Z pohledu dinosaura

Přiznám se, že debaty a polemiky o české SF na internetových serverech nesleduji a českou fantasy mladých autorů prakticky neznám. Řeknu tady otevřeně, že mě nebaví ji číst, nic mi to neříká, nepřináší mi to onen sense of wonder, o nějž přece jde. Pokoušel jsem se otevřít pár knížek českých autorů, ale hned na první stránce jsem měl pocit, že bych jenom zbytečně marnil čas s pohádkou, jejíž zápletku, hrdiny a rekvizity znám nazpaměť.

Nesledoval jsem ani internetovou polemiku, ke které zavdal příčinu Zdeněk Rampas svým vystoupením ve středečním literárním TV magazínu „Knižní svět“ na ČT 2 někdy začátkem roku. Zaznamenal jsem jenom její ohlasy na stránkách Interkomu, pokud pominu rozhovor, který jsem na toto téma vedl se Zdeňkem „Tunelářem“ v Brně. Téměř vždy, když tam jedu za matkou, se u něho stavím v Arrakisu na „pokec“. Nu a při jedné návštěvě došlo i na prezidentovu „válku“ proti českým autorům. Zeptal jsem se „Tuneláře“, co si on jako prodejce myslí o mladých českých autorech, a dostalo se mi diplomatické odpovědi, že „všechno není tak špatné“. Dokonce mi předložil jednu knížku jako příklad té lepší prózy. Ačkoli si jejího autora osobně velmi vážím, byl jsem poněkud zaskočen, když jsem dotyčný román otevřel a prolistoval, neboť na těch 100 až 150 stránkách nebyl prakticky žádný dialog! Kdo si myslí, že jsem odporný a malicherný šťoura, nesnesitelný dědek, která se rád hrabe v lejnech, toho odkazuji na závěrečné desatero.

Osobně jsem se zúčastnil až dvojpřednášky Zdeňka Rampase a Michaela Bronce v Klubu Julese Verna, kde byla 20. 6. 2006 opět na tapetě moderní česká SF. Zdeněk zopakoval své výhrady o neumětelství převážné většiny nastupujících českých autorů a drsně je odkázal do čeledníku. Čekal jsem, že se Michael pustí do tvrdé polemiky, ale jeho vystoupení bylo velmi diplomatické, když řekl, že vlastně neví, co by odpověděl, když Zdeněk nepředložil žádná fakta, a že radši se podělí o své nakladatelské zkušenosti.

Nicméně já jsem v jeho povídání nalezl velmi podstatnou informaci. Při jedné z odpovědí řekl zhruba toto: V Česku je kolem 700 „šermířů“, kteří se baví rekonstrukcemi středověkých bitev. O víkendech na sebe navlečou zbroj a pak do sebe buší dřevěnými/železnými meči, přičemž si dopřávají adrenalinovou sprchu a v SF hledají taková dílka, která by jim jejich „válečné“ zážitky evokovala. Michael dále řekl, že trh 700 lidí je dostatečně zajímavý, takže nakladatel může platit nějaký ten groš každému, kdo mu přinese jednoduchý příběh, kde se neodehrává nic jiného, než že do sebe buší meči nějaká vojska a navíc teče krev (papírová).

A v tom okamžiku mi došlo, že česká scifi se definitivně atomizovala. Původně existovala SF jako jednotné gheto, kde tím generálním pojítkem byl již výše uvedený sense of wonder. Dnes ale došlo k dalšímu dělení na subgheta, z nichž jedním jsou právě „šermíři“ (pokud by se některý z nich cítil dotčen, omlouvám se a prohlašuji, že jsem je po vzoru Michaela Bronce použil jenom jako příklad).

Jsme vlastně dnes sekty, respektive subkultury, které si nemohou navzájem rozumět. Chápu, že to, co je pro „šermíře“ tím pravým ořechovým, je pro Zdeňka Rampase literární sračka. A pro mě taky. Jenže já, na rozdíl od Zdeňka, který asi jako prezident fantomu cítí jistou odpovědnost, nic takového nečtu. Je to totéž jako se sprejery. Kdo je příslušníkem jejich subkultury, pokládá graffiti za vrchol výtvarné tvorby, pro každého jiného jsou to ale hnusné čmáranice, které urážejí dobrý vkus. Jaká je naděje, že se sprejer domluví s majitelem domu, jemuž právě „zušlechtil“ novou fasádu? Nu a stejná naděje je, že se Zdeněk domluví s … (jméno autora nechť si každý čtenář dosadí sám).

