Interkom: 2004: Český horor

Vytržení z normálu se mi velice hodilo a pozvání na křest knihy bylo tím pravým ořechovým. Setkání s více než jedním fajn člověkem najednou se běžně přihází pouze na conech, jinak hladovím.

První hodina ve vymrzlém autobuse byla překryta nadšením a cestovní horečkou, ale za Hořesedly jsem poprvé vytušila hlubší souvislosti. Řidič bezmocně bloudil Rakovnickem. V Nesuchyni se zeptal na cestu a hned volal dispečinku. Varoval kolegy před objížďkou. „Spravujou koleje, už bylo na čase.“ Pohlédla jsem vpravo. Ve vysoké staré trávě u pole poblíž remízku reznul osobní železniční vagón. Nezbylo než souhlasit. V Krušovicích u pivovaru řidič oblezl autobus po kolenou. Pokud rituálně zaříkal, byl úspěšný. Motor sice řval jako podrážděná setrvačníková hračka, ale zvládal i devadesátku. To už topení uvnitř žhnulo jak Záhořovo lože a pozvolné uzení v Letenském tunelu ozdobilo jízdu jak třešinka dort.

Pominu-li absurditku ze setkání ve Fondu ohrožených dětí, kde jsem jednou či dvěma nevinnými poznámkami o životě narušila růžový svět místní pracovnice (jak sama řekla, aniž by tušila, o čem píšu) den proběhl v zařizovacím shonu s jazykem na šále. Do výlohy jsem mrkla jedinkrát, z jedoucí tramvaje. A už tu byl večer. Zahlédla jsem Otomara Dvořáka, studujícího vývěsku před vchodem Nové legendy, tudíž jsem na ni taky mrkla – a už mne oslovila Jana Rečková a hrdě jsme vešly. Je tam přesně tak příjemně, jak mne ubezpečila. Zásluhu mají, samozřejmě, také všichni přítomní. To jsem se měla! Povídat, poslouchat, bavit se a skvěle k tomu, no jéjej! Po křtu a přípitku na zdar hororů a nás přítomných jsem si vychutnala malou soutěž. Přes kořeny se mi podařilo v pořádku dovézt místní cukrářský výtvor a spokojeně jsem sledovala, jak kolegům fantazie nestačí. Pohříchu to byl čtenář, který v ušatém indiánkovi rozeznal zrovínka kuřátko. Hmota byla tudíž jeho.

Ráda jsem se seznámila s paní Moravcovou, poklábosila s kolegy z antologie a vydavateli (slečnu z MF upřímně vyděsilo, že detaily ze života jsou opravdu ze života, přičemž si já myslela, že ve městech se humusů zažije víc) a trable všední skutečnosti báječně vybledly.

Nejvíc na mne zapůsobila doba, strávená většinou se zavřenou pusou (mou), neboť Martin Šust našemu kroužku líčil sestavování Slovníku autorů anglo-americké fantastiky. Tedy řeknu vám, že se před nadšením a pílí skláním běžně, ale tady opravdu hluboce!

Všechno pěkné jednou končí. Rozchod byl kolem půlnoci, noční Praha se mi líbila i v rámci delší procházky a ve vlaku jsem zapadla do kupé s paní ze Slovenska, s čerstvými zážitky s rabováním. Uvelebily jsme se k dřímotě, přišel průvodčí a jemně upozornil: „Teď na Smíchově přistupují zloději. Pozor, berou všechno!“

Z ranního vlaku jsem hned nasedla k mužovi do dodávky, chtěla mu hbitě referovat – a hle, stín knižní tématiky přesáhl čtyřiadvacet hodin. Ztratit hlas a promlčet kus dopoledne, to byl už vážně vrchol!