Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

       Doslova na poslední chvíli, když mi Pagi řekl, že má v autě jedno volné místo, jsem se rozhodl, že pojedu na Vartovku. Ozval jsem se Lulu a ta mi zařídila protekční ubytování v posteli, je pravda, že moc jiných možností jsem pořadatelům z KPVPVF nenechal, kdybych měl spát ve spacáku či stanu, museli by se mi pak skládat na pamětní desku.

       Ze sedadla vedle Pagiho jsem si užíval svěží krásy české, pak moravské a nakonec slovenské země. Ale i nadnárodní obloha byla pozoruhodně hluboká a úžasné kumuly vysoko nad horizontem mi připomněly Clarkovu povídku odehrávající se v atmosféře Jupitera. Ale možná to takhle vypadá na jaře vždy a jen mě nenapadlo se podívat. Nicméně v Tatrách (nebo jiných slovenských horách, zeměpis mě nikdy nebavil :-) jsme viděli duhu tak blízko, že jsme skrz ní mohli pozorovat blízké stromy a kopce, a to ještě neviděl ani Pagi, ani častému turismu se oddávající lesní ženy Gudrun a Jiřina. Gudrun pak měla ještě jeden příjemný zážitek v Hypernově ve Zvoleně, kde jsme nakoupili zásoby a pokladní zpochybňovala její právo na nákup alkoholu. Co by jiné daly, kdyby jim někdo ubral čtyři roky.

       Po krátkém bloudění v Banské Bystrici (zmátl nás i Místní úřad, kde právě probíhalo referendum o EU, vypadal jako hospoda, ano, tak je třeba motivovat voliče) jsme našli restauraci Kazačok. Tam se nás ujala korunní princezna slovenského fandomu Lulu Kováčová, dnes Bocková, odškrtla si nás a poslala na hvězdárnu. Pagi hartusil, že najít hvězdárnu, kam dokázal dojet již loni a dokonce za tmy, by bylo snazší než hledat Kazačok, ale brzy se ukázalo, jak prozíravě má Lulu vše zorganizované. Inu však je to pravá Šimonova ruka.

       Aby nám cesta lépe ubíhala, dával jsem k lepšímu historku s pracovním názvem Jolanin memoriál o tom, jak Jolana s Dárečkem stejnou cestou na Vartovku 2000, po které právě jedeme, někde zapomněli odbočit a přišli asi po čtyřech hodinách s tím, že auto nechali na nějakém místě, odkud již se nedalo jet dál a kde nebylo možné otočit.

       Asi po půlhodině jízdy mezi výmoly, špičatými kameny připravenými otevřít auto jako konzervu a děsivě vyhlížejícími kořeny nás humor přešel a my se dobrali poznání, že jsme v... no určitě někde jinde, než jsme chtěli. Naštěstí v tu dobu a na tom místě šlo ještě otočit a po příslušně dlouhé době jsme obohaceni o novou zkušenost zaparkovali pod hvězdárnou.

       A už tu byl Miro Párička s povolením k vjezdu a s výsledky loňské destilace. Však jsme to potřebovali. Byli tu již Peťo Pavelko a Dáreček, které jsme neúspěšně stíhali za účelem společného oběda, a spousta fanů z BB klubu.

       Pak se objevila Lulu a znovu si nás odškrtla a okamžitě získala přehled, kdo ještě bloudí po lesích.

       Chvíli jsme z okolních lesů tahali dřevo na táborák a přípravu zítřejšího guláše a za chvíli byl večer. Ten se poznal podle toho, že během pěti minut po západu slunce klesla teplota tak na polovinu. Asi jsme přece jen byli v horách.

       Peťo Pavelko odtajnil svůj pětilitrový kontejner vína z Němčiček, které jsme pak zajídali kozím sýrem, něco na těch kozách bude. Odkudsi se vynořili (nebo po nás dorazili) Robo, Krtko, Šimon, Heňo Ferianc se synem, Mio Butora, Včielka, LKTčko (bez Heni -:), pitbul Bruno (a jeho majitel Visund) a vypukla páteční Dárečkova diskotéka, která nejméně na rok odehnala od hvězdárny všechnu zvěř a cikány.

       Ráno se začal tradičně připravovat Páričkův guláš, který je pověstně dochucovaný mladými výhonky smrčků. Pracovní hrdinství Krtka, Roba, Jiřiny, Mira a Mia bylo příkladné, my ostatní jsme přitáhli alespoň nějaké větve na oheň. Mezitím dorazila výprava z Nitry Petr Zvalo s (novou) manželkou Dagmar a ještě dvěma manželskými páry Bohačikovými (Marian a Lucia) a Antalikovými (Palo a Iveta) . Zdá se, že v Nitře se pokoušejí o nový způsob koexistence rodiny, klubu a fandomu.

       Pak se objevil... Vláďa „Drevokocúr“ Veverka a mluvil slovensky, mezi námi (a rodilými Slováky) příšerně. (Pro mladší z vás: VV byl před cca patnácti roky totéž, co Vašek Pravda, plný energie a nápadů, které prosazoval tak dlouho a takovým způsobem, až jeho popularita dosáhla 20%, pokud jste 100% přisoudili jeho afgánskému chrtovi.)