Nicméně důvod, proč jsem se po tak dlouhé době odhodlal zase přispět do Interkomu, je jiný. Pořád si totiž bláhově myslím, že existují nějaké univerzální zásady písemné tvorby, že žádný český nakladatel SF, ať už kalkuluje s jakýmkoli čtenářem, by nikdy neměl pustit text obsahující slovo „nevyexplodovaný“. Shodou okolností totiž vycházel od letošního jara na stránkách Lidových novin kurz tvůrčího psaní Markéty Dočekalové, dramaturgyně TV Nova a autorky TV seriálů. Můžeme si o nich myslet, co chceme, a o Dočekalové taky, ale jedno se oddiskutovat nedá – že tato autorka disponuje tím, co stavba TV scénáře vyžaduje – totiž dokonalým vyprávěcím řemeslem, tím, co je „vercajkem“ každého spisovatele. I spisovatele SF.

Takže bych chtěl poprosit všechny mladší kolegy, než Zdeňka Rampase a mě proklejí a pošlou ke všem čertům, aby si přečetli následujících „10 důležitých rad“, dali si ruku na srdce a upřímně si přiznali, do jaké míry je ctí, či nectí. A pak teprve rozvážili, zda jsou profíci nebo amatéři, kteří nepatří jinam než právě do toho čeledníku české SF.

1. Příběh se skládá ze tří částí – situace, komplikace a závěru.

2. U filmového příběhu je třeba dodržovat zásadu, že postavy říkají jenom to, co nelze ukázat. Toto pravidlo lze porušit jenom v případě, jen pokud dialog postavu jasně charakterizuje.

3. U knižního příběhu je třeba naopak dodržovat zásadu, že co je možné vyjádřit přímou řečí, vyjádříme přímou řečí a popisu se vyhneme.

4. Nikde v příběhu nesmí nic být zbytečné a „jen tak“. Každá informace musí někam vést, jinak ji můžeme odstranit.

5. Každý dialog ve filmovém příběhu musí buď posunout děj kupředu, nebo jasně charakterizovat postavy.

6. Protože v textové podobě není tolik nástrojů k vyjádření jako u filmového zpracování, pomocí dialogů často v textu nejen posunujeme děj a charakterizujeme postavy, ale také vyjadřujeme atmosféru a napětí, nebo třeba měníme tempo příběhu (což se dá u filmu dělat hudbou a obrazem/střihem).

7. Pamatujte: Komplikace nevznikají v dialozích, ale v situacích (v akcích, v zápletkách). To platí jak pro film, tak pro knihu.

8. Snažte se, aby jednotlivé obrazy u filmy/kapitoly u knihy byly nejen zajímavé, ale pokud možno i překvapivé. Překvapení a zvraty jsou klíčem k úspěchu.

9. Pamatujte, že příběh není popis a zobrazení reality, ale iluse reality. To se týká i dialogů.

10. Psychicky se již při psaní knihy/scénáře připravujte na to, že píšete teprve první verzi a že vás čeká přepisování a přepisování.

A jako bonus výroky tří nejuznávanějších lektorů scenáristiky a hollywoodských poradců:

Richard Walter: Nejdůležitější pro napsání dobrého příběhu je udržet ho v osobní rovině. Můj spolužák George Lucas … měl nesmírně složitý vztah se svým otcem. Není snad zajímavé, že hlavní postava Lucasem napsaných Star Wars se jmenuje Luke a že Lukův otec je záporná postava Darth Vader (temný, zlý otec)?

Lew Hunter: Nejdůležitější je nápad. Můžete psát skvělé scénáře, výborné dialogy, ale všechno je k ničemu, když je nápad špatný… Není to příběh, ale pod ním skrytý kvalitní nápad, který umožní „publiku, aby objevilo samo sebe“, jak řekl Aristoteles již před dvěma tisíci lety. Např.: Tootsie si oblékne dámské šaty a díky tomu se stane lepším člověkem.

Syd Fleid: Aby vznikl skvělý příběh, potřebujete silný a zajímavý nápad, který je vetkán do výrazné akce a do silné, zajímavé postavy… Aby měl hloubku … a publikum zasáhl, potřebujete konec, jehož rozuzlení publikum propojí se samotnou podstatou humanity, jinými slovy, příběh s hluboce lidským rozuzlením.

Přeji všem méně nadávání a více přemýšlení

František Novotný

František je především spisovatel, tedy si v mém expozé, neodvažuji se to teď nazvat přednáškou, vybral a povšiml  zejména ukázek chyb v dílech svých kolegů. Ty však tentokrát nebyly prezentovány kvůli sobě samým, ale jako demonstrace toho, co všechno jsou ochotni a schopni recenzenti přehlížet.

Dále bych chtěl upozornit na jeden rozdíl terminologický. Nezříkám se pojmu „sračka“ (ani sračkař, i když v tom případě raději píši „konzistentně špatný autor“), ale míním jimi dílka ležící podstatně dál na mé, mnohdy třeba i subjektivní, škále literární nepovedenosti.

