Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

Malý tlumač velkého Moora dokončil svou práci a českému čtenáři se dostává do rukou Liga výjimečných, díl druhý. V kinech jsme mohli v době nedávné, asi před půl rokem, zaznamenat Ligu jako film s S. Connerym v hlavní roli A. Quatermaina. Bohužel film nedosáhl kvalit své předlohy ani trochu málo. O to více byli fanoušci zvědavi na druhý díl komiksu. Vyplatilo se to čekání?

       Díl druhý začíná bezprostředně po dílu prvním, hrdinové si ani nestačí vylízat svoje rány a už se na Zemi řítí hrozba z pera H. G. Wellse a jeho Války světů. Tedy přesněji – děj začíná v okamžiku, kdy se Wellsovým hrdinům a J. Carterovi, taktéž z Marsu, podaří vyhnat mimomarsovskou hrozbu a nevítaní vetřelci zamíří někam, kde o nich ještě neslyšeli. Na Zemi.

       Tak to je základní syžet druhého dílu a každý fanoušek SF klasiky jistě uzná, že je to námět velmi zajímavý. A nebyl by to A. Moore, kdyby se z něj nesnažil vytěžit maximum. Je nutné mít stále na paměti, že mezi oběma knihami není žádný oddychový čas, takže vlastně tvoří s částí první dílo daleko uzavřenější, než by se mohlo zdát. A Moore v pokračování druhém popisuje nové a nové stránky svého světa. To, co bylo pouze naznačeno, zde dostává pevné, až velmi ostré obrysy.

       Jeho panoptikum nad-hrdinů ve druhé knize totiž začíná odhalovat svou lidskou tvář. Quatermain dává najevo svou únavu stále zřetelněji, pan Hyde už nepouští dr. Jekylla vůbec ke slovu, ale místo toho projevuje sklony k jakémusi nejhrubšímu druhu gentlemanství, čehož by se podle něj Jekyll nikdy neodvážil, kapitán Nemo je stále více pobouřen zkažeností Britského impéria a v podstatě obdivuje novou a cizí techniku vetřelců z vesmíru.

       Také slečna Murrayová má problém být tou suverénní velitelkou Ligy, jak jsme ji poznali v knize minulé, a to nejen proto, že nebezpečí, jemuž hrdinové čelí, nejen že není z tohoto světa, ale nic k obyvatelům modré planety necítí.

       Právě to je atmosféra, v níž Moore rozehrává svůj balet na poli viktoriánské dobrodružné literatury. Mina Murrayová se mimo jiné svěří, že když jí bylo šestnáct, četla šestákové romány a snila o Allanu Quatermainovi. Tento motiv Moore využil naprosto skvostně a nechává Ligu výjimečných plynout zcela v duchu oněch šestákových románů, ve kterých se hlavní hrdinové opačného pohlaví musí do sebe zamilovat.

       Ale každý šestákový román musí mít také hlavního padoucha. Z předešlého textu by se mohlo zdát, že se jedná o zlotřilé mimozemšťany. Leč není tomu tak. Jeden člen Ligy výjimečných neučinil od minula žádný psychologický pokrok. Je to Hawley Griffin – Neviditelný. Již v minulosti prokázal, že je schopen jakékoli ohavnosti na nepřátelích i přátelích, pokud mu z toho bude kynout nějaký prospěch. Zapomenut je zločinný Moriarty, jenž by snad nebyl s to zradit celé lidstvo. Griffin se ukáže jako nejzhůvěřilejší ze všech ničemů a zradí pro vidinu moci a bohatství nejen svou vlast, ale i královnu a celé lidské pokolení. Vše se zdá být ztraceno, nepřítel zná z nepochopitelných důvodů každý protihráčův tah, není šance na záchranu.

