Všechna práva © Interkom 1984 - 1996

S blížícím se datem brněnského konu se mě začala zmocňovat podivná nemoc, která se navenek projevovala dvěma obrovskými bílými čepy na mandlích. Ještě ve vlaku třídy Eurocity jsem cucal jednu tabletu nějakého vitamínového preparátu za druhou, jak jsem předpokládal - bez výsledku. Původně jsem doufal, že se organizátoři slitují a program bude hodně nezáživný, abych nemusel do neděle vylézt z postele, ale k ničemu takovému nedošlo.

       Když jsme se v půl jedenácté ráno ocitli v Brně, nevěřila jsem, že jsme ve městě. Uvěřila jsem tomu až ve chvíli, kdy jsem spatřila tramvaj. Po půlhodinové debatě jsme konečně do jedné z nich nasedli a další půlhodinu jsme pokračovali v cestě do Santonu. Cestou jsme si lámali hlavu nad tím, kdo z těch podezřele vypadajících obyvatel druhého největšího města v ČR (sic!) je nebo není revizor. K našemu zklamání se v šalině revizor nevyskytoval. Konečně jsme byli v Santonu. Lidé, sedící za počítačem, se na nás podívali velmi podezíravě a otázkou: „Vy jedete na Dracon?“ nás na deset minut vyřadili z provozu. Když jsme se z šoku vzpamatovali a začali jim objasňovat stav situace, tedy že skutečně jedeme na Dracon, bylo nám řečeno, že jsme příliš aktivní a měli bychom se ještě vrátit domů, neboť nic nebylo hotové a počítače evidentně odmítaly pracovat, což potvrzovaly četné neslušné výrazy obsluhujícího hocha. Faktem je, že jsme tam byli jako první, a že bylo teprve půl jedenácté, což zaskočilo organizátory nepřipravené. Totálně vyřízení jsme se odebrali na oběd do hotelové restaurace.

       Fanů a faní bylo letos přiměřeně vzhledem k velikosti konu. Organizátorům se však povedl jeden nezapomenutelný husarský kousek: konečně se jim podařilo vyfuckovat pařany Magiků, Battletechů, Star Treků či nejnověji Arén, kteří nám tolik znepříjemňovali život v minulých ročnících,do nedalekého, ale přece jenom dost vzdáleného hotelu Přehrada. Za desítky spokojených fanů děkuji.

       Naprostým zklamáním, aspoň pro mně, byl videoautomat. Jediný film, který mě zaujal, byli Gilliamovi Lupiči času. Další videa už byla přehlídkou hnusu a kdyby nebyla uvedena v oficiálním programu, považoval bych to za krutý vtip. Posuďte sami: Beetlejuice, Střihoruký Edward, Barbar Conan a další sr..ky. Možná, že jsem příliš náročný, ale poté, co jsem byl na Miniconu svědkem filmového bloku Rigor Mortis mám svůj názor na to, co je umění a co je shit.

       Možná je zbytečné, abych k tomu výstižnému popisu cokoli dodávala, ale myslím si, že přece jenom šlo zajistit lepší filmy, než je Terminátor, Batman nebo Predátor. Tak.

       V pátek jsem se náhodou nachomýtnul na přednášku brněnského Tomáše Přibyla, která měla podle programu být o dopravních prostředcích budoucnosti. Jak už to ale bývá, šlo vlastně o rakety současnosti. I tak to bylo dost zajímavé, protože se k tomu promítaly tématické diapozitivy. Nejlepší byly vlastní Přibylovy fotky ze zákulisí startů kosmických raketoplánů na mysu Canaveral.

       Zahájení programu dvanáctého Draconu se letos ujal Zdeněk Rampas sám samotinký. Slavnostní větu, která kon otevřela už spousta fanů neslyšela, protože ta je pro některé z nich každoročně signálem k útoku na bar. Nejfrekventovanější místo každého správného konu nezůstalo ani letos ušetřeno smečkou magikářů, ale shodli jsme se na tom, že tak zlý to zase nebylo.

       Z posezení u baru však vipáky přece jenom něco vyrušilo. Byla to přednáška Egona Čierného o „světech fantazie, vytvořených autory jako kulisy svých příběhů“. A tak se zhruba v devět nula nula všichni sebrali a se svou obvyklou pomalostí se z baru přesunuli do malého sálu. Přednášky jsem se pochopitelně zúčastnila také, ale díky neustálému požívání obsahu placatky pana Kantůrka si z ní mnoho nepamatuji. Nicméně jsem byla panem Vlkem ujištěna, že přednáška byla zajímavá. Po jejím skončení mě kdosi vyvedl (vynesl?) ven. Mám matné tušení tušení, že to byl Martin Bé Corn, ale ruku do ohně bych za to nedala (leda tu jeho).