Pro rozlišení, o kterém píše František, používám v souladu s terminologií zábavního průmyslu pojmy béčko a béčkař. Béčko jako béčkový film nebo česky béčko jako bavič. Nic proti bavičům, sám je vyhledávám a tvoří, když si potřebuji odpočinout, značnou část mé četby,  teprve když mě svým neumětelstvím uráží a já za něho při četbě jeho díla zažívám pocit trapnosti, pak teprve se mi na rty derou ona krátká slova na s.

***

Když mi už současný stav psaní SF a psaní o SF přišel neudržitelný, pokusil jsem se diferencovat naši současnou produkci a nejvhodnějším mi k tomu připadly povídkové sbírky. Následkem naší všepochvalné „kritiky“, která zdegenerovala na úroveň reklamní upoutávky (a i takto chápaná je dost neinvenční), jsem se neměl čeho chytit, nutně se má hodnocení jeví jako paušální odmítnutí. To je dáno prostým působením Sturgeonova zákona. Když náhodně vyberu z dostatečně bohaté produkce deset věcí, devět z nich bude béčko.

Odtud asi to nepochopení, které vede až k tomu, že se hovoří o válce Interkomu či Rampase proti českým spisovatelům. To je dvakrát chybné, jednak ve svých kritikách důsledně hovořím o autorech, za spisovatele považuji jen několik málo výjimek, druhak ani proti většině autorů nic nemám a doufám, že ani oni proti mně. (Pokud ale někteří přenášejí problém z věcné do osobní roviny, těžko s tím něco udělám, ale nikdo se nezavděčí všem :-)

Nedomnívám se ani, že naši autoři píší tak jak píší, někdy hůř a někdy špatně, proto, aby mě naštvali, věřím, že dělají co umí v rámci toho, co jim čtenáři a kritika dovolí.

Co mi vadí, je právě ta dlouhodobá nepřítomnost kritické kritiky. To u slabších povah vede k tomu, že dnes každou nepochvalu chápou jako osobní útok. Ti méně emotivní (či sofistikovanější) pak volají po konstruktivní kritice. Jenom poukazovat (na hrubé a školácké chyby) prý nemá význam, bez toho, aby se autorovi ukázala i pozitivní cesta jak se jich zbavit. Nám starším to něco připomíná…

Nicméně něco pravdy na tom bude při nejmenším v tom, že se situace nezlepší, dokud od kritiky k autorům nebudou proudit informace, které 1. pro ně budou relevantní a za 2. je budou schopni akceptovat, i když nebudou pochvalné.

***

Dalším hříchem naší kritiky (vedle ukolébání autorstva do blaženství z dosažené dokonalosti) je, že nesnaží oddělit béčkovou produkci od děl autorů, kteří mají nějakou ambici (jinou než pobavit).

Příkladem, který mě teď napadá, je povrchnost recenzí, jenž smetly román Karoliny Francové Arien (pojednává o složitostech soužití dívky s nadčlověkem, pro kterého nikdy nebyla víc než domácím mazlíčkem).

Ano, když se porovnala s béčkovou produkcí, tak nebyla tak akční jako Žamboch či legrační jako Procházka, třeba v JFK, a do Kulhánka má daleko ve všech směrech, ale pokusila se o něco nového, na co jiní ani nepomysleli. A i když třeba neuspěla na sto procent, prokázala více tvůrčí odvahy než plný čeledník literárních řemeslníků. :-)

***

Abych nebyl špatně pochopen (zase). Nechci po recenzentech, aby kádrovali díla a autory a opatřovali je nálepkou béčkař, ať setrvají u svých nezneklidňujících způsobů „pozitivní“ kritiky, nemusí (jen) poukazovat na špatné a dělat si nepřátele, měli by ale, pokud chtějí být něco platní při pěstování našich oblíbených žánrů, vyhledávat a rozpoznat díla, jejichž autor má nějakou ambici. Ať již přichází s novou myšlenkou či se pokouší nějak překonat zaběhaná a osvědčená klišé a schémata, a to jak dobová, tak hlavně svá vlastní (protože autokanibalismus je na našem SF dvorečku a v jeho čeledníku dalším smrtelným hříchem).

Způsob komunikace, který jsem zvolil já, asi není nejšťastnější a vedle grafomanů jsem asi naštval i pár autorů, kteří ještě mají naději. Připadám si jako člověk, který se snaží vzbudit místnost plnou spáčů ještě omámených slastnými sny. Klidně ať se zlobí na toho, kdo je tak nešetrně, možná dokonce surově budí, hlavně ale ať již nespí.

Zdeněk Rampas