Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Proč se vlastně obtěžujeme udržovat kontakty s jinými lidmi? Na tuto otázku každý z vás rychle najde hned několik pádných odpovědí. Daly by se shrnout takto: Abychom přežili a abychom se nenudili. První důvod však zní poněkud akademicky a ze zorného úhlu človíčka pinožícího se se svým nákladem starostí a tužeb jako hovnivál se svou kuličkou je daleko za obzorem vnímání. Nyní budu psát právě o tom, co vidí takový človíček přímo před sebou. O horizontu vteřin a minut, nanejvýš dnů a týdnů. Zde neplatí hlubokomyslné úvahy. Zde se žije.

       Kdykoli se setkají dva lidé, aby spolu prohodili pár slov, chce každý z nich z takového kontaktu něco získat. Teď a tady. Proto můžeme na mezilidské vztahy nahlížet jako na řadu transakcí, v nichž se vyměňuje zboží. Něco za něco: Úsměv za úsměv, pozdrav za pozdrav, facka za - ehm, co je na facce tak cenného? Pro někoho nic. Jsou však lidé, kteří ráno vycházejí z domu s pochmurným přesvědčením: „Dnes mi zas určitě někdo dá přes hubu.“ Nedostanou-li alespoň malinkou, třeba jen verbální facku („Kam to zas čumíš, ty idiote, na semaforu už je dávno zelená!“), cítí, že jim život něco dluží. Dělají co mohou, aby dostali svou pravidelnou každodenní facku. A tak probíhají na ulicích, v kancelářích i doma nejrůznější výměny, z nichž některé svou bizarností předčí i psychedelické kresby členů artterapeutických kroužků. Facka za poníženě ohnutý hřbet, lichocení za urážku, brutální znásilnění za provokativní pohled. Obě strany si přijdou na své, protože získají to, co chtějí: potvrzení, že svět se chová podle jejich představ. Je to pravda: ohneš hřbet a hned tě někdo nakopne, každá ženská je kurva a jenom čeká, až ji přefikneš.

       Je to pravda? Ano. Ohnete-li hřbet před určitými lidmi, nakopnou vás. A jsou skutečně ženy, které jen provokují a čekají, až je někdo znásilní. Protože všichni chlapi jsou zvířata a myslí jen na to jedno...

       Jediné, co je potřeba, je pečlivě si vybrat toho druhého do páru. Svět je plný sehraných dvojic. A plný jediných, nepopiratelných pravd.

       Naše přesvědčení o tom, jak funguje svět kolem nás, nás mimovolně zavádí na taková místa a do takových vztahů, které je potvrzují. Můžeme vcelku pohodlně prožít život, jaký očekáváme, že prožijeme.

       Pokud si ovšem nepoložíme pár otázek: Je naše představa o světě a lidech kolem nás skutečně pravdivá? Jak jsme k ní přišli? Líbí se nám žít tak, jak jsme žili dosud?

       Pod tlakem okolí, zejména našich rodičů v raném dětství, jsme se rozhodli pro určitý způsob existence. Našli jsme si niku, malý výklenek mnohotvárného světa, a v té jsme se zabydleli. Máme v ní své svaté obrázky a fetiše a navštěvují nás tam lidé známého typu, abychom spolu dělali věci, které považujeme za normální. Máme rádi svůj výklenek, své představy. Zvykli jsme si. Možná žijeme spokojeně, možná se trápíme. Žijeme však podle šablony a točíme se v kruhu jako stará přeskakující deska.

       Můžeme se s tím spokojit. A můžeme se znovu rozhodnout, jak žít. Denodenně, zas a zas. Záleží jenom na nás.

       O tom byla má přednáška. A o to jde v životě každého z nás.