Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

       Milý Pavle,

       běh nejvýznamnějších mezinárodních multilaterálních a bilaterálních událostí na chvíli zpomalil můj krok a umožnil mi koncentrovat mé věkem, prací a manželstvím otupené smysly na dílo mně z přátelství věnované samotným autorem, Tebou.

       Nepřeženu, když řeknu, že mě Tvá Lunarys hluboce oslovila, a to nejen věnováním na první stránce, ale i sdílenou životní zkušeností, břitkým (od slova břitva, nejspíše zakrvavená) humorem, či bohatstvím jazyka, o němž Jungmann jenom snil. Nejedná se o sbírku levných historek, stravitelných běžným čtenářem. V době konzumní kultury, která, šitá na míru průměrného Američana, ještě trochu uráží i průměrného Čecha, ale už jen trochu, neboť si zvyká, je třeba s lampou vyrobenou z lidské lebky dobře hledat v poledním světle, aby se odkryly kvalita a talent, v Lunarys jednoznačně dokumentované. V době, kdy je čtenář bezmezně vděčný za řemeslně dobře napsanou popř. přeloženou knihu, je spíše dílem štěstěny objevit knihu, napsanou ze skutečného vnitřního přetlaku, a to přetlaku hlubokých myšlenek a opravdového prožitku.

       V knize se lze opájet především jazykovým bohatstvím, které ignoruje hranice žánrů i průmyslových oborů a je pastvou pro intelektuála znuděného každodenní padesátitisícovou slovní zásobou. Pokud si na začátku věty reader (a ne jenom jeho digest) myslí, že ví, jak skončí, téměř vždy se mýlí. Mnohá substantiva a přídavná jména se zde setkávají poprvé v historii. Ale není to pouhá hra se slovy. Stejně jako v Tvé básnické sbírce Sovy veselé, především vytvářejí hustou atmosféru tajemna, neurčitosti, skrytého smyslu i nesmyslu, která z předního mozku přelézá celou soustavou až do hnízda kundalíní a staví lidskou srst do pozoru. Atmosféru, kterou mnozí cítíme v této neslavné rovině reality, ale snažíme se ji ignorovat jen proto, abychom žili ještě o chvilku déle.

       Ať už se způsobilý čtenář srdečně zachichotá inteligentním hříčkám a pointám, nebo si s otřesem uvědomí, že z nás pan Houser na chvíli sejmul milosrdnou maju, žádný z příběhů Lunarys ho nezanechá s vlažným pocitem: jo, jasně, kniha, happy-end a hlavně nezapomeň koupit housky. Nic nedbejme na simplistické rozdělení povídek do žánrových oddělení, učiněné zřejmě s cílem poskytnout alespoň zdání pochopení konzumnímu čtenáři - zbytečně, neboť pro něj jsou příběhy nejedlé, ne-li přímo jedovaté.

       Trochu Ti zůstal dlužen kolega Pelech, který svým odeonským úvodem k Lunarys dokázal, že nerozumí Houserovi o nic víc než ta nanynka v televizním Áčku, která Tě označila za počítačového mága. Ačkoli, připadá-li jí tato stylizace erotičtější než medvědář Antonín Bouček, nelze proti tomu nic namítat. Vím, snadno se kritizuje z pozice těch, kteří Tě následují a pronásledují již od hubeného dětství, kteří byli s Tebou i krátce před Tvými sebevraždami, kteří Tě k některým sami dohnali. Všechno to utrpení, jak již to bývá, však dnes přináší své sladkokyselé, ale určitě šťavnaté plody.

       Pavle, ač to Ministerstvo kultury ještě neví, již dnes jsi klasikem!

       Z Manily srdečně zdraví