Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

„Fakt jsem to viděl!“ Kopnul jsem do sebe panáka a ukázal barmanovi prázdnou sklenici. Šero a dým u stropu. Přihlouplý pohled mírně obtloustlého muže na barové stoličce vedle mě. Barman pochopil, dolil a připsal na účet sedmou čárku. „Třásl se jako by do něj šel proud... a taky že jo. A než mu zakryli oči tak se na mě zadíval, fakt divně. Byl to takovej... zlej pohled.“ Poněkud těžkopádný rozhovor trval ještě pěknou chvíli. Pořád o tom samém. Poprava takového řezníka se nevidí každý den. „Bude o tom perfektní reportáž, jen co se pořádně vyspím,“ pomyslel jsem si samolibě, když jsem omámeně zíral na rotující větrák a naslouchal jeho tichému hučení. „Zavírám. Běžte domů.“ Dveře se zavřely za posledními hosty. Schoulil jsem se v kabátu, hledaje v něm zbytky tepla z vytopené místnosti. Vrávoravě jsem se vydal k nejbližší zastávce autobusu. Lampy nejistě poblikávaly jako by kolísal proud. Jemně mrholilo. Autobus brzy přijel. Nastoupil jsem, řidič - černoch ve středních letech - mi věnoval unavený a trochu podezřívavý pohled. Chápal jsem ho, opilci nebývají nejpříjemnější pasažéři. Prázdný vůz se rozjel tichou noční ulicí. Teplo, klid a zvuk motoru mě pozvolna ukolébávaly. Stíny se míhaly za zamženým oknem.

       Stál jsem opět v baru a koukal do sklenice s absintem. Bleděmodrá tekutina zvolna protékala stěnami sklenice a odkapávala na pult. Rozlévala se na něm v temně rudou skvrnu. Barman se sklonil a s hlasitým mlasknutím ji slízl svým chlupatým jazykem. Kdesi v dáli někdo vykřikl. Otočil jsem se do sálu. Šedivá postava v křesle. Spustila hudba a židle se daly do divokého tance. „Jak se cítíte?“ zeptal se hlas z šera. Hluk. Zasyčení. Dveře se otevřely a do místnosti vnikl písek a chlad.

       Otevřel jsem oči. Do autobusu nastoupila nalíčená žena. Až příliš nalíčená. Řekla něco řidiči. Smích. Autobus se dal do pohybu. Zepředu se tiše ozvalo rádio, nějaká jazzová stanice. Zavřel jsem oči.

       Vstoupil jsem do pokoje. Na posteli se rozpíjela zablácená šlápota. Kolem krku se mi pověsil černý kocour. Světlo zhaslo. Policejní sirény. „Jak se cítíte?“ ozvalo se z temnoty. Zpoza mraků vyšel měsíc. Bublání motoru. Vyšel jsem ven a nastoupil do vozu. Po obou stranách byla velká křesla s opěradly. V pravém někdo seděl. Neviděl jsem mu do tváře. Po chvíli vystoupil a zabouchl za sebou dveře.

       Byl jsem opět sám. Žena pomalu odcházela temnou ulicí, snad domů - odpočinout si. Motor přešel do vyšších otáček a autobus se zvolna zhoupnul v zatáčce. Čekala mne ještě dlouhá cesta.

       Seděli jsme proti sobě a dívali se na sebe. Zavřel oči. Znovu je otevřel. Vytrysklo z nich světlo. Bodalo mě do očí. „Jak se cítíte?“ křičel mi někdo do ucha, ale nedokázal jsem odpovědět. Nemohl jsem se ani hnout. Záře rostla až mě pohltila. Všude kolem bzučely vosy. Něco mě s hlasitým zasyčením kouslo do nohy.

       Přede mne se posadil muž v šedém plášti a klobouku. Neviděl jsem mu do obličeje. Chvíli jsem koukal do ulice. Zívnul jsem.

       Seděl jsem na židli a kolem mě zela prázdnota. Jak se prostor kolem zmenšoval, spatřil jsem stěny. Had se odplazil. V obrovském autobuse seděly stovky lidí. Kolem hlavy mi přeletěla vzducholoď. Všichni vstali a šli ke mě. „Jak se cítíte?“ vyzvídal tisícihlasý chór. Zvedli mě a nesli ke vchodu. Otevřely se dveře.

       Řidič vyšel ven a zapálil si cigaretu. Rozhlédl jsem se po prázdných nástupištích. Muž proti mě si posunul klobouk a mírně se usmál: „Jak se cítíte?“ Pozvedl jsem obočí a mlčel. Začal jsem zhluboka dýchat, abych uklidnil vzbouřený žaludek. Po deseti minutách jsme pokračovali v cestě.

       Slepou uličkou vagónu kráčel slepec s páskou přes oči. Přistoupil k jedinému člověku ve voze. Chvíli pozoroval jeho klidný spánek. Pak se vedle něj posadil. Usmál se a vytáhl dlouhý ostrý nůž. Čekal až otevře oči. Pak prudce bodnul. „Jak se cítíte?“ Vytáhl čepel z rány a otřel ji o sedadlo. Schoval ji a odešel. Z rány vytryskla kapalina a všechno zbarvila do ruda.

       Probudil jsem se. Spolucestující si položil klobouk na kolena. Tmavé brýle na očích mu dost slušely. Někoho mi připomínal. Nemohl jsem si vzpomenout. Hučení v hlavě se stupňovalo. Schoulil jsem se na sedadle a snažil se potlačit zvracení. Brzy mne opět přemohl neklidný spánek.

       Za oknem se míhaly desítky tváří. Odsouzenec se pohodlně usadil. Protáhl se a pohlédl na obličeje před sebou. Zaostřil na jeden z nich. Vyzývavě se na mě usmál. Autobus pokračoval v cestě a kat sáhl po řadící páce. Křeslem projel výboj a zvedl se oblak dýmu. Odsouzencovo tělo se pokusilo postavit. Pravá ruka přervala popruh a zabodla mi ukazováček hluboko do prsou. „Jak se cítíte?“

       Muž proti mně si sundal brýle a pohlédl na mne. Ten pohled jsem také znal. „Měl bych přestat s pitím.“ zabručel jsem si a zahnal nepříjemné vzpomínky. „Ten muž je přece mrtvý,“ a upadl jsem do náruče spánku.

       Dým se rozplynul. Odsouzenec na křesle se usmíval. Rozvázal popruh na levé ruce a odešel do noci. Prošel ztemnělou ulicí a nastoupil do noční okružní linky. Tak přece. Sedí a čeká. Čeká až naposled otevřu oči. Po oknech stékají rudé kapky deště. Stěrače skřípou po skle. Ticho. Ticho a nůž v jeho ruce. „Jak se cítíte? Jak se cítíte, před popravou?“ opakuje šeptem má slova. Autobus brzdí, blíží se zastávka. Nesmím, nesmím se probudit...