       Večer jsem zkejsnul na Nočním běsu a tak jsem byl podruhé ve svém životě svědkem toho, jak se začíná psát hororová povídka. Bohužel se mi ale chtělo tak šíleně spát (divné, to se mi většinou nestává), že jsem zase odplul na pokoj. Škoda, začínalo to právě nabírat obrátky, možná si příště přivezu na kon termosku s kafem.

       Když kdosi prohlásil: „Svítá, jdeme spát,“ a tak i poslední skupinka vytrvalců odešla do svého pokoje, nevypadal Santon už vůbec vesele. Všechno bylo rozmazané, bylo tam děsné horko a navíc jsem se musela tísnit na jedné posteli se dvěma hochy (jaká to smůla). Nevím, jak ostatní, ale já si myslím, že kdyby se na Draconech nechodilo spát, bylo by to úplně ideální.

       Sobotní ráno patřilo jednoznačně zeměplošskému trojlístku Talaš-Kantůrek-Schwarz. Tahle tři jména začínají mít na Draconu čím dál větší váhu a to je dobře. Pro uspokojení lačných davů pan Kantůrek četl i pár nezeměplošských ukázek. Překvapením pro mnohé bylo čtení ukázky z Pratchettovy, jak se zdá kvalitní, scifárny jménem Vrstvy. Vrstvy by měly letos vyjít v Magnet-pressu, který se zřejmě všemocně snaží, aby monopol Talpressu na vše, co se týká Terryho Pratchetta padl. Zatím ale, naštěstí, neúspěšně. K vidění i zakoupení byly nefalšované figurky postav ze Zeměplochy, poprvé jsem měl v ruce český překlad mapy Zeměplochy, který je v těchto dnech již v prodeji a Vlasta Talaš se nezapomněl zmínit ani o tom, že na světě je druhý díl počítačové hry Discworld a že je ještě těžší než díl první (to snad ne!?). Mám dojem, že teď už chybí jenom nějaké ty kartičky se zeměplošskými motivy a blekfajři se můžou jít klouzat.

       Když už jsme u té mapy Zeměplochy, mapa byla za velmi podivných okolností vydražena jakémusi dlouhovlasému hochovi. A potom se to rozjelo. Do dražby se totiž dostaly ještě dva anglické originály (The Light Fantastic a The Colour of Magic), které za rovněž podivných okolností vydražil ten samý hoch. Peníze dostal Klub přátel díla Terryho Pratchetta (hurá!), takže si dovedete představit, jak bylo večer v patricijské komnatě veselo.

       Radost bez hranic vyvolalo v mých spolubydlících zjištění, že v Santonu straší. Nejspíš jde o nějaký druh poltergeista. A čistotného navíc, usoudil jsem, když se ráno z koupelny ztratil sprchový gel. Dopoledne jsem očumoval pultíky z knížkami a koupil si výtisk spectráckého Tykvového večírku pro mé sadistické druhé já na zpáteční cestu vlakem. Knížka zmizela za bílého dne ze zamčeného pokoje. Takže náš duch taky ulítává na SF! Celý zbytek dne jsem čekal na třetí omen, ale poltergeist mě pozlobil a už se neukázal. To od něho bylo ale sprosté.

       Jedna ze zajímavých přednášek byla přednáška Ondřeje Neffa. Jednu chvíli to dokonce vypadalo, že se popere s Carolou, a to když prohlásil, že by se nechtěl dožít toho, až českou vládu obsadí ženy. Musím přiznat, že v tuto chvíli jsem měla rovněž chuť po něm něco hodit, ale k mému neuvěřitelnému zklamání se všechny přítomné ženy ovládaly a ke rvačce nakonec nedošlo. Jinak mohu přednášku zařadit mezi kvalitní a zajímavé.

       Na přednášku Ondřeje Neffa nazvanou „Zpověď spisovatele sci-fi na konci sil...“ jsem zašel z čiré zvědavosti. Pak už se můj žaludek začal bouřit, protože v sobě od rána nic neměl. František Novotný se projevil jako rozený gurmán a nevědomky se zasloužil o název této reportáže, když nám doporučoval blízké i vzdálené podniky (stejně nakonec vyhrálo „Letadlo“, protože je nejblíž).

       Teď něco ke stravování. Už z minulého ročníku jsem byl zvyklý na ledacos. Tak například hotelová restaurace nefunguje zrovna tak, jak by měla. Obsluha je šíleně pomalá a kdybych po jídle vstal a odešel bez placení, kdoví, jestli by si mě i potom všimli. Na druhou stranu je třeba říct, že se tady za poměrně malý peníz slušně nacpete k prasknutí. Na jídelním lístku se objevil konečně i smažený sýr, takže nebylo nutné na něj vyrážet do města. Jenom těch hranolek mohlo být trochu víc. Mandarinkový kompot vám tu ale udělají kdykoliv si jen vzpomenete, třeba ke snídani jako mně. Pokud se ale chcete opravdu královsky najíst se vším všudy, pak si zajděte do nedaleké Pyramidy. Já jsem tam sice nebyl, ale slyšel jsem od fanů pět chválu na tamní kuchyni. Prý tam mají i kulečníkový stůl, nevím. Podnikem diskutabilní úrovně, zato s nepřekonatelným prostředím je Letadlo. Můžete si tu dát třeba palačinky se šlehačkou, kakaem a broskvemi, popíjet čaj a sledovat okýnkem zasněžený konec křídla. Nádhera.

