Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Pánové, pozor! Feminizace neúprosně postupuje. Tak zvané romanticko-dobrodružné americké seriály již nemají jako hlavního hrdinu muže ocelových nervů i svalíků bez bázně a hany, nýbrž se nám do rolí zachránců světa či toho kterého regionu derou ženy. Po starověké bojovnici Xeně se nám v Kalifornii roku 1825 objevuje Španělka Marie Teresa, zkráceně Tesa, coby maskovaná Královna meče (nebo Zorka Mstitelka? Mně už se to trochu plete).

       Podle konvencí kalifornské šlechty byla poslána na výchovu do Španěl, očekávalo se, že se vrátí jako dáma jemných mravů oplývající ženskou křehkostí. Z toho plyne pro rodiče poučení: Neposílejte děti studovat do internátu. Nikdy nevíte, co se vám vrátí!

       Snad aby američtí filmaři zvedli trochu kulturní úroveň seriálu i divácké obce, použili motiv vskutku hamletovský. Mrtvý otec Tesy se své dceři zjeví jako duch a polovinu dílu spolu promlouvají na taková nesmrtelná témata, pro Američana svatá a nedotknutelná, jako svoboda a povinnost bojovat proti bezpráví. Jen tak mezi námi, na Hamleta a jeho po pomstě volajícího otce nemají.

       Marie Teresa se vrátí do Kalifornie, aby se ujala správy svých statků. Spatří bídné životní podmínky prostých rolníků utlačovaných militantním guvernérem (jméno už jsem zapomněla, kdo se na ten seriál má dívat tak dlouho, abych si všechna ta španělská jména zapamatovala). Majíc v čerstvé paměti otcovo kázání, oblékne si efektní sexy převlek z černého hedvábí a sametu, opásá se chladnou ocelí a vrhne se napravovat nespravedlnost. Na rozdíl od Zorra používá krajkovou masku připomínající spíše roztržený podvazek přes oči, rozhalenou košili a zřejmě podepsala smlouvu na propagaci podprsenky typu push-up. Co ovšem nechápu, je způsob jejího boje, kdy jí evidentně nepřekáží ani upnutá, křivky odhalující kožená vesta či do pasu dlouhé rozpuštěné vlasy. Vybavena divadelním kukátkem a věrná své oblíbené barvě jezdí na vraníkovi s černým, stříbrem kovaným postrojem. Proč, když většinu akcí provádí za dne ve vyprahlé, žlutohnědošedé kalifornské přírodě plné sukulentů a kamení, mi stále zůstává záhadou. Stále si myslím, že by příslušně zbarvené maskáče byly přece jen praktičtější.

       Ovšem i neporazitelná Královna meče potřebuje důvěrníka, v tomto případě se jedná o důvěrnici Martu. Je to žena neuvěřitelné výdrže, co se konzumace alkoholu týče, schopná věštit budoucnost z čar na rukou i z čajové a vinné sedliny. Ve volných chvílích šije pro Tesu šaty, koketuje s místním pitomcem, seržantem posádky, kvůli informacím, sbírá klepy a ošetřuje chudé a potřebné. Jestli tohle stíhá mimo pracovní dobu, tak kolik hodin vlastně pracuje? Nebo má poloviční úvazek?

       Co v seriálu postrádám, je motiv lásky. Don Diego de la Vega miloval Victorii, která své srdce darovala Zorrovi. Nabízelo to aspoň trochu zajímavé možnosti, se škodolibou radostí jsem čekala, jak toto tvůrci seriálu vyřeší a jestli vůbec. Tesa, zřejmě poslušná feministické tradice, se vdávat nebude, ani se nezamiluje. Pravda, jedna epizoda se točila kolem její dávné lásky, jenomže z kdysi milovaného muže se vyklubal zabiják pozvaný zabít Královnu meče.

       Se zvrácenou radostí očekávám další seriál americké provenience plný prezidentek, tajných agentek 007 zachraňujících svět, nebo něco historického, kdy se středověká krasavice ve zbroji bude prohánět na válečném oři a bude se jmenovat Ivanahoe nebo se bude vkusně odívat do zeleného kompletu se jmenovkou Robina Hoodová z Locksley, stálé bydliště hvozd Sherwood.

       Ženám zdar a feministkám zvlášť!