Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

Letos se tradiční scifistická dovolená pro asi 80 lidí přesunula opět do hotelového komplexu Relax, který je přes dva kopce od chatové osady Tatranu Čingov, kde Tatracon probíhal loni i předloni. Vzhledem k dezolátnímu stavu chatek, kdy nám jeden večer probíhala kolonie lesních mravenců z podlahy kolem elektrického vedení a ztrácela se v patře neznámo kde, se tým organizátorů rozhodl najmout lepší ubytování. Relax byl o něco dražší, ale to těm, kteří přijeli, vůbec nevadilo. Horší to bylo s těmi, co nepřijeli a včas se neodhlásili, což vadilo Miovi Butorovi, který musel předem zaplatit pokoje a peníze od zahraničních renegátů mu v konečném součtu chyběly. Úvodní slovo Mia v pondělí večer proto připomínalo kázání proti kacířům a vyvrcholilo prohlášením, že speciálně Láďa Čermák na další Tatracon puštěn nebude, protože svou přihlášku nezrušil už potřetí, kdy nedorazil. Dalším takovým hříšníkem je Karel Soukup s Kateřinou, kteří se v té době dovolenkovali v zahraničí. Sice jsem slyšel, že to Miovi včas oznámili, ale Mio o tom neví. Ať už to bylo jakkoliv, přinejmenším to poškozuje jméno Fénixconu, jehož je Karel spoluorganizátorem. V konečném důsledku to pravděpodobně znamená, že také čeští a moravští fanové budou muset platit předem jako domácí a nikoliv na místě. Bankovní převody se sice prodraží, ale já jsem rozhodně pro – Tatracon si nezaslouží, aby ho někdo takhle podkopával.

       Již potřetí jsme jeli z Brna ve stejné sestavě – já, Marvin, Amis a Amila – autem Amisových rodičů, které je sice malé a třídveřové, ale kufr má dost objemný. A jako tradičně jsme jeli opět jinou trasou. Cesta probíhala docela svižně až na dvě zácpy, jen Amila s foťákem co chvíli lezla ven okýnkem za jízdy, aby zachytila krásy Slovenska, což rozptylovalo Amise u řízení. Piter už na Slovensku pobýval týden předtím – na Pavelconu Saši Pavelkové, který je pouze pro zvané (kromě Pitera a Freyi je to samý slovenský spisovatel). S ním a s Marvinem jsme byli ubytováni ve čtyřlůžkovém pokoji, a jelikož Amis s Amilou dostali jako pár dvoják, očekávali jsme s napětím, jaké individuum nám bude přiděleno na volnou postel. A nezklamali jsme se – přidělili nám Silvera. Náš pokoj naštěstí oplýval sprchovým koutem – jak člověk jezdí na tu SÚZU, rychle si zvykne na komfort – ale nebylo moc místa na věci na týden, takže druhý den už to u nás smrdělo jak v pavilónu opic.

       Ono není divu – v úterý se totiž uskutečnil letos jediný hromadný výlet, Prielom Hornádu. Je to akce na půl dne, ale docela se u toho zapotíte. Měl jsem přes letošní zelené tatraconské tričko baťůžek s jediným šikmým popruhem a na konci jsem vypadal jako opásaný mokrou šerpou. Cesta je většinou do kopce nebo z kopce na úzkých šikmých cestičkách, část vede po skalách a část dokonce po kovových roštech, zatlučených do skály. Nejhorší úseky jsou ty, kde skála stoupá ve více než kolmém úhlu a zatáčí za roh, kam není vidět, a vy musíte oběma rukama držet řetěz, vinoucí se metr vysoko nad rošty, a v podřepu ručkovat s tváří přitisknutou na drsnou vlhkou skálu. Pokud byste náhodou spadli, nezabijete se, žuchnete jenom pár metrů do ledového Hornádu a přivodíte si zápal plic. Zatím se ale na těchto úsecích nikdy žádný Tatracon nic nestalo, lidé jsou setsakra opatrní. A když náhodou odtrhnete zrak od mokrých kamenů, navlhlých klád, spletitých kořenů a čvachtající hlíny, po které celou dobu jdete, spatříte nádhernou přírodu se

všemi odstíny zelené, sluneční paprsky mezi listy i na vodní hladině, uslyšíte šumění řeky, bzukot mušek na vaší opocenou hlavou a funění kamarádů, kteří s vámi ten pochod sdílejí.

