Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

       Tak jako v předchozích ročnících knižního veletrhu se ani letos nevyhnuli éhříšní` překladatelé a nakladatelé zaslouženému odsouzení v podobě anticeny Skřipec a Skřipeček, udělované za nejhorší překlady nejrůznějších knih (na dabingy a jiná díla nemá porota bohužel časové kapacity). Tentokrát přednesli jednotliví členové poroty (Libor Dvořák, Richard Podaný, Honza Vaněk jr. a Viktor Janiš) 4 případy, které se v minulém roce obzvlášť vyznamenaly. Richard Podaný nás na základě upozornění jedné čtenářky seznámil s prohřešky, které se mohou vyskytnout i v takové publikaci, jako je příručka pro hru na klavír od nakladatelství Linx, zvláště když ani nelze poznat, co je vlastně překlad, co spojovací texty a co komentář. Dalším případem byl životopis Friedricha Spee od Christiana Feldmanna „Friedrich Spee – procesy s čarodějnicemi“, kterou jako svou 119. publikaci vydalo nakladatelství Refugium, kde byl překlad zřejmě rovněž proveden „žavesem“. Cenu Skřipec si však jednoznačně vysloužil překlad básní a písní Leonarda Cohena, vydaný BB-artem v překladu Václava Procházky. Honza Vaněk ve své obžalobě velmi břitce a nesmlouvavě seznámil posluchače s tím, jak může také dopadnout překlad kultovního díla člověkem, který se jím prý zabývá už čtvrt století! Cenu si vskutku zasloužil za nesčetné zkreslení smyslu básní, jednotlivých výrazů i nepochopení řady idiomů (vrcholem je, když ve větě o zabitém chlapci, který podle vraha énenamítal` – he didn't mind – operuje překladatel s mozkem!). Ovšem je třeba uznat, že majitel BB-artu pan Buchal se pochlapil: nejenže se odvážil cenu si převzít, ale osobně se omluvil všem čtenářům a slíbil každému, kdo bude chtít knihu vrátit, výměnu za knihu jinou nebo vrácení peněz, což diváci ocenili potleskem.

       Zlatým hřebem odpoledne byl ale kupodivu Skřipeček a dokonce za překlady nikoli příšerné, ale nesporně kvalitní – ovšem KRADENÉ. Už nějakou dobu se řeší případ brněnského nakladatelství MOBA (případ se objevil v televizi a pravděpodobně bude mít i právní důsledky), kdy toto nakladatelství prakticky slovo od slova převzalo dobré překlady a přisoudilo je člověku, který je naprosto převzal, popřípadě maximálně provedl trochu émodernizace` jako v případě překladu J. Vrchlického. A v televizi dokonce přiznali, že údajné nové překladatelky éprakticky neexistují, vlastně nežijí`. Takto byly vydány překlady Anny Novákové a Jaroslava Tafela, u kterých nám dva současně čtoucí členové poroty potvrdili jejich totožnost s kradeným originálem. A román Adalberta Stiftera Vítek se zase vyznačuje krácením provedeným tak necitlivě a ledabyle, že kontext románu často uniká, někdy se náhle jako staří známí objevují postavy, které v důsledku vypuštění jejich prvního výskytu čtenář najednou vůbec nezná. Zkrátka organizátoři Skřipce slíbili nakladatelství MOBA pořádnou ostudu a slovo dodrželi – tentokrát se však nenašel nikdo, kdo se odvážil ke Skřipečku přihlásit.

       Nakonec se porota těsně před uplynutím časového limitu s diváky rozloučila a pro příště přislíbila razantní personální obměnu a omlazení, takže se ze starých známých setkáme zřejmě jen s Honzou Vaňkem. Uvidíme, jak si nová porota se stále přetrvávajícími případy ézmršených` překladů poradí – přejme jí k tomu hodně štěstí, elánu i časových možností.

       

       V rámci Světa knihy, konaného na Výstavišti Praha, proběhla v sobotu 8. května u stánku nakladatelství Albatros moderovaná beseda s názvem Harry Potter zpět v ČR.

       Hosté byli překladatelé knih J. K. Rowlingové bratři Pavel a Vladimír Medkovi a Pavel Zedníček, který namluvil knihy na kazety. Diváci, jichž se kolem stolku, za nímž tito tři pánové seděli, shromáždilo kolem padesáti, se např. dozvěděli toto: nejvíce práce dalo vymyslet jméno „mozkomor“, Brumbál se vynořil sám od sebe, s termíny jako famfrpál si překladatelé skvěle pohráli, v origininálu znělo jméno Lenky Luna, ale Lenka se přece tak krásně rýmuje se Střelenkou (a v knize zůstala Luna skutečně omylem), překladatelé opravdu nepoužívali k předávání si poznámek sovu, ale využívali telefon a internet, jak obtížné bylo zvažovat, která jména přeložit a která nechat v originále, jak si poradit s tykáním a vykáním… Vážnou otázku položila asi desetiletá čtenářka: jelikož Harry měl kmotra (Sirius Black), byl Harry katolík, nebo protestant? Po chvilce uvažování se překladatelé shodli, že s největší pravděpodobností je Harry příslušník církve anglikánské.

       Oba pánové si nejvíce pochvalovali, že první díl vyšel u nás ještě předtím, než autorka zakázala překládat jména a názvy do příslušných jazyků, a tím pádem Bradavice zůstanou Bradavicemi, Brumbál Brumbálem, Popletal Popletalem atd.

       Pavel Zedníček zase vyprávěl, jak po celodenním čtení Harryho se mu pletl jazyk, jak si musel vytvořil jakousi fonotéku – kazetu s hlasy, které přiřadil konkrétním postavám. Nejlépe se mu prý mluvila Ufňukaná Uršula. Divákům též přečetl krátkou pasáž z knížky.

       Pro člověka, který sice Harryho četl, ale nepatří k jeho skalním fanům, přineslo toto povídání zajímavé informace a zároveň si uvědomil, kolik překladatelské práce stojí za českým vydáním dobrodružství Harryho Pottera.