Interkom: DVOJKA LIGY DO TŘETICE ČILI KDYŽ UŽ, TAK UŽ

Když vydavatel tohoto plátku uváděl páně Podaného průhled literárním dodatkem Ligy výjimečných II., nadhazoval, že to snad někoho – kromě mne, který prý to dělám stále – přiměje sáhnout po některé perle staršího, časem prověřeného čtiva... Inu, nevím, jak jiné, ale mě to jednu knihu z regálu vytáhnout přimělo skutečně, a sice Skutky a názory doktora Faustrolla, patafysika.*) Tloukl bych se do hlavy, že jsem při prvním čtení Almanachu cestovatele nepoznal ani jeden z Jarryho ostrovů; dobře mi ale tak, to mám za to, že jsem v posledních dvaceti letech četl znova vždycky jenom Ubua (který, ačkoli to Moore opakovaně tvrdí, nebyl Polák, ale Španěl, totiž bývalý král aragonský. To jen tak na okraj.) Zároveň jsem zjistil, že Richardovy vysvětlivky zahrnují s bídou osminu toho, čím je Moorův „Almanach“ nacpaný; to vcelku chápu, protože kdyby měly být vyčerpávající, byl by z toho tlustospis dvakrát až třikrát delší než probírané dílo... A také že komiks sám tentokrát zůstal opomenut. Jářku, co s tím? řekl jsem si. A že mi čert nedal dobře dělat, tady to máte.

Jednu věc bych měl předem ozřejmit: díky tématům, která si vybírám na svá conová plácání, si spousta lidí myslí, kdoví jaký nejsem znalec staré obskurní literatury. Nejsem, to poznáte už z toho, jak často se v následujícím textu objeví slovíčka nevím a odhaduji. Tu pověst mi vysloužilo pouze to, že čtu o bezmála třicet let déle než průměrný návštěvník conů; je tedy ode mne pustá drzost se vůbec o takový rozbor pokoušet. Ale když se do toho nepustil nikdo jiný... Navíc se jakožto člověk neinternetový musím spolehnout pouze na vlastní paměť, což ale má zase tu výhodu, že aspoň nepřeberu cizí chyby. Kolegy Podaného si velice vážím, jeho literární erudice několikanásobně převyšuje moji, a kdyby to udělal také tak, sotva by smotal dohromady Emilia Salgariho s Rafaelem Sabatinim (ne že bych se tomu divil, mně se ti dva občas pletou taky), byl by opatrnější při přisuzování pokřiku „tekeli-li“ Lovecraftovi (který jej pouze převzal od E. A. Poea), a docela určitě by netvrdil, že vévodství Velký Fenwick pochází z Hoffmannova díla (tam byste je hledali marně, tahle roztomilá zemička spatřila světlo světa ve znamenitém filmu Myš, která řvala – komedie, v níž Peter Sellers hraje hned několik hlavních rolí včetně stařičké vévodkyně a s houfem středověce vybavených lučištníků zvítězí ve válce se Spojenými státy). Tak, dosti výmluv, a teď už konečně k věci...

Za prvé – obálka. Na ní vidíme kompetní Ligu v tolik inspirujícím prostředí britského musea. Proč ne. Takže zleva doprava: Hlava Británie s otazníkem na přilbě je prostě často opakovaný symbol Ligy jako takové. Za ní se nacházející štít a meč s popiskou -ameran mi nic neříká, nejde-li ovšem o ostrov Matameren nebo Macumeran – oba jsou posléze zmiňovány v Almanachu, jeden u západního pobřeží Afriky, druhý kdesi za Jávou, ale popis obyvatel obou se kupodivu shoduje... Rovněž tak nevím, z čeho je ten obrovský skarabeus ve sklenici, a co se týče části portrétu za ním, to může být kdokoli. Ovšem klobouk má podobný tomu, jímž se později krášlí doktor Moreau... Další protrét, Orlando, je záležitost, kterou už dostatečně vysvětlil Richard, pročež se k ní vracet nebudu; před ním visící mumijka oběšeného skřeta s obuškem ovšem není nikdo jiný než Punch, škrholovská postavička anglického maňáskového divadla. Kdo neví, co je to za týpka, toho odkazuji na Powersovy Brány Anubisovy nebo na Pratchettovo Divadlo krutosti, v obou je vylíčen velmi podrobně. Pak tu máme lebky kyklopa a jednorožce (bez komentáře) a štůsek novin s titulky čerpajícími z Wellsovy Války světů, a úplně vpravo dole cedulku C. Cave, přírodozpytec a antikvář. Rovněž Wells, tentokrát povídka Křišťálové vejce.

