Všechna práva © Interkom 1984 - 2005

       Poprvé dalekohledem se na Saturn podíval pochopitelně Galileo (1610), který pak po svém zvyku anagramaticky napsal: „Pozoroval jsem, že nejvyšší (čili nejvzdálenější tehdy známá) planeta je trojitá.“ Uši planety, jak je nazval, však považoval za měsíce.

       Až počátkem 1655 se na Saturn zaměřil všestranný holandský učenec Christiaan Huygens s přístrojem poněkud lepším Galileova (zvětšení 50 oproti 30).

       “Dne 25. března 1655, pozoruje Saturna svým dvanáctistopým hvězdářským dalekohledem, postřehl jsem vně uch neboli klepet hvězdy (míněna planeta) na západě ve vzdálenosti tří scrupul (1/18 úhlové minuty) malou hvězdu položenou téměř v rovině uch. Tuše, že by to dobře mohlo býti těleso podobného druhu jako jsou čtyři měsíce Jupiterovy, poznamenal jsem vzájemné postavení Saturna a té malé hvězdy. Nemýlil jsem se: nazítří byla ze svého místa, i mohl jsem takto měřiti v následujících dnech její odchylku v dané době.“

       Z Huygensova díla De Saturni Luna ocitujme ještě (rovněž anagramaticky napsaný) úryvek: „Jest opásán tenkým prstencem, jenž s rovinou nikde nesouvisí a skloněn jest k ekliptice.“

       Tak byly objeveny Saturnovy prstence a měsíc Titan.

       

       V roce 1896 objevil P. Zeeman „nevysvětlitelné“ štěpení spektrálních čar v magnetickém poli. Touto záhadou si lámal hlavu i Wolfgang Pauli. V březnu 1925 na to kápl: může za to pomyslná rotace (spin) elektronů v atomu! Pauli ji charakterizoval dalším (čtvrtým) kvantovým číslem, které může mít právě jen dvě (opačné) hodnoty. K tomu pak prohlásil, že všechny elektrony v atomu se musí lišit alespoň jedním kvantovým číslem. Vylučovací princip je na světě.

        

       Drama, zahájené koncem r. 1938 objevem štěpení uranu, pokračuje. Ví se už, jak obrovská energie (asi 200 MeV na jedno jádro) se přitom uvolňuje, ví se i, že počet okamžitě emitovaných neutronů (2-3 na jedno jádro) umožňuje řetězovou reakci. V březnu 1940 pak kolektiv amerických vědců posílá do Physical Review stať s touto hlavní myšlenkou: pomalými neutrony se štěpí pouze izotop 235 U (kterého je v přírodním uranu asi 0,7 %). Na scénu vstupuje problém separace izotopů.

        

       Někdy během 1964 Arno Penzias a Robert Wilson z Bellových telefonních laboratoří v New Jersey dostali za úkol optimalizovat radiové spojení s balonovými telekomunikačními družicemi Echo. Součástí jejich úkolu bylo i testování k tomu potřebného citlivého detektoru mikrovln. I ukázalo se, že tento přístroj zachycuje jakýsi šum, který, jak odhalily všemožné prověrky, přichází neustále a ze všech směrů z vesmíru. U toho skončili.

       V březnu 1965 však mladý teoretik James Peebles z nedaleké Princetonské univerzity přednáší o hypotetickém záření, které by mělo zaplňovat vesmír jako stále chladnoucí stopa po případném velkém třesku. O tom se od přítele dozvěděl Penzias a dal si společně s Wilsonem věci dohromady... Tak bylo objeveno reliktní záření vesmíru, patrně nejpádnější důkaz, že vesmír skutečně vznikl velkým třeskem.

        

       Nepříliš známý polský matematik Thedodor Kaluza z univerzity ve východopruském Königsbergu přišel v roce 1919 s myšlenkou, že vesmír může mít víc než tři prostorové rozměry. Teoretičtí fyzikové kolem této myšlenky dlouho chodili jako kolem horké kaše, hlavně proto, že to představovalo velmi složitý matematický poblém. Až v polovině 70. let se tím pár odvážlivců začalo zabývat – a zrodila se první teorie strun. Zásadní problémy však zůstávaly nepřekonatelné. Až na „strunové konferenci“ v březnu 1995 na Jihokalifornské univerzitě vystupuje teoretik Edward Witten s přednáškou, řečeno s jedním jeho kolegou, „která zažehla druhou superstrunovou revoluci“.

       Od té doby struny „jedou“ a vědci nedočkavě čekají na nový supercollider v CERNu, který by po otevření 2007 už mohl – snad – ty největší rozměry strun odhalit...