Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

Dnešní doba velkého rozmachu médií s sebou kromě nepopiratelných výhod přináší i jisté nevýhody. Zatímco o jejích vymoženostech slyšíme stále odevšad, nebo si je velmi dobře uvědomujeme, její úskalí jsou méně viditelná, ale zato o dost nebezpečnější. Jestliže má člověk prostředek jako například Internet, mohou se dostat ke slovu úplně všichni. Zatímco dříve byl recenzentem či novinářem člověk, který o svém zaměstnání něco věděl, dnes jsou možnosti otevřené komukoliv, a tak se ocitáme uprostřed nekončící řeky libovolných, často naprosto zmatených názorů, na něž má ale každý nepopiratelné právo. Co dělat. Snad jen pokusit se některé nejhorší omyly uvést na pravou míru.

       Následující text se týká dvou recenzí na knihu Jack, pán stínů, které se 19.12. 2000 vyskytovaly na serveru Scifi.cz. (http://www.scifi.cz/recd/2000/11017.htm)

       BK: „Příběh se odehrává pravděpodobně na Zemi v neurčité budoucí době, nejspíše po celosvětové ekologické katastrofě. Svět je rozdělen na dvě části, denní a noční. V denní funguje technika a věda vůbec a v noční zase jen magie a kouzla.“

       AŠ: Ano, někdo, kdo nepochopil, že kniha je alegorií na náš svět, si skutečně může myslet, že se děj odehrává na Zemi po ekologické katastrofě. Jeho nepochopení je velice hluboké.

       JK: Kromě toho názor autora článku popírají jeho vlastní následné věty. Na naší Zemi by nebyl žádný důvod pro vznik magie na temné straně, a lidé by měli těžko více životů. Na odvrácené straně Měsíce také nefungují jiné fyzikální zákony, než na přivrácené.

       BK: „Jack má tu schopnost, že dovede žít v obou světech, čehož vyžívá při své cestě za pomstou.“

       

       AŠ: Skutečně jedině Jack se v příběhu dostává na osvětlenou stranu. Není ale žádný důvod, proč by tam nemohl jít kdokoli jiný. Výjimečnost Jacka spočívá v tom, že se k tomu odhodlá. Tím, že se takto překoná, se stává celým člověkem a získává kontrolu nad Klíčem k moci. V tom je další hluboká myšlenka díla, která je recenzí degradována na pouhou autorem určenou vlastnost hrdiny.

       Navíc se nám vkrádá myšlenka, že autor si recenzi po sobě ani nepřečetl, když je schopen zanechat v ní překlepy. Toto není jediný případ.

       T: „.všeobecně v textu dost bijí do očí doslovné překlady do češtiny.“

       

       AŠ: To je naprostý omyl. Pokud by se Michaelu Broncovi, překladateli, dalo něco vytknout, pak je to přílišné „poslovanštění“ knihy, tedy místo anglikanismů je kniha plná „čechismů“. Dle mého názoru však Broncův styl překladu výborně převádí atmosféru anglického originálu do českého jazyka. Nezapomínejme, že Zelazny byl také básník, a místy velice básnicky se také ve svých dílech vyjadřuje, používá básnické či knižní tvary slov a podobně. Právě tento styl překladatel výborně zachovává.

       T: „.či Půlnoční a Polední pól (no ano, již z Erbenových pohádek víme, že jde o sever a jih, jenže kdo z nás nosí tyto pohádky dosud v hlavě?)“

       

       JK: Neznám bohůmžel stáří autora, takže nevím, zdali má střední školu teprve před sebou, nebo zda tuto blahodárnou instituci úspěšně prospal, ale mohu ho ujistit, že z fyziky by dostal nedostatečnou. Je sice pěkné, že se blýskl svými znalostmi o Erbenovi, ale jeho blýsknutí vyznívá velmi nepovedeně ve chvíli, kdy ukazuje děsivou míru recenzentova nepochopení. Planeta, která je ke slunci přivrácena stále jednou stranou, má sice severní a jižní pól, ale jedná se o body celkem nepodstatné. Naopak výjimečnými a specifickými místy jsou polední a půlnoční pól, což jsou místa nejblíže a nejdále od slunce.

