a pak už jsme se svěřili zcela vůli přiožralého řidiče autobusu, který nás pomalu odvážel nočním Brnem.

       Zpětně v suchu a při poslechu R.E.M. se to zdá být veselé, ale nám to tenkrát tak nepřipadalo. Nastal čas, abych Vám řekl něco o hrůzách, v tomto případě spíš nečekaných překvapeních hotelu KPS. Označovat tuhle barabiznu slovem hotel je podle mně urážka všech podobných zařízení, sloužící běžně k tomu, aby si unavení hosté odpočali, a to podle možností hotelu v co možná nejpřijatelnějším pohodlí. Faktem je, že těch pár neklidných hodin k ránu jsme strávili něčím, co by se dalo nazvat spánkem. Rozhodně se ale nedá mluvit o nějakém pohodlí.

       Ze zdejšího zařízení vynikal především rozhlas, obyčejný dráťák, jaký jsme měli ve škole, který Vás nutí buď poslouchat příšerné dechovky s ještě příšernějšími texty, nebo se ukousat nudou v tichu. My jsme udělali to první a došlo i na pláč (smíchy) a skřípění zubů (Jouda). Vrcholem všeho byla babička-historička, hovořící o Janu Kozinovi stylem, jaký si normálně vyhrazují osoby jejího věku na vyprávění o synovi a vnoučatech, kteří k ní přijeli na venkov z Prahy na návštěvu. To už nás od smíchu bolela břicha a tak jsme jen uvítali pásmo instrumentální dechovky. Asi byste nevěřili, jak se při takové dechovce dobře usíná. My už ano!

       Ráno mě probudila rádiová kukačka, nebo jak se říká tomu pípání s následnými kecy jako časové znamení oznámilo osm hodin. Oblékl jsem se, abych dokončil průzkum zařízení hotelu, na který už nebyl čas včera, tedy dneska. Tak mě například překvapilo, že záchod je jen v každém druhém pokoji (jinak si nedokážu představit, že Vítek WC měl a my ne). Nechtělo se mi ale budit souseda, aby se ho přeptal, jestli by mu vadilo, kdybych použil jeho WC. Naštěstí jsem v obchůzce pokračoval a narazil jsem na jedno společné sociální zařízení na chodbě.

       Tramvajovou zastávku jsme našli (kupodivu!) a ještě jsme stačili omrknout místní samoobsluhu, kde jsme si koupili snídani (veškeré zásoby jídla zmizely po včerejším (dnešním) mejdanu) a láhev moravského červeného pro pražskou pozůstalou Džejnu. Když jsme tam tak čekali na tramvaj, která nejela a nejela, napadlo někoho, že už je několik hodin sobota, 9. prosince a tudíž taky platí sobotní jízdní řád. Ušli jsme několik zastávek pěšky, což už bez zavazadel nebyla taková obtíž, a na poslední jsme dokonce dobíhali, protože v zatáčce za námi se objevila tramvaj a kdybychom si ji nechali ujet, museli bychom na další ještě tři čtvrtě hodiny čekat.

       Tak nějak se stalo, že jsme přijeli na samý konec Neffovy přednášky, čehož ale nikdo nelitoval. Jedině Vítek, ale toho stejně už všichni podezříváme, že se zná osobně s hrabětem Drákulou. Ta přednáška byla, tuším, o Gibsonovi. Všichni jsme se těšili na zeměplošskou přednášku pánů Kantůrka, Talaše a Martina Schwarze, který svojí premiéru před tak početným publikem bral s humorem, ale přesto se přiznal, že se mu třásla kolena. Bylo to, kucí, bezvadný! Aleš Charvát měl takovou radost, že nás nesežrala divá zvěř, že nás okamžitě pozval na panáka. Předtím mi ale v dražbě vyfoukl anglický komiks Mort, což jsem mu nedaroval. Nakonec dalo slovo slovo, já jsem přihodil padesát korun (původně ho vyhrál za tři stovky!) a byl můj. Takhle naletět! Tohle ti nedaruju!! Takovou slátaninu!!! Tu sis moh' klidně víšco... Takhle jsem nadával ten večer, když jsem žasnul nad nevinnou tupostí autorů komiksu.

       Nakonec mě na toho panáka přece jenom vzal a nezůstalo u jednoho. Pak začala zmatená přednáška o INTERNETu, na kterou jsem se taky celý den těšil. Zmatená byla proto, že po půl hodině, ve které jsme se už posté dovídali kdy, kde, jak a proč, se všichni rozutekli hledat zásuvku (budiž to ponaučení pro příště: pokud organizujete přednášku, kde hodláte úspěšně demonstrovat něco, co ke svému provozu potřebuje elektrický proud, dělejte to v místnosti, kde se nachází zásuvka), aby se mohli napojit na CESNET a už se nevrátili. Snad se jim to nakonec povedlo.

