Interkom: Letmé seznámení s Viktorem Pelevinem

Už na první pohled je to záhadná postava. Spisovatel, který se zásadně neúčastní literárního života v rodné Moskvě, mezi literáty, jak tvrdí, nenašel (a nehledá) přátele. Větší část roku tráví v zahraničí, rozhovory se žurnalisty v naprosté většině odmítá. Velmi nerad se nechává fotografovat, pokud není zbytí, nasazuje si při té příležitosti černé brýle. Na knižních obálkách a internetových stránkách si můžeme prohlédnout jediný autorův portrét, který Pelevin sám vybral ze svého archívu. Ať už jde o záměrnou tržní strategii, manýry hvězdy či o prostou touhu po zachování soukromí, nedá se popřít, že maska nedostupného, nepostižitelného přeludu, osamělého spisovatelského monstra má u ruských čtenářů úspěch. Pustota černých brýlí láká k domýšlení, a tak se ve své době objevily fámy různého kalibru. O Pelevinovi se říkalo, že je to mafián a narkoman, že je to skupina intrikujících spisovatelů nebo pseudonym neznámé autorky. Součástí image moderního autora, který nemá zapotřebí hledat si místo v zastaralé struktuře literárního průmyslu, je Pelevinův vřelý vztah k internetu a jeho uživatelům. Na pozadí zmiňované informační blokády působí internetová konference, kde mohl kdokoliv poslat ze svého počítače Pelevinovi dotaz, jako demonstrativní podpora internetové generace. Pelevin ví, proč tak činí. Především této sociální skupině vděčí za svůj úspěch.

Mladý autor (ročník 1962), absolvent Moskevského energetického institutu (specializace elektromechanik) a Literárního institutu, začal publikovat na samém konci osmdesátých let v časopisech Chemie a život, Věda a náboženství nebo Síla vědění. Jeho texty vycházely ve sbornících vědeckofantastických povídek se stylovou typografickou úpravou. V renomované virtuální Moškovově knihovně (www.lib.ru) najdeme i nyní Pelevinovo jméno v oddělení nazvaném Ruská fantastická literatura. Dnes je Viktor Pelevin jedním z triumfů prestižního moskevského nakladatelství Vagrius. Pelevinovy knihy jsou překládány do asi desítky jazyků, jsou komerčně úspěšné. V roce 1998 byl Pelevin v časopise New Yorker prohlášen jedním z šesti nejzajímavějších mladých světových autorů.

Základní Pelevinovu bibliografii tvoří dvě sbírky povídek - Sinij fonar (Modrá lampa, 1991, za sbírku dostal autor literární cenu malyj Buker) a Žoltaja strela (Žlutá střela, 1998) a čtyři romány - Omon Ra (1992), Žizň nasekomych (Život hmyzu, 1996), Čapajev i Pustota (1996) a Generation „P“ (1999). Čapajeva a Pustotu označil literární kritik Alexandr Genis za první ruský zen-buddhistický román, jde zatím o nejvýznamnější Pelevinovo dílo. V roce 1996 vydalo nakladatelství Terra Pelevinovy dvoudílné spisy, romány se stále dotiskují a vycházejí v nových nákladech.

Viktor Pelevin patří ke spisovatelům, jejichž díla se stala součástí masové kultury, aniž by tím trpěla jejich literární hodnota. Píše v módních žánrech, nechává se tématicky i výrazově inspirovat internetovou kulturou, v jeho textech se odrážejí nejsoučasnější jevy a mýty ruské společnosti (noví Rusové, mafie, oligarchové, narkotika, počítače, internet, reklama, americká kinematografie, japonské či americké obchodní firmy na ruském trhu, vlna zájmu o orientální náboženská učení, historické mýty o Leninovi, Čapajevovi nebo třeba o sovětské kosmonautice).

Důležité však je, že jde právě o mýty, o obrazy těchto jevů v myslích postsovětských občanů. Pelevina nezajímají noví Rusové jako takoví, ale představa, kterou o nich máme. Skutečné historické postavy nemají žádný význam, Pelevin pracuje s fantómy Leninem a Čapajevem, jež vytvořila a živí sovětská lidová slovesnost. „Žijeme v době, kdy se image, odrazy definitivně odpoutaly od originálů a žijí vlastním životem. A každý z nich vytváří určitou sugestivně komerční hodnotu, která neodpovídá absolutně ničemu z reality. To znamená, že podstatou takového symbolu je nicota, pustota,“ říká Viktor Pelevin.

