Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

Milí přátelé, po dva roky jsem vás na tomto místě instruoval o tom, jakých zásad se při účasti v CKČ držet, aby o výsledku vaší práce v soutěži rozhodovala jen a jen její kvalita. O tom, že jste většinu závazných pokynů i dobře míněných rad pochopili, svědčí to, že zdrcující většina soutěžních prací byla vloni zaslána bez technických a formálních nedostatků.

       O tom, že přece jen ne všichni a ne všechno pochopili, svědčí jeden nepříjemný spor, který v průběhu právě ukončeného ročníku vznikl. Proto jsem se tentokrát rozhodl soustředit na dvě klíčové zásady soutěže: zásadu nepublikovanosti a zásadu anonymity.

       Nepublikovaností se rozumí fakt, že soutěžní práce doposud nebyla publikována způsobem, který by ji zpřístupnil zásadní skupině porotců. Týká se to především otištění v profesionálních tiskovinách (knihách, časopisech, novinách apod.), a to i těch, které nejsou přednostně zaměřeny na fantastiku. Patří sem sborníky celostátně organizovaných literárních soutěží a samozřejmě i mnohé fanziny – Zbraně Avalonu či Knihovnička Vakukoku jsou dnes, přinejmenším z hlediska dostupnosti, téměř na úrovni profesionálních publikací.

       Pokud jste svou práci vydali ve fanzinu, jehož 20 či 30 výtisků jste rozdali členům a příznivcům Vašeho SFK, nejde z mého pohledu o tak zásadní problém – přinejmenším do chvíle, než další výtisky předáte třeba Silverovi k volnému prodeji na conech. Přesto i tady raději zvažujte, kolik potenciálních porotců se mohlo s Vaší prací seznámit dříve, než by bylo vhodné.

       „Zapovězeným“ médiem je samozřejmě i internet. I tady se dá přimhouřit oko, pokud jste svou povídku zavěsili na svou privátní stránku, navštěvovanou výhradně několika Vašimi kamarády. Rozhodně jsou však zavřeny dveře pro práce publikované na nejrůznějších sci-fi a fantasy serverech, fandomových stránkách, stránkách jakýchkoli nakladatelství nebo dokonce nabízené k prodeji v internetových knihkupectvích.

       Výše řečené se týká i případů, kdy nebyla publikována práce celá, ale byly některým z popsaných způsobů zveřejněny rozsáhlejší ukázky nebo podrobný obsah, stejně jako přepracovaných verzí starších povídek.

       Stejně důležitá pro regulérní průběh soutěže je anonymita autorů soutěžních prací. Jediným, kdo ví, která práce z počítače kterého autora pochází, by měl být hlavní administrátor; ten jediný má v ruce průvodní list ke každé práci s kontaktními údaji o autorovi.

       Nikde jinde než v tomto průvodním listu se proto nesmí objevit informace, podle kterých by bylo možné autora jednoznačně identifikovat. Přímo do prací tedy, prosím, nevpisujte nejen své jméno, ale ani jiné kontaktní údaje či výčet Vašich předchozích prací (nebo třeba prohlášení typu „Tento román patří do mého cyklu Země v ohrožení“ či „V roce 2001 jsem se umístil na 24. místě v soutěži Ikaros“). Veškeré takovéto prohřešky musím z prací odstraňovat a je to pro mne zbytečná práce navíc. (Zkuste odstranit z každé ze 30 stran 4 výtisků jméno, příjmení, adresu, telefon, mobil a e-mail, jak jsem vloni v jednom případě skutečně musel dělat, a pochopíte, o čem mluvím.)

       Anonymita znamená ovšem i to, že se v souvislosti s Vaším jménem nikde neobjeví informace, které by Vás jako autora prozradily. Nejde jen o název práce – o ten jde možná nejméně, protože názvy povídek se občas opakují. Daleko průkaznější jsou synopse a ukázky z prací, jména a charakteristiky hlavních postav, podrobné popisy prostředí… Zkrátka: čím méně toho o svém soutěžním díle veřejně vyzradíte, tím menší je riziko, že se dostanete do kolize s pravidly. A když nevyzradíte vůbec nic, bude to úplně ideální.

       Samozřejmě, že spornými jsou z tohoto pohledu práce, odehrávající se ve stejném „světě“ jako některé Vaše předchozí dílo, nebo dokonce na ně navazující. Nicméně Váš příběh či hrdinu si mohl kdokoli vypůjčit, ať už s vaším vědomím či bez něj; a tak jsou tyto práce stále považovány za anonymní (pokud samozřejmě autor neoznámí, že právě dopsal další díl svého cyklu a nezveřejní jeho název či zápletku).

       Zcela irelevantní je diskuse o tzv. autorském stylu. Ano, řadu autorů lze s vysokou úspěšností identifikovat po přečtení první stránky. Ale dokud neuvidím černé na bílém, že autorem soutěžní práce je Jana Rečková, stále může jít jen o úspěšného plagiátora nebo o parodii.

       Zbývá ještě dodat, že všechny tyto zásady platí nejen v okamžiku zaslání příspěvku do soutěže, ale pochopitelně v celém jejím průběhu; fakticky tedy až do Parconu, na němž budou výsledky slavnostně vyhlášeny.

       Předem vám děkuji, že se těmito pokyny budete řídit, a přeji vám mnoho úspěchů v 23. ročníku Ceny Karla Čapka.