Dál: první kapitola. John Carter, zelení obři a vůbec všechna ta zvířata s nadpočetnými končetinami a spoustou zubů jsou samozřejmě z marsovských knih E. R. Burroughse; odkud ale přišel Gullivar se svým létajícím kobercem a arabsky vyhlížejícími Sémy v plynových maskách, netuším (a mrzí mne to, vypadá to na nějaké docela zajímavé dílko). Zrovna tak nevím, proč Carter kouří vodní dýmku a nalévá kořalku z nádoby, silně připomínající mužské moudí; patrně Mooreova licence, v Burroughsovi jsem nic takového nenašel. Za zmínku ale stojí, že mu ve stanu visí mapa Marsu vycházející z oněch známých map marsovských kanálů, jak tolik let strašily ve hvězdářských ročenkách, a co se týče dialogu o zeleném městě Varnalu a zakladateli dynastie Michaelu Kaneovi, to je odkaz na jinou marsovskou sérii, a sice tu od M. Moorcocka. Laser v první půlce devadesátých let vydal první tři díly, ale nedoporučuji – podobně jako Carterův Jandar z Kallistó je to prachsprostý odvar z Burroughse a originálu se kvalitou ani neblíží.

Černý dým a ostatní bojové prostředky jejich protivníků jsou ovšemže z Wellse, stejně jako prakticky veškerý děj dalších kapitol; zajímavá je ale myšlenka, že Wellsovi „Marťané“ jsou i na Marsu vlastně vetřelci... Sornové představují (aspoň pro mne) další velkou neznámou, a zrovna tak nemám ponětí, odkud se vzaly kostky s holografickými obrázky; ve starší i novější scifi se podobných médií najde dost a dost... Zato křišťálové vejce s průhledem do soudobé Anglie je protějškem onoho z již zmíněné Wellsovy povídky, a jestli někdo neví, proč John Carter, Warlord of Mars, vyslovuje armada s krátkým a, měl by si oživit své znalosti dějepisu (Carter nemusí, protože jakožto víceméně nesmrtelný a nestárnoucí válečník u tohohle nejslavnějšího debaklu námořního vojenství nejspíš byl).

Pak už jen jedno: písmena V.R. na kočáře, který přiváží členy Ligy, znamenají Victoria Regina – nikoli stejnojmenný obří leknín, nýbrž královnu britských ostrovů a císařovnu indickou, respektive její majetek. Tehdy na získání přednosti v pouličním provozu stačil královský erb nebo monogram, dnes před jedním vládním autem musí jet pět policejních se zapnutými sirénami.

Druhá kapitola. Co se tu děje, je víceméně doslovným převyprávěním úvodní části Války světů, až na to, že oproti originálu je vetřelčí plavidlo podstatně větší a přiměřeně navýšený je i počet obětí (rámcově z desítek na stovky). A ten pán, který se ptá: „V-viděl jste toho člověka v jámě? Jak do ní spadl...“, není nikdo jiný než H. G. Wells osobně – ostatně naprosto v souladu s vlastním textem.

Ponurý dům by měl být z Dickense, ke své hanbě však přiznávám, že zrovna tahle dickensovka je jednou z dlouhé řady těch, které jsem nikdy nečetl, tudíž jsou-li zde jaké legrácky navíc, ušly mi (jako například, jestli v Dickensovi opravdu šlo o hospodu). Major Horatio Blimp jest mi neznám, odhaduji pouze, že by mohlo jít o něco z Kiplinga – nebo odkudkoli odjinud. Další neověřený tip je Bílé pírko... Nu a ta Minina věta o obloze, která měla lidstvo chránit, ale teď ji děsí, je docela určitě citát. Zaboha si ale ne a ne vzpomenout, odkud.