       Po návratu jsme my Brňáci s Daškou Cintulovou zapadli do Koliby, kde jsme si dali opulentní pozdní oběd a vzhledem k únavě jsem šel spát už někdy kolem půlnoci.

       Hotel Relax je sice poměrně rozsáhlý na přízemní stavbu, ale všichni přihlášení se tam nevešli, a tak Šumperáci měli chatku kousek přes louku a ještě dál byli ubytované rodiny s dětmi (Mikuláštíkovi, Rampasovi) v penziónu Hradisko. Mělo to oproti chatkám výhody i nevýhody. Na Tatranu jste mohli každý večer trávit u jiné chatky a bratřit se se všemi, kteří o to stáli, tady byla většina lidí pohromadě v hotelovém baru nebo na terase, což je výhoda. Jenže odloučenci ze Šumperka a na Hradisku byli méně častými hosty a tak jsme jeden z posledních večerů zašli na návštěvu na Hradisko. Samotné Šumperáky jsem viděl pouze dvakrát – poprvé jsem v pondělí při příjezdi zahlédl Ifana v autě a podruhé Škorpíka na bowlingu. Jestli byli i ostatní, vážně netuším. Společnost se ale našla vždycky, pokud jste o ni stáli. Nevýhodou byla půlnoc – každý den to byla zavírací hodina baru a terasy, čímž končil také kulečník a šipky. Občas se to povedlo o hodinku protáhnout, ale to bylo vše. Pak zůstalo jen ohniště dole pod terasou, kam už se každému nechtělo.

       Středa byla dnem guláše. I když Mio v pondělí prohlašoval, že mu kvůli renegátům nezbyly prachy, našli se nakonec sponzoři guláše – firmy Kunder a Brloh a myslím že i Vlastík Talaš, ať žijí dlouho a blaze a ať je provází Síla. Krájení ingrediencí začalo někdy dopoledne nebo kolem poledne, ale než to bylo hotové, den značně pokročil a jídlo bylo hotové až k večeři. Chtěl jsem přiložit ruku k dílu se svým novým superostrým nožem, ale byla to natolik živelná příprava, že se každý zmocnil oblíbené činnosti a na mne zbylo jen škrábání brambor, což nemusím, tudíž jsem vzal roha na bar. Když se guláš vyvařil až do poloviny kotle, přilitím vody se znovu naplnil, zahustil se pecnem chleba a stala se z něj vynikající gulášová polévka – ostatně jako vždycky. Hlavním kuchařem bývá Miro Párička, ale letos dohlížel a míchal nováček Mário, kterého jste mohli identifikovat podle tatraconského červeného trička, černých kudrnatých dlouhých vlasů a velmi širokého hrudníku. Rozlévání porcí však jako vždy obstaral Párička a pak na dlouhý čas se dvě dlouhé lavice vedle zdi zaplnily sykajícími a mlaskajícími lidmi (bylo to horké, ostré a velmi chutné). Ta troška, co zbyla na dně kotle, se druhý den znovu vyvařila do tmava a už bez masa mi posloužila s chlebem jako večeře.

       Když se po guláši rozproudila zábava na terase a v baru, zůstalo pár lidí u ohně a udržovalo plamen stále dál, dokud personál po půlnoci nezavřel. Přesunul jsem se k ohni, kde hrála reprodukovaná hudba a lidé popíjeli, bavili se a mžourali do měňavých uhlíků. Noc byla dlouhá a vyprávění od plytkých po zajímavé, až nakonec zůstali poslední čtyři – Šimon, Mirka Páričková, Zdeněk Žák a já. K ránu v komorním obsazení nabyly hovory natolik na vážnosti, že by si nezadaly se záznamy psychoterapeuta. Když uhasl oheň, hráli jsme si s Mirkou a Zdeňkem chvíli na zimomřivé andulky, ale to už začalo svítat a pomalu se vytratil Šimon a po něm Mirka. Se Zdeňkem jsme si řekli, že když už jsme zůstali tak dlouho vzhůru, byla by škoda propásnout východ slunce. Vylezli jsme na kopec za chatky turistické části Relaxu a počkali půlhodinku, než se obzor rozzářil a sluneční kotouč vystoupil celý nad špičky smrků na horizontu. Bylo v tom něco primitivního a mystického, škoda že si to šaman Šimon nechal ujít. Když jsem se vrátil na pokoj, zatemnil jsem co nejvíc okna a upadl do ranního spánku.