       Carola se pokusila zopakovat svojí nepodařenou přednášku z letošního Parconu o ženských autorkách v literatuře. Přišel jsem zrovna ve chvíli, kdy se v této souvislosti zmiňovala o Eddingsovi, protože mě přilákaly výbuchy smíchu, které se odtud ozývaly. Než jsem pochopil, o čem je vlastně řeč, byla už řeč o něčem jiném.

       Další přednáška, nebo spíš beseda, která se mi dost líbila se jmenovala Horor a mystika v hudbě. Vedl ji Martin Corn a Jarda Polák, velekněz Kruhu přátel díla H.P.Lovecrafta a byla to jedna z nejlepších věci, které jsem na konu viděl. A slyšel, protože k slyšení toho bylo opravdu hodně, namátkou Paradise Lost, Zoo, Black Sabbath, Metallica, Laibach, Dead Can Dance, ale i třeba J. S. Bach a mám takový dojem, že jsem tam zaslechl i něco z Jesus Christ Superstar.

       Celé to bylo hodně temné a po setmění připomínal tenhle salónek satanistické doupě. Zdůrazňuji, že pouze připomínal, nebyla obětována ani jedna dívka (!!!), za což Jardovi děkuji. Jenom Vítek zase remcal, protože musel chodit vypínat světlo před každou skladbou, ale na to už jsme si pomalu začínali zvykat. Z tam-tamů vím, že večer probíhala tombola. Prý to měl být hlavní bod sobotního programu, což je divné, protože nikdo z nás o tombole neslyšel a taky jsme neměli lístky. Radši jsme se jeli vyspat. Žádný šok už nečekal, rádio podezřele mlčelo, prostě idyla, která se dá zažít jenom na konu.

       Ráno bylo v Santonu podezřele prázdno, až na pár emzáků, kteří se opravdu činili, aby uvedli hotel do stavu před konem. Nerušeně jsme se nasnídali a hledali obvyklé obyvatele tohohle lidského mraveniště. Po Alešovi se slehla zem a Jouda s Vítkem mě pomalu tlačili k východu, ale já už jsem se rozhodl, že vydržím na videa. Promítaly se už klasiky: Koyaanisqatsi (super) a Monty Python Live in Hollywood Bowl (ještě lepší než Life of Brian). Bylo to hodně inspirující, až jsem zalitoval, že jsem v Praze ještě neviděl dva známé „indiánské“ filmy Powaqqatsi a Baraka. Monty Pythoni byli zase docela příjemnou tečkou za konem.

       Mimo jiné se strhla vášnivá diskuse mezi mnou a pythonovským nadšencem. Strávili jsme půl hodiny v přestávce mezi oběma filmy tím, že jsme si připomínali jednotlivé skeče a váleli se po salónku s videem v křečích smíchu.

       Pak jsme se nenápadně pověsili na rodinný klan Biedermannů a v jejich závěsu se nám podařilo dopravit se bez problémů na nádraží a posléze jsme s nimi sdíleli vagón v takovém tom vlaku, kde nejsou kupé, ale jenom takové... no prostě vagóny. To už je opravdu poslední zážitek z letošního Draconu. Myslím, že se opravdu povedl, až na ten nešťastný nápad s ubytováním. Tohle by se člověku, který je schopný ztratit se i ve vlastní čtvrti, nemělo dělat. Moje poslední slova, než jsem se definitivně zhroutil na prkýnku vlakového WC, byla: Utratil jsem všechno, co jsem měl, ale stálo to za to! Au revoir.

       Tuhle reportáž (mimochodem napsanou 18.9.1996) jsem začal přepisovat původně přesně tak, jak vyšla v IK (abych ji měl taky na harddisku, odkud putovala do propadliště dějin už před nějakým časem), ale pak mi to nedalo a doplnil jsem jí o několik postřehů, které se mi z té původní kamsi vytratily a nikdy nikde ještě nebyly prezentovány. Nejdřív jsem si myslel, že je nabídnu Interkomu jako doplněk k tomu, co pod mým jménem vyšlo v IK 13/95, ale suma sumárum mi to vyšlo skoro na deset normostránek a to by mi Zdeněk stejně neotisknul (a i kdyby, nejsem tak naivní, abych si myslel, že by to někdo po mně četl).

       Vlastně jsem to psal taky pro vlastní uspokojení a co je hlavní, chtěl bych se tímto cestou omluvit Marvinovi (píšu Tě radši bez w, protože nevím, co se za tím skrývá), který se jako pořadatel Draconů, tudíž i toho letošního, cítil mojí reportáží, kterou už jsem tu vícekrát zmiňoval, dotčen a tak jako zadostiučení učinil chabý výpad směrem, kde mě tušil.

       Nakonec, můj milý Marvine, mi nezbývá než abych Tě poprosil, aby sis pro příště všímal spíše svého pozadí a moje nechal na pokoji. Jestli chceš opravdu vědět, co si o Draconu '95 myslím, platí i pro Tebe pozvání na čaj. Dlouhé zimní večery se už blíží a tak aspoň můžeš dělat něco jiného, než že budeš pročítat staré Interkomy. Dobrou noc.