Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

Co je důležité napsat? Je důležité napsat příběh? Dlouhý, silný, věrohodný, o hrdinech naší doby? Je důležité napsat totální zachycení každého odstínu svých pocitů, když se cítíte na dně? Vykrást se do poslední mrtě, otevřeně a hystericky? Je důležité napsat něco povzbudivého pro čtenáře, něco posilujícího naději, morálku, sebevědomí, víru v budoucnost, důvěru v lidi nebo dokonce něco k zasmání? Dát možnost zapomenout jiným na jejich trápení, když ji nemá sám autor? Nebo je důležité psát o tom, jak si vyměnit olej v automobilu nebo jak působit sebevědomě při jednání a jak při flirtování? Jediná trvale udržitelná odpověď není vlastně složitá: stačí psát to, za co vám dají tolik peněz, kolik si vyděláte i jinak než psaním. Kupříkladu mně však nikdo za psaní nezaplatí vůbec nic.

       Co by z toho pro mě vyplynulo? Neměl bych psát, to je jasné. Mé psaní by nebylo důležité. Neměl by být pro mě rozdíl v důsledcích večera, který promarním hleděním na textový editor, a večerem naplněným hleděním na internetový brouzdač, nebo na okno televizní karty, nebo na všechno to dohromady. Každý uzná, že by byl rozdíl jít do hospody. Trpí játra i dobrá pověst, člověk utrácí trochu moc, cestou zpátky vás může srazit vozidlo, druhý den máte výčitky svědomí. Ale já si myslím, že rozdíl tu je snad i u psaní. Věřím, že mi to potvrdí každý, kdo občas večer exne jedno pivo, nahlas pustí pomalou elektronickou hudbu (nejlépe tympánovitou), posadí se před monitor, zmáčkne vypínač počítače, postaví před sebe druhé pivo a pustí si co nejjednodušší textový editor. Podaří-li se autorovi resolutně se vypořádat s druhým pivem, získá třicet minut volné kreativity. Dříve, než usne.

       V takových chvílích věřím, že psaní zadarmo může mít vedlejší dobré efekty. Každou napsanou větou se vzdaluji každodennímu světu a přenáším se do oblasti, kde vládne má mysl (důraz je na všech třech slovech této vedlejší věty). Zabrat se do psaní znamená pustit se do úklidu nepořádku a špíny ve vlastním nitru. Znamená to vychutnávat svobodu, symbolicky zamávat zdviženým prostředníkem všemu v blízkém i vzdáleném okolí; všemu, co je údajně neměnné a pevně dané.

       Jaký text vznikne, kdo si ho přečte apod., jsou už jen výsledky talentu, kontaktů, konvencí, kalkulací a jiných podružností. A vůbec - to je problém čtenáře, ne autora. Chci jen říct, že těch šťastně načasovaných dvojpiv a kreativních půlhodinek máme k dispozici více než jiných luxusních věcí, přesto však jen velmi omezené množství. Je škoda je vyplýtvat. Science fiction považuji za asi nejlepší network lidí, kteří vás v pravidelném pití, pardon - psaní, podpoří.