       Vzbudil jsem se chvíli před jedenáctou a kolem jedné jsem si dal obědosnídani. Na programu byl Den trifidů – 3. díl, poslední závěrečná část hry na oslepené lidi a jejich vodiče. Neúčastnil jsem se ani první ani druhé části a úspěšně jsem zaspal a projedl začátek i té třetí. Prezident Rampas mi pak řekl, že se mnou počítali do družstva, smůla. Házelo se šipkami v kleče poslepu – v tom bych byl dobrej – srážely se kuželky ze stromů a házelo do koše na stromě. Byla tam zřejmě spousta legrace, ale poklidná atmosféra siesty po probděné noci měla taky něco do sebe. Brňáci se sice zúčastnili první části před dvěma lety, ale loni speciálně vyrazili zlomit nohu Jožkovi Girovskému na Sokolí dolinu a ani letos nechtěli tuto tradici porušit. Žádného obětního beránka s sebou tentokrát neměli, pouze pozlacenou cedulku s nápisem GIROSKOK, kterou slavnostně přilepili na osudný balvan. Každý z přítomných pak obřadně spadl či skočil z tohoto nového pamětního kamene a nutno říct, že se nikomu nic nestalo. Tam ne. Vítězem v soutěži o nejvážnější úraz na Tatraconu se totiž letos stal Krtko, který se byl projít na louce poblíž Hradiska a šlápl na čtvercové kovové víko od špatně zajištěného zarostlého kanálu. Jednou nohou se propadl a na druhé si opačným koncem víka udělal díru do stehna, pár centimetrů hlubokou a pár centimetrů od údělu eunucha. Sanitka ho odvezla do nemocnice, kde mu to zašili. Po zbytek Tatraconu chodil jak Mauglí (to je ten s vlkem).

       Bowling ve Spišské Nové Vsi je už také tradiční náplní jednoho dopoledne. Vyrazila nás ani polovin stavu, po vlastní ose. Na začátku byl docela boj o speciální obuv, dostala se na mne jen o číslo menší, naštěstí měla díry na palcích a netlačila. Obsadili jsme všechny dráhy a hráli na dvě kola. V naší dráze jsem byl hned druhý po Silverovi (hrál jsem to podruhé v životě), nejlepší byl Vlasta Talaš, který s Netopejrem hrává v Praze nějakou bowlingovou ligu. Byla to skvělá zábava; legrační pohled byl na Škorpíka, který věčně trefoval levou nebo pravou stranu a kuželky mu furt stály. Zajímavou techniku měla Monika Laciková (Lacikovci provozují webové stránky Istroconu), dlouhonohá a dlouhovlasá blondýna, která se rozkročila na dráze, kouli chytila oběma rukama mimo otvory a v předklonu zhoupnutím zad a rukou posílala koule na cíl. Všichni chlapi zírali a její manžel to fotil ze všech stran. V této pozici sama sebe nakreslila do tatraconské kroniky – je vidět, že sebeironie jí nechybí.

       Páteční noc v mnohém připomínala noc středeční – hlavně v tom, že jsme vydrželi až do rána. Na rozdíl od klidnější zábavy a povídání ve středu byl pátek poněkud akčnější a bylo nás víc. Já s Mirkou jako staří mazáci, nově přibyl Silver, Ondřej Holan (má sice přezdívku, ale chvíli si ještě počká, než mu přijdu na jméno), Tinka Schusterová a Piter. Silver měl s sebou kromě skvělého štrůdlíku (rum, skořice, jablečný džus) taky přehrávač, takže jsme si docela dobře zatancovali a zapogovali, nějaké ty lihoviny, piva a nealko se taky našly, jen se dřevem byly problémy – několikrát jsme nechali oheň vyhasnout a když nám zase byla zima, museli jsme nařezat co zbylo a vysbírat borovicový hájek poblíž. Silver, Tinka a Ondra dělali nebo dělají nějaký bojový sport a tak to chvílemi vypadalo jako na bojišti. Já jsem točil holí, Piter s Ondrou se okopávali a Silver s Tinkou se snažili příliš si neublížit. Jenže pak Tinka udělala něco nefér, Silver to nenechal být a během pár vteřin se váleli po štěrku a nikdo nechtěl ustoupit. Po čase se do chumlu přidal Ondra a pak i Piter, škoda jenom, že foťák měla jenom Tinka, která to určitě zcenzurovala. Když už s Tinkou zváleli polovinu svahu směrem k hřišti a začalo svítat, dostala svůj díl taky Mirka, která na Tinčino volání o pomoc reagovala focením. Nakonec jsme svorně stáli na cihlách okolo ohniště, ruce kolem ramen, a chytali jsme poslední teplo, stoupající z popela. Tinka projevila zájem vidět východ slunce, ale bohužel byly na obzoru mraky, takže jsme se jenom namočili do rosy a prvních slunečních paprsků jsme se dočkali kolem půl sedmé, kdy se slunce vyhouplo nad vršky borovic za námi.

