Všechna práva © Interkom 1984 - 1998

Nemám rád cestování. Xmrti ho nenávidím. Možná by tomu bylo jinak, ale to by nejdříve musel nějaký aktivista spáchat atentát na ČD. Po mé výpravě za krásami Bohemiaconu stále častěji začínám uvažovat o své osobě a několika tvárných hromádkách semtexu. Zpoždění se sice nekonalo, ale zato si vymysleli jiné fiškuntálie, kterými mne mohli po cestě mučit.

       Než jsem dorazil do Prahy, vše probíhalo dle plánu, pak se ovšem něco někde zhatilo. Můj andělíček strážníček si zřejmě musel odskočit na malou stanu a podle toho, jak dlouho tam zůstal, hádám, že to vzal pro jistotu i s tou stranou druhou. Prostě si tak sedím a dementně se divím tomu, že všichni mí spolucestující jeli pouze do Prahy. Když mně konečně došlo, že ti lidé asi měli nějaké hlubší pohnutky pro vystoupení, začal na mne kdosi řvát jak protrhnutej goblin. Byl jsem tak zaskočen změnou mírumilovného ticha vylidněného vagónu ve smrtící jekot průvodčího ve zjevné agónii se nacházejícího, že jsem nechal dopadnou na svou hlavu i několik opravdu nevkusných přirovnání. Pak už jsem byl jak mávnutím kouzelného proutku vyhozen z vagónu, kde se mi z postávající stařenky podařilo za pytlíček heroinu vymámit, že přední vagóny mého vlaku byli odpojeny a odstaveny - já s nimi. To se snad může stát jen mně!

       Když jsem znovu nalezl svůj vlak a opětovně nastoupil do vozu kategorie č. 2, usedl jsem mezi uslintané děcko co žužlalo tatranku a rádobydámu, jež v pižmu nejspíše každý večer své vychrtlé tělo louhuje. Zahalen tak v chmury, dorazil jsem do Ústí nad Labem okolo druhé hodiny odpolední. Odhodlán, už nikdy nenasednout do prostředku hromadné dopravy, vypravil jsem se na con pěšky. Není to daleko a nebýt pálícího sluníčka, byla by to pohodlná cesta. Když jsem konečně dorazil na vytoužený Bohemiacon, musel jsem se hořce zasmát. V takových chvílích se můžete jen smát - smát, nebo brečet.

       Pořadatelé mne uvítali vlídnými slovy a dle tamní zvyklosti mi s úsměvem oznámili, že jsou strašně rádi, že jsem přijel, páč v sobotu přednáším. Po mé osudné cestě vlakem mne ovšem už nic nemohlo překvapit a tak jsem jen pokýval hlavou a zabrumlal něco o tom, že v danou hodinu a na daném místě nějaké to moudro pokusím se vypotit.

       Ubytován jsem byl ve třináctém patře v pokoji s okny na východ. Sluníčko na bezmračné obloze se tak tedy mohlo nerušeně upírat do mého pokoje a zdárně v něm vyvolat iluzi pekla.

       Netroufám si odhadnou teplotu, která ždímala mé potní žlázy, ale myslím, že na světě není teploměru, který má tak vysokou stupnici. Raději jsem jen krátce prohodil pár slov se spolubydlícím a po svižném vybalení se odebral na con, kde jsem s přáteli skejsnul do setmění.

       Jen co sluníčko zastrčilo své ohavné pařáty, vypravil jsem se na kolej v domění, že se konečně ochladí a v pokoji bude alespoň dýchatelno. Ach jak jsem naivní! Teplota snad ještě vzrostla a tak (sic zbaven veškerého oblečení a dek, které by mne v tu chvíli snad mohly i zabít) jsem si za plného vědomí skrz celou noc vyráběl neoprén z vlastního potu.

       Když jsem usoudil, že můj tep se pomalu ztrácí a občas se zapomenu i nadechnout, rozhodl jsem se, že je čas vstávat (nebraje na vědomí vpravdě brzkou hodinu ranní). Tak jsem se odlepil od postele a teplou vodou z modře označeného kohoutku se osprchoval. Vypadnout z kolejí na čerstvý vzduch bylo jako znovuzrození a stoupající náladu nekazil ani fakt, že od prvního programu mne dělí celé hodiny.

