Alexander C. Irvine: Hrsti jadeitu

New York první poloviny devatenáctého století. Dřevěné předměstí hoří, lidé umírají, lovci otroků brousí chudinskými čtvrtěmi. A na vzdáleném jihu čeká na okamžik, kdy bude moci povstat a krvavě ovládnout svět, starý aztécký bůh Tlaloc. Stačí málo, v pravý čas obětovat holčičku, která mu byla při narození zasvěcena. Působivá románová prvotina amerického spisovatele Alexandera C. Irvina Hrsti jadeitu si díky nakladatelství Polaris našla cestu i k českému čtenáři.

Motiv pohanského boha, který se vrací do světa naší reality a převrací jej naruby, není ve fantasy nijak výjimečný. Z knih vyšlých u nás v poslední době mě napadají Powersovy Brány Anubisovy nebo Chadbournův Věk rozvratu. Téma se dá zpracovat různě – buď jako rozmáchlý katastrofický román soustřeďující se v prvním plánu na kulisy a popisující ničivý výsledek konfrontace starého světa se současnou civilizací, nebo jako komorní příběh několika lidí, jejichž osudy probouzející se starodávná bytost nějak ovlivnila.

Alexander Irvine se vydal druhou cestou. Ústřední dějovou linií je tak příběh neúspěšného novináře Archieho Prescotta, který při požáru newyorského předměstí přišel o ženu a domnívá se, že i o dceru Jane. Jenže té bylo předurčeno přežít a několik let strádat v područí šarlatána a prodavače zázračných elixírů Rileyho Steena, který již léta na Tlalokově probuzení pracuje a za pomocí mexické porodní báby holčičku hned při narození bohu zasvětil.

Do Tlalokova probuzení zbývá půl roku. Ve starém jeskynním systému, kde spí, se jako první probouzí mumie jeho služebníka – chacmoola nebo též Rudého jaguára. Steen jej převáží do newyorského muzea, aby ho mohl ovládnout. Síla chacmoola je však větší, než předpokládal...

Hlavními Tlalokovýmii protihráči jsou tak jeho nadpřirození souputníci – Starý bůh měsíce Xiuhtecuhtli, bůh ohně Ometeotl a také bůh indiánského kmene Lenni Lenapů Tamanend. Ti všichni vysílají na zem své podivné, mrtvé i živé, vyslance, aby Tlalokovu probuzení zabránili.

A uprostřed všeho toho se potácí Archie Prescott, který hledá cestu zpět ke své po osmi letech znovunalezené, požárem zohyzděné dceři a ví, že jedinou možností, jak odčinit svá rodičovská selhání, je zabránit pohanskému rituálu oběti a zachránit jí tak život. Jenomže úkol je to takřka nesplnitelný, protože i on sám už je označen Tlalokovým medailonem, jenž mu visí kolem krku a jehož se není schopen zbavit.

Románu dominuje podmanivá temná steampunková atmosféra průmyslového New Yorku. Špína, bláto, zima a strach – z otrokářů, z chudoby, ze smrti. To jsou základní Irvinovy rekvizity, které umí využívat velice působivě. Hrsti jadeitu jsou ale zároveň velice realistickým vylíčením poměrů Ameriky doby, kdy otrokářský zemědělský jih se pomalu, ale jistě začínal vymezovat proti průmyslovému severu a kdy se lidský život definitivně obrátil od přírody k civilizaci – postupné objevování jeskynního komplexu, v němž Tlaloc spí, a budování hotelů kolem něj je toho nejpřímějším důkazem. Genius loci místa mizí, zůstává jenom obchod.

Jenže Irvinův záběr je mnohem širší. Cestování na parníku po řece připomíná romány Marka Twaina, New York zase hororové povídky Edgara Allana Poea – s přiznaným motivem postavy samotného spisovatele vystupujícího jako sběratel bizarních příběhů.

A tím vším neochvějně prorůstají staré indiánské mýty, které se za každou cenu snaží předem ztracený boj s civilizací zvrátit a zvítězit – příroda ukáže svou stále mimořádnou, i když už pomalu skomírající moc, když pomůže vykolejit snad nejtypičtější symbol pokroku – vlak – tím, že nechá prorůst koleje stromy.

Základním kamenem Hrstí jadeitu ale stejně zůstává jednoduchý příběh o hledání štěstí, vystupující v podobě dvou paralelně vyprávěných dějů, jejichž společné vyústění je pro konec románu klíčové. Tak jako se Archie snaží pomoct své dceři ze spárů chacmoola, tak se černošský průvodce jeskyněmi Stephen Bishop pokouší rozpoznat, zda bude příchod Tlaloca znamenat konec otroctví pro něj i pro jeho děti, a tím i jejich šťastnou budoucnost, nebo zda je to jenom jiná forma téhož.

Hrsti jadeitu se tak jako vlastně všechny výjimečné knihy dají číst několika způsoby. Buď jako hororově laděná fantasy střihnutá steampunkem, místy morbidní, místy magická, a především mimořádně napínavá, nebo jako průzračné podobenství o tom, že štěstí může nalézt pouze ten, kdo se snaží žít v souladu se svým svědomím.

Ale ať už ale čtenář zvolí jakoukoli z těchto variant, jedno je jisté: výsledek stojí za to.

8/10 (psáno pro FP)

Jiří Popiolek