Dále se opět ocitáme v museu – a to už je horší. Kostra obří ryby – nevím, může to být cokoli, dokonce i prostě jenom ryba. Skelet s obzvlášť dlouhýma nohama a cedulí „Milán 1846 – nevím. Zakrvácený nůž pana Cordinga – nevím (s největší pravděpodobností jde o nějakou málo známou detektivku, která ani česky nevyšla; jestli je to dejme tomu z Holmese, holt budu za blbce, ale prohledávat kvůli tomu všech pět nebo šest svazků souborného vydání nehodlám). Mumie zaživa pohřbeného Jose da Silvestry – taky nevím. Busta barokního kavalíra – podle samolibého výrazu odhaduji na barona Münchhausena, v Čechách známého jako Prášil, ovšem s tím frňákem by to mohl být i Cyrano... Vpravo zpoza rohu vyčnívají záda sochy, která mi silně připomíná obrázek reverenda dr. Syna, jak se objevil v prvním dílu, ale jediné, čím jsem si opravdu jistý, je obraz Doriana Greye, ze kterého vpravo crčí krev. A samozřejmě o dvě stránky dál nenápadně v rohu schovanou bustou se jmenovkou sir Percy B..., což by sice mohl být básník P. Bysshe Shelley, ale mnohem pravděpodobněji půjde o P. Blakeneye alias Červeného Bedrníka (vulgo Mochničku rolní).

Výlet členů Ligy zpátky za Marťany opět pouze mapuje Wellse, za povšimnutí ovšem stojí kamelot s letákem Marťani se chovají jako Hunové: to je připomínka přezdívky, jíž za první světové války Britové obdařili Němce... Mina je zatím ale pořád v museu, kde studuje spisy jakéhosi doktora Omégy – a to je zase jeden pán, o kterém jsem v životě neslyšel. Kromě toho tu máme (znovu) obřího brouka, (znovu) marsovské kanály, tentokrát vyvedené na globusu, a mapu Marsu s nepovědomými lokacemi... Plus další dva portréty, Thomase S... a dr. Nikolu, z nichž ani o jednom nevím vůbec nic (kromě toho, že Nikola se objeví ještě ve Hře výjimečných). Jo, a taky kostru kentaura; ta je tam ale jenom tak, aby se neřeklo. A když pak Mina s Allanem odjíždějí z Londýna, v jejich kupé visí reklama na letovisko Nutwood. Také jedno místo, kde jsem nikdy nebyl – alespoň si na to nevzpomínám (pokud náhodou není totožné s farmou v Ořeší, v jejímž okolí se odehrává podstatná část Adamsovy Daleké cesty za domovem).

Čtvrtá kapitola. V první části je novým hrdinou chlapec jménem Jimmy Grey. V životě jsem o něm neslyšel, ale předpokládám, že svou vlastní veleponorku postaví v nějaké scifi ze třicátých let – člověk holt nemůže znát všechno. Pomatenec Prendrick, se kterým se setkali Mina s Allanem, je ovšem vypravěč románu Ostrov doktora Moreaua (ale na to jste jistě přišli sami...).

Hospodu Na mýtince a paní Trachtovou by vysvětlovat bylo zbytečné, jenom se, až zase někdy potkám Viktora Janiše, nesmím zapomenout zeptat, co vlastně bylo v originále. Následná postelová scéna však obsahuje jeden překvapující detail: Mina sice (hlavně v prvním díle) vystupuje jako drsná sufražetka, ale kupodivu nosí korset. To je z její strany pozoruhodná nedůslednost; bojovné feministky přelomu století měly ke šněrovačkám stejně záporný vztah jako jejich americké následovnice v šedesátých letech k podprsenkám... Ale no nic, jděme dál.

Kapitola pátá: tady je konečně rasantnější odchylka od Wellsova vzoru. Rudé býlí, které zarostlo anglické řeky, je v původní versi důsledkem nevyvedené „marsoformace“, nikoli záměrně vytvořenou zbraní. Hyde si opět zajde do musea, ale tentokrát nic moc – jenom jedna lebajznička brobdingnagského občana, a to už bylo v prvním díle taky... Pak zde máme zase jednu milostnou pasáž, mimochodem s malým omylem: Allan tu tvrdí, že Stella, dívka se spáleninou na krku, byla jeho druhou ženou. Není to pravda, Allanovu ženu od H. R. Haggarda jsem měl nedávno od Silvera půjčenou a jasně se tam praví, že si ji nabrnkl hned v osmnácti na své vůbec první výpravě. Je potěšlivé, že ani veliký Moore není zcela dokonalý.