       Ne že bych Snowovi chtěla mluvit do jeho vkusu, ale smažený sýr z jídelníčku hned druhý den vymizel, v „Letadle“ byl velmi podivný číšník, který spíš vypadal jako někdo, kdo má velmi dobré styky s Mafií. A co se „Pyramidy“ týče - měli tam, pravda, kulečníkový stůl, dokonce jsme si s Viktorem, Jardou a Agátou zahráli, ale kulturní prostředí, hlavně výběr hudby, nestálo skutečně za nic. Dokonce musím říci, že mě z pokusu o domluvu s diskofilním diskžokejem rozbolela hlava a musela jsem „Pyramidu“ opustit. Hrůza! Ty strašné zvuky techna linoucí se z reproduktorů mi zněly v uších ještě venku.

       V sedmnáct hodin Zdeňek přednesl výroční zprávu Akademie, čímž na sto let uspal celý Santon i přilehlé okolí, takže příští rok by se mohl Dracon konat jako součást Worldconu na Antarktidě. Vzhledem k tomu, že ostatní slibovaní členové akademie se nedostavili, měla tato one-man show malou odezvu mezi posluchači v sále. Protože se večer konala tradiční tombola, šel jsem se podívat na to, jak si Michal Bronec postupně zařizuje domácnost samovarem ruské výroby a dalšími drobnostmi. Opět se na mně nedostaly lístky, takže jsem v tombole ostrouhal kolečka.

       Co s načatým večerem, řekli jsme si, odhodili bačkůrky a vyrazili do „Letadla“ na něco menšího do žaludku. Večeře, spojená s párty J.Olšy jr. se protáhla do půl dvanácté a potom se pokračovalo na olivovém (olivy se zapíjeli pravou domácí slivovicí, když už jednou jsme na té Moravě) večírku u Martina Schwarze. „Možná příjde i Kantůrek,“ slibovala Markéta. Přišel celý a včas, táhli jsme to s ním až do rána. Byl jsem první, kdo odpadl. Vzpomínka, že už zítra se budu muset vrátit do školy mě popoháněla na těch pár hodin do postele.

       Jak už jsem se několikrát zmínila, sobotní večer byl skutečně veselý. Nemluvím teď o nedlouhém posezení u baru, ale o tom, co bylo potom. Bar jsme opustili spolu s panem Vlkem asi o půl osmé (ale možná, že to bylo o půl deváté) a odebrali jsme se na pokoj č.107. Tam jsme spolu s našimi moravskými přáteli prozpěvovali pozdě do noci. Vyschlá hrdla jsme zvlhčovali Fernetem a měkčí povahy (já) si do něj lily tonik. Když obojí, Fernet i zpěv, způsobilo, že všichni odpadli, odešla jsem pryč. Zamířila jsem do baru, kam jinam, že? Tam se mě ujala Agáta. Spolu jsme opustily Santon a vyrazily směr „Letadlo“. Tam jsme ale nedošly, protože jsme cestou potkaly Viktora s Jardou, kteří nás vzali do „Pyramidy“. Jak to vypadalo v „Pyramidě“ už sami víte.

       Původně jsem měl v plánu zůstat na nedělní videa (Upír Nosferatu a Mrazík), ale byl jsem rád, když se mi podařilo sbalit a dovléct zavazadlo k recepci. Dobře vím, že teď ode mne očekáváte závěr. Dobrá, pokusím se vám vyhovět. Byl to celkem vzato neobyčejný kon plný milých lidí, sqělého pití a palačinek s broskvemi. Když si vzpomenu třeba na nástěnky s kreslenými vtipy se SF tématikou v předsálí jídelny, nebo na vůni Markétčiných vlasů v sobotu po ránu, tak si říkám: že by měl ten František Novotný pravdu? Že by se Dracony skutečně staly prestižnější záležitostí, než Parcony, které donedávna sloužily jako reprezantativní kon? Ať tak či onak, je celkem zbytečné se o tom dohadovat. Letošní Dracon se povedl oproti minulému ročníku na 200 procent, ne-li na víc. Snad se uvidíme i příště. Konec, šlus a amen.

       

       

P.S. Text jsme po sobě několikrát přečetli, z čehož nám jde hlava kolem, přesto za případné chyby neručíme hlavou.

P.P.S. Při psaní této reportáže nebyly použity žádné zakázané technologie.