I téma narkotik v jeho textech (a je snad ve všech) má u Pelevina specifický význam. Narkotika nejsou pojímána jako sociální jev nebo jako prostředek estetického ozvláštnění, ale jako jeden z přechodů mezi jednotlivými realitami. Množství světů, které se současnému člověku čím dál rychleji střídají před očima (v internetu, na filmovém plátně, v televizním klipu...) je základním tématem Viktora Pelevina. Jednotlivé reality netvoří hierarchii, neexistuje jedna pravá skutečnost, z níž lze utíkat a k níž se lze vracet. V povídce Princ Gosplanu, která je napsána podle pravidel počítačových her, je hlavní hrdina zároveň vášnivým hráčem za klávesnicí a animovanou figurkou ve hře, již ovládá někdo jiný. Svět, do kterého se například ráno probudíme, je v Pelevinově knihách představou, snem, halucinací, hrou někoho jiného a nemá o nic větší hodnotu, není o nic skutečnější než například svět, do něhož se propadneme při pohledu na bilboard nebo při četbě povídky. Sám subjekt poznání je relativizován naprosto stejně.

Pelevinova fantazie dokáže na toto téma vytvořit vskutku fantasmagorické texty. Oblíbeným postupem je dekonstrukce mýtů o klíčových okamžicích ruské historie. Ve vynikající povídce Devátý sen Věry Pavlovny se celý proces perestrojky ukazuje být důsledkem touhy uklízečky veřejných záchodků po lepším pracovním prostředí. V závěru povídky je Věra Pavlovna krutým způsobem potrestána za „solipsismus ve třetím stadiu“ a stává se hrdinkou Černyševského románu Co dělat?

Celá složitá příprava Omona k letu na měsíc (román Omon Ra), všechna utrpení a zbytečné smrti mladých kosmonautů, kteří jsou pracují jako svérázná „automechanika“ v útrobách sovětských kosmických strojů, se nakonec ukáží být představou hlavního hrdiny. Někteří ruští kritikové chápali Omon Ra jako satiru na sovětský systém propagandy. Lety do vesmíru se ve skutečnosti (v Pelevinově románu) odehrávaly v kremelském podzemí, ale všechno bylo do detailů připraveno tak, aby i ubohé oběti světové války o nadvládu ve vesmíru věřily, že opravdu opustily zeměkouli. Tato rovina jistě v románu nechybí, ale Viktor Pelevin nikdy nebyl autorem odhalovací literatury, nepíše sociálně či politicky kritické knihy, které stojí na předpokladu, že existuje jistá pravda.

Pelevinovy texty oslovují společenské skupiny, zrodivší se v Rusku v době po perestrojce. Pracovníky v reklamě a v médiích, ekonomy, technickou inteligenci, klubovou mládež. Tedy vrstvu, jež je považována za zárodek stabilizující střední třídy, která vládne kupní silou a chutí ovlivňovat dění ve společnosti. V době převládající dynamické vizuálnosti, v době klipů, reklamy a internetu dokázal Pelevin přikovat k potištěnému papíru mnoho zanícených hráčů počítačových her nebo diváků videa.

Ale i student filologické fakulty nebo literární vědec, unavený masochistickou četbou obtížných konceptualistických textů Vladimira Sorokina (považovaného za Pelevinova antipoda) v něm najde dostatek podnětů k vědecké debatě. Co se týče opozice Sorokin - Pelevin, dnes už ruská kritika mluví o tom, že Pelevin mistrným způsobem využil postupy, které objevili konceptualisté, dokázal je využít pro vlastní účely a podat ve srozumitelné, a co více, čtenářsky přitažlivé formě. V ruské literární historii evidentně zběhlý Pelevin má rád intertextuální vtipy téměř jako Vladimir Nabokov. Oficióznější část ruské literární kritiky, která čte Pelevinovy knihy se stejným nadšením, s jakým člověk objeví ve svém počítači virus, pokládá Pelevina za rozmělňovatele nejen Nabokova, ale i Michaila Bulgakova a Venědikta Jerofejeva. Zvláště u Bulgakova se zdá, že jde o srovnávání nesrovnatelného. Hlavními nedostatky, které kritika shledává neomluvitelnými v Pelevinových textech, jsou povrchnost, primitivnost zápletek a nedbalost stylu. A množství prodaných výtisků.

O vybroušenosti stylu, o dobývání slov u tohota autora vskutku nemůže být řeči, jeho síla je ve vizuální stránce. Jestliže Jevgenij Zamjatin kdysi ve svých povídkách využíval možnosti makrodetailu a střihu ve stylu Ejzenštejnových filmů, Pelevin je ovliněn plavnými metamorfózami počítačové animace, jak upozorňuje literární kritik Vjačeslav Kuricyn. Sugestivní rozmazané obrazy chodby v dětském táboře viděné Omonem skrze plexisklo plynové masky, se mohou okamžitě proměnit v cokoliv. Metafora jakési ulity (skafandru, lunochodu, skrýše za skříní), kde je člověk schován se svými zhmotnělými vzpomínkami na dětství třeba ve formě rámu bicyklu, a kde se mu na „obrazovce“ průzoru ven promítají jeho vlastní představy, je pro Pelevinův „kritický solipsismus“ příznačná.