       Je jasné, o co Moorovi jde. O to samé jako vždy. Chce bavit čtenáře. A to se mu doopravdy daří. K tomu nešetřil efekty, na komiksovém plátně si to ostatně může dovolit a pan Kevin O'Neill mu v tom vydatně pomáhá svou precizní, leč lehce karikující kresbou a plejádou barev. Opět neváhá vpustit do děje další a další postavy románů předminulého století, opět dělá desítky narážek jak v textu, tak materiálu obrazovém. Ale jak už bylo poznamenáno, více než minule líčí hrdiny z jejich nehrdinské stránky. Nebo naopak. V konečné podobě to znamená, že zatímco v knize první se hrdinové chovali podle přání svých původních tvůrců, zde se jich ujímá s láskou a péčí A. Moore a vdechuje jim do žil sebe sama.

       Nejvýraznější postavou druhé knihy se neočekávaně stává pan Hyde. Poloopičí obr, na první pohled pouhé zvíře. Ale během čtení se divákům před očima polidšťuje, postava získává rozměr a hloubku. A není to tentokrát efektem dvojí osobnosti, jedná se již o osobnost jedinou, potlačovanou, o stvoření, které bylo v koutku srdce stydlivého doktůrka. Však také Moore vzpomíná na původní román, kdy při prvním zjevení Hyde nedosahoval ani rozměrů člověka. Ale člověk se z něj paradoxně stává čím dál více. Je ztělesněním nenávisti pozemšťanů vůči mimozemšťanům a jejich invazi. Jeho rozhovor s Minou je děsivý, nahání čtenáři až husí kůži. Stejně tak další činy – zuřivost v boji a zároveň chladnokrevné, až zrůdné uvažování. Moore Hydea ztvárňuje ve druhé knize jako obrovskou zlou opici ve smokingu. To je přesný symbol celé postavy. Zuřivost v rukou gentlemana, stvůrnost, již jemný člověk pustil z řetězu a tím se zbavil odpovědnosti. Schoval se za tuto masku a přitom té obrovské bestii hlasitě tleská. Dá se říci, že Moore rozvedl původního Jekylla dále než jeho autor, a rozhodně ne nepatřičně. Hyde se stane trestajícím zlým démonem, jenž napravuje zlo „normálních“ lidí. Činí to tak, jak by to gentleman rozhodně neudělal, ale jeho metody jsou stoprocentně úspěšné.

       Pochopitelně že se podaří najít zbraň platící na vetřelce, jistou roli sehraje doktor Moreau a jeho výtvory, hlavní roli si však i nadále ponechávají naši hrdinové. A Moore je dostatečně dobrý spisovatel na to, aby knihu ukončil tak, jak to doopravdy chodí. Liga výjimečných se rozpadá. Příčinou je nejen smrt, ale i znechucení členů nad praktikami „osvícené“ vlády. Poslední panel komiksu zachycuje A. Quatermaina sedícího v podzimním kabátu na lavičce parku, jenž se bude jmenovat Hydeův; nejstarší a „nejneužitečnější“ ze členů Ligy zůstává opuštěn uprostřed padajícího listí.

       V příloze knihy je k nalezení barevná příloha všech obálek série, vystřihovánky (pouze pro dospělé) a jiné kratochvilné roztomilosti jako opravdová viktoriánská desková hra, jež pozvedne náladu velkým i malým. V závěru se taktéž nalézá průvodce po Británii a jejích paranormálních zvláštnostech, jak je viděla tehdejší literatura. Jedná se skutečně o průvodce, kterého ocení znalci literatury, v níž se poprvé vyskytli naši hrdinové. Ocenil jej také překladatel knihy V. Janiš, který díky laskavosti páně Moorově a jeho detailumilovnosti musel ověřovat desítky, ba stovky odkazů a pramenů. Nezáviděníhodná situace, s kterou se popasoval velmi dobře stejně jako s překladem samotného komiksu, v němž se mu podařilo zachovat naprosto stejnou atmosféru i jejího ducha, jaké měl i originál. Každá Moorova kniha je dílo velmi titěrné a překladatelská práce na ní připomíná práci archeologů, kteří s drobnými štětečky odkrývají hlubší a hlubší vrstvy. Buďme rádi za překladatele, jako je pan Janiš a sekundující R. Podaný, jenž je mu vždy ochoten a schopen podat pomocnou ruku. A buďme rádi za nakladatele, kteří jsou ochotni tento bleší cirkus sponzorovat. Vězte, že druhá Liga je ještě lepší než ta první.