Všechna práva © Interkom 1984 - 2005
Pekelná jízda
Když se řekne Frank Miller, vybaví se mnoha lidem Sin City. A když se řekne Sin City, jedná se o pop-artový komiks nejtěžšího kalibru. Pekelná jízda (Hell and back) – milostný příběh ze Sin City je zatím posledním grafickým románem, v němž hlavním hrdinou není žádný superhrdina, ale jedno zkažené, špinavé a hříšné město.
Millerovo Sin City je dějiště noirových detektivek se všemi atributy, které k nim patří. Nalezneme v nich spoustu doutníkového kouře, alkoholu, zbraní a krásných žen, pro které stojí za to umírat. A nebyl by to noir, kdyby epicentrem celého příběhu nebyla krásná žena. Bohužel je také žena největším úskalím Franka Millera. Jeho syžety jsou postaveny vždy velmi podobně, ne-li zcela stejně. Zjeví se žena, je jí ublíženo, muž, jenž se do ní během pár chvil zamiluje, je ochoten zahynout při její záchraně nebo pomstě.
Příběhy ze Sin City jsou komiksovými básněmi. Eposy novodobých reků, kteří se nebáli postavit tváří v tvář přesile a zlu. Přitom hrdiny často zastupují antihrdinové, lidé se šrámem na duši. Pro Millera bychom mohli vyčlenit i zvláštní kategorii – urbanistický romantismus.
Tento autor zatím nenapsal a nenakreslil jediný příběh, který by nebyl tak hluboký, že by se v něm čtenář málem neutopil. Miller vypráví příběhy o lidské vášni, která u něj má tisíce podob. Dokáže důvěryhodně vykreslit duše vyšinutých zvrhlíků i rytířů bez bázně a hany, něžných kvítků i bestií bez nejmenších skrupulí. Ale hlavně umí odkrýt nitro skutečných lidí.
K tomu mu pomáhá právě ono špinavé město. Bez nadsázky se dá říci, že právě Sin City, onen plivanec na tváři země, je nejdůležitější ze všech Millerových hrdinů. Město taví lidi do podivných podob, čest a ušlechtilost vyplouvá na povrch v místech, kde bychom je normálně nehledali ani omylem, a korupce bují v místech, kde bychom ji rozhodně čekali, a to v takovém měřítku, že se až nechce věřit.
Co se kresby týče, je zcela jedinečná a je rukopisem Franka Millera. Našlo se již mnoho kreslířů, kteří se snaží jeho styl kopírovat, ale nikomu se to nedaří tak dokonale. Jeho kresba je slavná pro znázornění perspektivy světlem a stínem. Millerova černobílá kresba dokáže znázornit odstíny světa lépe než jakékoli spektrum barev. Pokud se barva kdy objeví, jedná se o barvu jedinou, o leitmotiv užitý v jednotlivém opusu. Ale Pekelná jízda je částečně barevná. Poprvé. Jedná se o pasáž popisující halucinace hlavního hrdiny a zároveň o jakýsi manifest postmodernismu v Millerově díle. Zobrazuje zde formou náznaků celý komiksový i seriálový svět posledních let, nalezneme zde obrazové citace od Star Treku až po Hellboye.
Co se stavby příběhu týče, je Pekelná jízda nejpropracovanější ze všech příběhů ze Sin City. U předchozích si mohl čtenář zvyknout na přímou linku, která se valila jako horská řeka na jaře, nestarala se o jemné finesy a brala vše kolem. Zde Miller užívá odlišný postup. Vůbec poprvé zapojuje do příběhu i vedlejší dějové linky, a příběh je proto komplexnější, než tomu bylo u dílů předchozích. Musíme se ale ptát, jestli právě ona dravost a neoblomnost nebyla tím, co čtenáře tolik fascinuje.
Máme tedy v ruce propracovaný příběh, do něhož autor vetknul všechno, co čtenáři na Sin City milují, ba ve větší míře než obvykle. Ale méně je někdy více a kvůli „nadupanosti“ se už do tohoto příběhu nevešly ony okamžiky, při kterých mrazí v zádech, ony scény, které udělaly ze Sin City kult.