       Kdy jsem vstával v sobotu, vážně netuším, ale Piter nemohl spát dýl než tři hodiny, protože na plánovaný výlet na Suchou Belou s ostatními Brňáky odjel. Byli dopoledne jediní, protože Mio prý výlet zrušil, aby nakonec vyrazili někdy odpoledne skoro nepovšimnuti. Já jsem se poflakoval po Relaxu, hrál pingpong s malým Heňom – byl dobrej, ani jsem ho nemusel moc šetřit – a sledoval omladinu, jak hraje nějaké Playstation. Zrovna se snažili ukrást hasičské auto, aby dojeli k požáru a uhasili ho, když se přihrnul Silver, že jim ukáže, jak se to dělá. Při své šílené jízdě přejel osm chodců, dvakrát zabloudil, způsobil pět hromadných havárií a ve finále, když konečně dojel k požáru, naboural hasičské auto přes hydrant tak šikovně, že začalo samo hořet. Ale kdo ví, třeba to byla taktika – urazit hydrant, aby gejzír vody udělal práci za něj.

       Navečer vyhlásil Mio SF Bingo. K tomu jen stručně – nic jsem nevyhrál, ale shodou okolností dvě ze tří cen vyhráli hosté, co přijel až na víkend, jedním z nich byl Egon Čierny, který má prý poblíž chatu. Večer jsme se pozvali na Hradisko (já, Piter, Marvin, Amis a Amila) posedět u Rampasů a Mikuláštíků. Měli dole velký prostor na podobné akce, a to ještě větší byl vedle v místnosti, která byla zamčená. Byla tam s náma taky Renáta, která tam bydlela a která vezla v neděli Pitera do Blavy na spoj. Snědli jsme, co nám přinesli, prohodili pár slov a o půlnoci jsme se vrátili na Relax. Když jsme šli kolem chatky Šumperáků (svítil nad nimi Mars), všimli jsme si, že sedí na verandě a hrají karty. U ohniště bylo pár lidí, většina seděla na terase a v baru. Příjemnou hodinku jsme trávili na terase v asi dvaceti lidech, kdy se vyprávěl jeden dobrý vtip za druhým, bohužel nemám na ně paměť. Chvíli jsem pozoroval, jak padají koule, a uvědomil jsem si, že čas běží rychle – to Melicherčíkovic dítě už není žádný dítě.

       Když jsme se chystali na pokoji ke spánku, přiběhl notně podroušený Silver, že si vezme přehrávač a že si musí přehrát jen pár cédéček. Když se sluchátky na uších pololežel poloseděl oblečený na své posteli ve stejné pozici půl hodiny, pochopili jsme, že vytuhnul. Párkrát jsme do něj šťouchli, ale nebyl k probuzení a na stěhování byl moc těžký, tak jsme ho tak nechali a šli spát. Ráno spal už normálně natažený na posteli, ovšem stále kompletně oblečený a obutý. Odjížděli jsme brzo dopoledne, tak jsme se ani nemohli rozloučit.

       Zpáteční cesta domů byla plynulejší a rychlejší a navíc mě Amis hodil až před barák, tomu říkám servis. Kupodivu se mi ani moc po těch skvělých lidičkách nestýskalo – věděl jsem, že se z většinou tatracoňáků potkám za měsíc na Istroconu.