       T: „Hlavní hrdina je nesmrtelný.“

       

       AŠ: Není nesmrtelný, už z prvních stránek vyplývá, že má omezený počet životů. Což je mimo jiné první zápletka v knize, se kterou se čtenář setkává.

       T: „.z děje prosvítá jakýsi autorův strach nebo snad hrůza z kotelen, strojoven a vůbec podobných prostor, zřejmě se v nich necítí doma.“

       

       AŠ: Další ukázka nepochopení. Střed planety se Jackovi ukazuje jako obrovský stroj, ovšem kdyby k němu sešel obyvatel světlé, racionální strany planety, setkal by se se žhavým magmatem a démony. Proč tomu tak je, vysvětluje Jitřník a my se spokojíme s tím, že tento fakt má mytologický význam, přesně takový, jaký má malá tečka Jinu uprostřed Jangu a naopak. Označit něco takového za autorovu fobii ze strojoven je buď neskutečná troufalost, nebo veliké, veliké nedorozumění.

       „Po kataklyzmatu se planeta nakonec usadí a provozuje námi navyklé otáčení a tudíž střídání dne a noci. Je pravdou, že ani v pohádkách přírodních národů jsem nenalezl obdobnou legendu - trošku mi to připomíná populární dětskou řadu, jejíž tituly měly v názvu Proč - to mluví; je zebra pruhovaná; malíři nestačí plnovous a jiné...“

       JK: Je jasné, že autor nenalezl v pohádkách přírodních národů legendu o roztočení zeměkoule, anžto tyto národy nepovažovaly Zemi za kouli a jejich představivost vytvářela jiné obrazy. Jinak jsou však pohádky, mýty a legendy právě o tomto! Vyprávějí příběhy z doby „bylo, nebylo“, z místa „za sedmero horami a sedmero řekami“ vyprávějí o mytické době, která jako by byla vzdálenou minulostí, ale ona ve skutečnosti stále je, jen ji nejsme schopni vnímat. Tato mytická doba pravidelně končívá nějakou katastrofou, po níž už nikdy nic nebylo jako předtím.

       Doporučoval bych autorovi článku si občas přečíst nějakou pohádku přírodních národů, neboť se zdá, že to neudělal.

       T: „Mám takový pocit, že když autor dílo tvořil, byl právě pořádně naštvaný na tým profesorů na univerzitě (kde možná právě pracoval)“

       

       JK/AŠ: Tuto naprosto neprofesionální, nepromyšlenou a na žádné skutečnosti nezaloženou poznámku nebudme komentovat, protože bychom tím uráželi nejen Rogera Zelaznyho, ale i sebe.

       T: „Je však vidět, že práce vznikla před téměř třiceti lety a dnešní fantastika je již někde jinde.“

       

       JK: Dnešní fantastika je oproti tomuto Zelaznyho dílu o sto let pozadu. Hloupé nekončící Eddingsovské ságy. to je dnešní fantastika, skutečný útěk od reality. Zelazny píše alespoň něco, co má smysl.

       T: „.v textu problesklo, že je to [Jitřník ] snad ďábel (spíš Lucifer), tady právě chybí alespoň nějaké vysvětlení, jaké mytologické postavy autor používal, eventuálně které se tehdy v US literatuře zrovna nosily.“

       AŠ: Pravda, o Jitřníkovi mohlo být v díle víc, ale o něm příběh není, je o Jackovi. Asociace na Lucifera zřejmě pochází od interpretace jména Lucifer - Světlonoš, neboť Jitřník sedí na hranici světla a stínu a věčně čeká na nepřicházející svítání. Ovšem interpretace založená na jediné indicii není dobrá interpretace a Jitřník s Luciferem skutečně nemá nic společného. Obdobou této postavy může být amberský Ygg stojící na rozhraní Řádu a Chaosu, tedy bytost, která nahlíží do obou aspektů světa a je tím povýšena nad ostatní jeho obyvatele.

       A naznačovat, že se Zelazny řídil jakousi literární módou, je velice přízemní, je to výmluva recenzenta skrývající další nepochopení. Zelazny se od začátku své kariéry snažil, aby jej nešlo nijak zaškatulkovat, aby byl svůj a nenechal si nic diktovat ani od recenzentů, ani od čtenářů, jak se můžeme dočíst v několika rozhovorech.