       Teď se dostávám k samotnému conu, takže upustím od líčení mého strastiplného života a raději vám sdělím několik postřehů, kvůli kterým tento článek nejspíše čtete. Celkový program Bohemiaconu připomínal (jak poznamenal můj kamarád) šachovnici na dámu. Bílá pole se střídala se šedivýma s železnou pravidelností. Sám to nepovažuji ze takový prohřešek, ale po famózním programu na letošním Parconu jsem čekal něco víc. Samotné přednášky začaly v deset hodin, ale o nich vám toho moc neřeknu, protože jsem se pokoušel za pomoci baru zprovoznit své ochablé tělesné funkce.

       V jedenáct hodin jsem se vypravil na přednášku Co chystá Altar od Jiřinky Vorlové. Bylo to spíše o pravidlech Dračího doupěte (kdy budou nový a jak budou vypadat), takže jsem se nepozorovaně vytratil na oběd.

       Čerstvé odpoledne jsem strávil na videu, protože bylo opravdu kvalitní a návštěvníci Bohemiaconu tak mohly zhlédnout těžce dostupné „kulťáky“. Za své už mluví jen fakt, že videoprojekci měli na svědomí Rigor Mortis.

       Slavnostní zahájení proběhlo v 17:00 a díky bohu se omezilo jen na prosté uvítání a prohlášení conu za zahájený. Program dále pokračoval několika přednáškami, z nichž jsem si vybral Proč mám ráda „zelenou“ od C. Biedermannové. Politika sice není můj obor, ale i tak to bylo docela zajímavé. Občas se strhla až zuřivá debata, přičemž jednu místní paní málem trefil šlak, když jí Dáreček (alespoň myslím, že to bylo on) nevědomky nazval blbcem.

       V páteční večer se také odehrála nejlepší přednáška conu. Aula byla narvaná a všichni se zatajeným dechem vyseli na ústech Františky Vrbenské, jejíž vypravěčský um je prostě nevylíčitelný. To by jste museli slyšet na vlastní uši. Přednáška na téma magie lidské oběti byla opravdu bezkonkurenční a za celý con jsem nenašel nic, co by se jí byť jen vzdáleně přiblížilo. Františka prostě jede.

       Pak jsem ještě stihl nakouknout na přednášku o pikantním zákulisí Parconu od Vaška Pravdy.

       Druhý den pro mne začal až v jedenáct hodin, kdy jsem se šel podívat na křest knihy Kamenný vodopád od F. Vrbenské. Knihu křtil O. Neff a těsně před bouchnutím šampusu Karel Petřík (nakladatelství Netopejr) prohlásil, že daruje zmíněnou knihu tomu, komu se podaří vystřelený špunt ukořistit, což se k všeobecnému veselí podařilo V. Ríšovi. Pak se už připíjelo a přálo mnoho dalších úspěchů. Františka Vrbenská také propustila pár informací o připravovaném pokračování, čímž přidala pár vrásek zmíněnému Karlovi Petříkovi, který jí okamžitě zakázal o tom hovořit (:-)).

       Následovně jsem využil chvilky na oběd a pak už jsem přednášel sám. Naneštěstí z programu vypadl H. Gaensel, takže moje přednáška byla jediná v tu dobu dostupná. Lidí tam bylo požehnaně a já se snažil je upoutat povídáním o zakládání sci-fi klubů a skvělé budoucnosti Fandomu.

       Nemá cenu tady vypisovat další program, protože když jsem se právě podíval kolik už jsem toho napsal, tak jsem si musel zanadávat do grafomana. Z programu zmíním jen besedu s klubem J. Vernea, přednášku sex v 21. století v podání O. Neffa, besedu s Ikarií, přednášku Přírodní národy a kanibalismus od Dr. Kouteckého a tombolu.

       Na samotný závěr se konalo překvapení, jímž byla předpremiéra filmu Mstitelé (snad se to jmenovalo takhle), který se ukázal docela dobrou zábavou (byla to komedie).

       Celý Bohemiacon byl poměrně povedenou akcí, vytknout by se sice dalo pár věcí (nepřijel zahraniční host, bar zavíral brzo, nepříliš bohatý program s mnoha škrtanci atd.), ale po celý con jsem se dobře bavil a budu na to vzpomínat rád, takže mi nezbývá, než kladné hodnocení. Příště tam jsem zas, doufám, že i vy.