Interkom: NEJLEPŠÍ ROMÁN VŠECH DOB

Zeptáte-li se mě, jaký je nejlepší román, který jsem kdy četl, bez zaváhání odpovím, že Pán svastiky, který vyšel jako stěžejní část knihy Železný sen, připravené k vydání Normanem Spinradem. Jsem přesvědčen, že i většina porotců, kteří se rozhodli udělit románu cenu Hugo za rok 1955, v něm shledali nejlepší sci-fi všech dob. Jeho autor, Adolf Hitler, byl v té době již dva roky po smrti. Je ostudou celé Evropy, že byl tento geniální autor donucen ji opustit a emigrovat do Ameriky, kde coby spisovatel a ilustrátor sci-fi vryl nepřehlédnutelnou runu do historie americké literatury.

Pán svastiky je promyšlenou analýzou životní cesty člověka, jenž se stal zachráncem pravého lidství, a to přesto, že původně neměl k dispozici víc než svůj mozek, svaly a vyvolenost osudem. Hlavní hrdina románu, Feric Jaggar, žije ve světě zohyzděném nukleární válkou. Svět je zaplaven pitoreskními mutanty (trpaslíky, modrokožci, ropušáky). Jedinou zemí, která si jakž takž zachovala genetickou čistotu, je Heldon. Ale i ten stále víc otevírá dveře mutantským gastarbeitrům a dokonce jedním z členů vlády Heldonu je příslušník nepřátelských Domů. Hlavní hrdina je tímto stavem zděšen. Krátce po příchodu do země prokáže svou výjimečnost tím, že sám vyzdvihne legendární obušek Ocelový vládce – což je čin, který se podle pověsti může povést pouze muži z královské krve. Feric se nekompromisně vypořádá s obrovským množstvím překážek, které stojí v cestě jeho poslání. Stává se vůdcem Heldonu, v jeho čele poráží říši zlotřilých Domů a za cenu vlastní těžké oběti se vypořádá i se zákeřnou pomstou, kterou Domové v poslední křeči realizují.

Hnusná bradavice, jež knihu tím nejodpornějším způsobem hyzdí, následuje až po románu. Je to upocený, žlučovitý, krevzpěňující, uslintaný a močopudný doslov jakéhosi Homera Whippleho, pod-člověka, o kterém jsem nikdy před tím neslyšel, ale soudím, že se jedná o potrhlého fanouška ještě potrhlejší psychoanalýzy. Onen lůzoid převrátil vyznění románu vzhůru nohama a co hůř, pokusil se o zostuzení jeho autora. Není v žádném případě vinou Hitlerova génia, že nějaký šílenec shledal text přeplněný sexuálními symboly. Přirovnání Velkého obušku k penisu je na první pohled směšné. Stejně tak to, že Ferikův důraz na dokonalost zevnějšku – čistotu uniformy a vycídění všech knoflíků – by měl být projevem fetišismu. Whipple je schopný vyčíst Ferikovi i jeho jednoznačné přednosti – odhodlání vyčistit svět od mutantů a oproštěnost od jakýchkoli pochyb. Vždyť takový by měl být každý za nás! A Whipple, neschopný se tomuto ideálu přiblížit, jej aspoň hanobí. Nepochopil ani bojové scény. Román je prý jimi přeplněn, což prý svědčí o Hitlerově fascinaci zabíjením, krví a dokonce i močí a výkaly. To je jediné, co si Whipple odnesl z mistrovského popisu rozdrcení mutantských zemí a konečné porážky Domů. Samozřejmě, že bojové scény zabírají velkou část románu, ale to je dáno logikou příběhu, a samozřejmě, že všechny probíhají podobně a dopadnou pokaždé stejně – je to nevyhnutelné vzhledem k Ferikově převaze nad geneticky zmršenými tvory.

Román Pán svastiky jednoznačně doporučuji a zároveň důrazně varuji před četbou Whippleova doslovu. Román sám je bezesporu literárním klenotem, jímž Hitler předčil i svá předchozí nejúspěšnější díla jako je Vládce asteroidu či Tisíciletá vláda, a který se kvalitou podobá mým vlastním knihám Lev zařve v Užhorodu a Libanonské lípy.

V jednom má Whipple bohužel pravdu. Hitlerovy ideje zůstanou v tomto světě navždy snem a skvělý vůdce typu Ferika Jaggara se nedostane do čela žádného národa. Místo toho budeme znovu a znovu vedeni užvaněnými intelektuály, zaplétajícími se do vlastních pochybností, jalových sebereflexí a zbytečně hlubokého filozofování a přitom neschopnými si vybrat ani padnoucí kravatu, natož si ji pořádně uvázat. Adolf Hitler věnoval všechnu svou energii tomu, aby lidem otevřel oči a přinutil je bdít. Navzdory veškeré jeho snaze zůstala čistá rasa nejednotná a neochotná vydat se tou jedinou správnou cestou.