Nicméně hned vzápětí přichází setkání s doktorem Moreauem a jeho zvířaty – a to je tradiční moorovský koncert. Napřed se objevují medvěd, tygr, slon a jezevec; první tři odhaduji na Medvídka Pú (ovšem bez záruky – a byl tam vůbec slon?), jezevec ale vypadá spíš na toho z Žabákových dobrodružství (též známých jako Vítr ve vrbách). Ze stejného zdroje dorazil samozřejmě i sám pan Žabák a jeho červené autíčko... No a pak tu máme to velké panoráma. Takže zase zleva: mopsl Algy jest mi nepovědomý; prase v montérkách – no, kdo nezná Farmu zvířat, má hodně co dohánět a radši ať vůbec nechodí k volbám; žirafa s bolavým krkem – starý dobrý doktor Doolitlle, of course; opičí gentleman s Illiadou – no, mám dojem, že tenhle příběh zpracovalo víc lidí, nejsnáz ho ale najdete v Pohádkách Wilhelma Hauffa**); druhý pes víceméně totožný s prvním – platí výše uvedené; kocour s ohrnovačkami – mám tohle vysvětlovat?; stažený králík požírající slepici – tak tohle opravdu nevím, je to ale bytost surrealistická málem švankmajerovsky (a vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby to opravdu byl Švankmajer a jeho verse Alenky – již jsem sice kdysi viděl, leč rád a rychle zapomněl). Drobnou havěť, myši, krysu a krtka, pomíjím, ti se mohli vynořit ze stovek a stovek dětských knížek nejrozličnějšího původu...

Ovšem dáma s vějířem a husí hlavou, kterou jsem si nechal na konec, to je tuplovaná vychytávka. Když se pak Moreau s Minou v další kapitole loučí, mluví o tom, že za ním občas zajíždí synovec Gustav, který si jeho výtvory kreslí a nazývá je Chimérami; tady výjimečně nejde o postavu literární, nýbrž o slavného malíře Gustava Dorého. Kromě věhlasných ilustrací k bibli a Dantovi a Williamu Blakeovi a kdovíčemu dalšímu udělal také cyklus alegorií, pojmenovaný – jak jinak – Chiméry, a tahle husí dáma je pečlivě obkreslená právě z z nich... A povšimněte si prosím, že laboratoř doktora Moreaua je v podzemí a má kulaté dveře; kdepak já jen už jsem tohle četl?

Tak, a je tu kapitola poslední čili šestá. Kromě zvýšené koncentrace reklam, jež, přiznávám, mi neříkají absolutně nic (s výjimkou automatu na Nestléovy čokolády), a onoho svrchu zmíněného rozhovoru o synovci Gustavovi, co se týče odkazů, vcelku nic moc. Zajímavě vypadá Moreauova hůl s labutí hlavou; je ovšem možné, že jde o pouhý typický dobový prvek, jako byla v prvním díle např. ta vydlabaná sloní noha...

Velké finále, kdy „Marťané“ konečně přijdou ke zničení, je ovšem čistě moorovské, tady Wellsovi odpovídá pouze krycí verse. Důležitá je ona nenápadná poznámka, že rotherhithský most (který sehrál poměrně významnou úlohu v prvním díle) byl vyhozen do povětří; vysvětluje, proč na pozdějších mapách Londýna mezi Rotherhithe a Wappingem žádný není (tedy dnes už možná ano, co já vím, ale v roce 1912 tam byl jenom tunel podzemní dráhy, to jsem si ověřil). Podivné je, že se Nemo chce vrátit k ženě a dítěti na Lincolnův ostrov; máme-li věřit Vernovi, nic z toho tou dobou už pár desítek let neexistovalo (Nemo a Nautilus nicméně rovněž ne, takže je to asi v pořádku). No a co se týče dámské komunity Coradine, kam se na poslední stránce ubírá Mina, o té nevím o nic víc než chudák opuštěný Allan...

Toť vše, leda snad kromě původní obálky třetího sešitu (zase museum: dělostřelecký klub z Vernovy Cesty na Měsíc, králík, kočka Šklíba, králík a karta-voják z Alenky, Aladinova lampa, čepec, plášť a košíček Červené karkulky, znovu Žabák a znovu přírodozpytec Cave; ostatní jsem neidentifikoval) a kromě Hry výjimečných. Tu rozpitvat by bylo na další dlouhé povídání, nehledě k tomu, že mi málem třetina reálií nic neříká. Prozradím vám ale pointu posledního políčka: text po straně sice odkazuje na Haggardovu Onu (rozuměj: Ayeshu) a její omlazovací bazének, ale to, co je tu nakresleno, je spirálová cesta, kterou padá do pekla poutník Melmoth v závěru stejnojmenného Maturinova gotického románu. Proto také dole ta výzva, abyste si s Melmothem zašli na oběd.