       Okolo oběda se mě ujala Jiřina živitelka a společně jsme navařili takové množství jídla, že když byl nakonec guláš hotový, ani jsem si nebyl přidat, přestože to na rozdíl od Tatraconu bylo možné (z toho odhaduji, že nás na Vartovce bylo méně než devadesát :-)

       Ale to jsem předběhl, ještě následovala Šimonova porada.

       Přítomni byli zástupci SFK 451 F, Orión / Nové Zámky, Systém Q2 / Handlová, SFéra Bratislava, Alien 5 / Spišská Nová Ves, Acorn / Senec a Belit Nitra. Dále Mio LKT Lakatoš z Brloha jako vyslanec Istroconu a cca 16 členů hostitelského KPVPVF / Banská Bystrica. A samozřejmě zástupci Rady ČS Fandomu v ČR: Pagi, Gudrun, Dáreček a moje maličkost.

       Porada měla 10 bodů, nejprve Šimon představil členy Rady ČS Fandomu na Slovensku: Lulu, Včielku, Mia Butoru a Melkora, pak zástupci klubů pohovořili o své práci, Dáša o své ceně Včielka, někde mezitím se Šimon zvolil na další funkční období a Lulu přišla se vzkazem, že by porada neměla přesáhnout hodinu, aby se stihl další program.

       Což by nebyl problém, kdyby nebylo třeba projednat statut a vůbec založení ceny slovenského fandomu Drak / Dráčik (odvozeno od knihy Jozefa Žarnaye Tajomstvo dračej steny), ceny obdobné a rovnocenné Ludvíkovi. S tou iniciativou přišla Dáška již na Podzimní poradě v Březové, ale nyní byla první příležitost, aby se věc projednala mezi slovenskými kluby.

       Nápad se mezitím vyvinul do podoby, která vedla k alternativnímu hlasování:

       Šimon navrhoval vznik slovenské ceny při zachování Ludvíka jako ceny celého ČS fandomu, kdežto já prosazoval vytvořit dvě rovnocenné ceny tak, že by Ludvík byl cenou českého fandomu. Vycházel jsem z obavy, že by kritici Šimonova návrhu mohli slovenského Draka označovat za něco menšího, než je celofandomový Ludvík, o jehož udělení zpravidla rozhoduje česká většina na společných poradách. (Já vím, že dnes mezi námi žádný takový šťoura není, ale koho by v roce 1989 napadlo, co se bude dít v roce 1993.)

       V nastalé vřavě se objevil třetí návrh, tuším, že s ním přišli Handlováci, a ten byl nakonec odhlasován nějak takhle: Bude/byla založena cena Československého fandomu Drak, o které se bude hlasovat na poradě slovenských SF klubů a hlasovat mohou i přítomní zástupci českých klubů (tedy zcela symetricky, jak je to dnes s Ludvíkem). Přiznám se, že takhle elegantní řešení mě nenapadlo, zase jsem zažil, jak je důležité umět naslouchat ostatním.

       Následovala soutěž Mňamka pro otrlé v pojídání jamů firmy MACO, ceny sponzorovala firma Keramika KUBO.

       Během soutěže jsem se s Jiřinou pokoušel vyluštit Scifistickou Osmisměrku, ale Šimon mi nevrátil mou tužku a ta od sponzora z pytlíku s materiály odmítla po chvíli psát. Takže nejlepší marmeládové zážitky vám budou stejně jako mně utajeny. SF Bingo muselo dát docela práce, konečně mi někdo byl schopen vysvětlit pravidla, ale stále ještě nechápu, co na tom ti američtí důchodci mají.

       A konečně je tu Scifák. Náhradní scifistické vánoce. Každý dal na hromadu po dárečku a pak si ve vylosovaném pořadí jeden vzal. Dáreček vytvořil asi dvacet bonusů, krásně zabalených útvarů obsahujících povětšinou něco z kindervejcete, a já přispěl knihami z přebytků Stasa Juhaňáka.

       Sasínkovu Hruškologii jsem vypustil, slyšel jsem přednášku se stejným názvem před několika roky na Tatraconu, a tak jsem raději povídal s Peterem Zvalem a ostatními z nitranského SFK. Pak jsem zjistil, že Hruškologie se za ty roky značně rozvinula, ale nedá se stihnout všechno. Ani na Animatrix jsem se nebyl podívat, ale v Praze si jej nenechám ujít.

       Večer Peťo odtajňuje nakládané hermelíny. Spolu s LKT (Lesný Kolesový Traktor = Miro Lakatoš) mi říká, že z IK čtou nejraději Bulvár, zda bych pro ně nevydával nějaký speciál, rozšířený o podrobnosti, které si nechávám pro sebe... Dáreček roztáčí další kolo své Ďábelské diskotéky a já kolem půlnoci omdlévám na svém protekčním loži.

       Hrobové se otvírají – tak nějak lze popsat ráno po úspěšné poradě. Gudrun fázi spánku úplně vynechala a nacházím ji ráno u táboráku, prospala pak celou zpáteční cestu. Obětaví členové pořadatelského klubu uklízejí spoušť všude okolo, my budíme Pagiho a loučíme se. Na shledanou za rok...

       Strávili jsme skoro dva nejkrásnější dny počínajícího léta v autě, abychom mohli být jeden s přáteli, a stálo to zato.