Parcon – Taurcon 2006

Velmi stručné ohlédnutí za letošním Parconem; nechal jsem psaní, když jsem si uvědomil, že nevzpomínám, jaké to na Parconu bylo, ale co jsem o tom již jednou napsal :-(

Parcon 2006 pro mě začal již v pátek ráno, když se mi ozvala Vilma Klímová, zda nevím o nějaké levné kopírce. Doporučil jsem jí Levný tisk, kde jsme množili materiály pro Parcon v Brandejse, a zeptal se jí, kde je a zda to najde. Ukázalo se, že je před dveřmi naší firmy spolu se všemi svými děvčaty, Bětkou, Hedvikou a Karolínou, všechna děvčata (Vilmu počítaje) byla vyfiknutá jako na svatbu, však také z jedné právě přišly. Vydali jsme se společně na konec Jungmannovy ulice, ještě kus za Krakatitem a Netopejrem. Vilma mi ukázala reklamní dvojstránku svého nového románu, po pěti letech práce se blíží dokončení a Martin ji přesvědčil, že by měla udělat něco pro propagaci svého díla.

Ještě jsme ani nestačili říci, co potřebujeme, a dorazil Keplík (Petr Köppel) s materiály pro Parcon v Neratovicích, tím se i vyřešila otázka, jak Vilmin text dostat k účastníkům. Až teď mě napadlo, že bych rovněž mohl přihodit materiály edice Paralelní světy, a prošel jsem si ještě jednou trasu Jindřišská–Jungmannova.

Před půl čtvrtou U Anděla nacházím Michaelu a Honzu Vaňka jr. a vydáváme se k přibližovadlu Richarda Klíčníka. Ten se po čase objevil rovněž se zlou zprávou, že ještě čekáme na Orbita. Nakonec dorazil i ten, nedostal se dřív z obchůdku Šestý smysl.

Konečně se vydáváme na cestu, abychom tři čtvrtě hodiny po plánovaném odjezdu zastavili v Holešovicích a na notebooku ověřili, že jedeme správně. Shodou okolností právě před domem, kde bydlí Honza Vaněk jr., ten jen suše poznamenal něco o tom, jestli by neudělal lépe, kdyby zůstal doma.

A již jsou tu malebné Neratovice pod Spolanou. Nacházíme kulturní dům i místo k parkování a jdeme se ubytovat. Na mapě to nevypadalo tak hrozně, ale když jsme konečně došli do Jedové ulice, měl jsem ruce se zavazadly dvakrát delší.

Na cestě zpět na con nás Honza Škorpík upozornil na výbornou pizzerii, kde jsme našli ještě Frantu Moravce, Kóšiho, Annu Šochovou, Jitku Doležalovou a spoustu dalších. Pizza byla dobrá, ale já zase uvěřil, že slavnostní zahájení začne na čas, a k sedmé hodině mě poněkud opanovala nervozita. Vydal jsem se Kulturáku, kde Martin Koutný secvičoval s Ondřejem od Pagiho, jednou svou dcerou a naším Pavlem (Elvenem) puč mladých scifistů proti nadvládě dinosaurů (takové inscenované freudistické přeřeknutí). Když jsem si četl scénář, připadalo mi to trochu křečovité a podbízivé, ale pozná se, že Martin Koutný trochu přičichl k práci se slovem, a to, co mi na papíru přišlo, velmi eufemicky řečeno, poněkud podivné, pak zahrané vypadalo docela dobře.

Po slavnostním zahájení, kterého jsem si za kulisami moc neužil, jsme s Michaelou prozkoumali opravdu velké prostory Kulturního domu, kam by se pohodlně vešlo šestnáct set účastníků, bohužel pro nepřítomné se nás zde nesešla ani pětina maximálního možného počtu.

Jako nám baroko zanechalo spoustu z dnešního pohledu krásných kostelů, které nyní nedokážeme udržovat tak, aby nechátraly, tak nám po socíku zůstane spousta předimenzovaných kulturáků, které nedokážeme využít a jejichž chátrání nastane mnohem dřív a bude daleko rychlejší než u zmíněných kostelů. Protože ale Neratovice nemají odpovídající ubytování, Parcon ani jiné podobné akce (umím si tam představit třeba Festival fantasie) nevyplní mezeru v tamním společenském životě a megakulturák bude po většinu času prázdný.

Pak jsme navštívili Melkorovu čajovnu, Lucasův bar a Pivní stan, vše v budově a na zahradě gymnázia TGM, okolo půlnoci ještě Pagiho přednášku Conan vs. Spock, odkud si pamatuji hlavně vtipné vstupy Jany Šturmové, a pak jsme se vydali do Jedové ulice.

Jak jsme brzy zjistili, byla naše ubytovna asi teplovodním řádem spojena s nedalekou chemičkou a po několika hodinách převalování jsem získal docela dobrou představu o tamním nočním provozu. Mám dojem, že jsem byl vzhůru ještě okolo půl čtvrté, když se odkudsi vracel Elven.

Nicméně ráno jsem se hnal na přednášku – diskusi o fandomu, kterou měl vést Pagi a kde jsem měl případně vypomoci. Tam se mě Martin Koutný zeptal na Ludvíka, kterého jsem samozřejmě zapomněl ve vitríně SF muzea. Je to tak, když jsem měl všechny ceny na hrbu já, nezapomněl jsem nikdy nic, když se ale starám jen o dílčí záležitosti a večer organizují jiní, jsem čím dál nespolehlivější.

Vzpomněl jsem si, že bych mohl zneužít Jirku Doležala, který nějak vytušil kvalitu neratovického ubytování a jezdil raději přespávat domů na Letnou. Bohužel jsem u sebe neměl mobil s jeho číslem, měl jej však Přemek Houžvička, ten se ale na první pokus nedovolal, a když se mu Jirka ozval, nebyl jsem zrovna poblíž a Přemek jen Jirkovi řekl, že jej sháním, a on tak zavolal na ubytovnu, kde ležel můj mobil… tak bych mohl pokračovat ještě dlouho, nicméně nakonec to podstatné, i díky Jirkovi Nalim Lidochaz večer dostal své ocenění.

Zbytek dopoledne jsem pak trávil s Martinem Gilarem, který se v ČR zastavil na velké mezinárodní biotechnologické konferenci, probíhala v Kongresovém centru (Pakulu) a dostala se i do zpráv :-), a pak Klímovými (v Úžicích jsou nedostupní skoro jako v Brně). Asi bych také měl pochválit restauraci Solidní jistota, kde jsme poobědvali. Velikost jejich porcí by mohla být chápána jako gastronomický atentát, ale kéž by se nás všichni pokoušeli zabít jen tak příjemným způsobem.

Odpoledne jsem zašel na besedu s KB, nebylo to nic sucharského, Kirsten nejen odpovídala na naše otázky, ale hodně jich i sama položila. Třeba co to přinesl Petr Kotrle (frgály) a kterých autorů si nejvíce ceníme. Odpovědi Petra Kotrleho, Honzy Vaňka jr., Martina Šusta, Jirky Popiolka a Ondřeje Jireše mi přišly docela zajímavé, bohužel zmizely s první verzí článku.

Následovala veřejná schůze Akademie SFFH. V přiděleném sále přetahoval přidělený čas Ondřej Neff, ale je možné, že i on musel začít později. Bohužel jsme si včas neuvědomili výhody megakulturáku a tak jsme se schůzí čekali, až na nás dojde řada. Vlastní program pak proběhl v děsivém tempu odhlasovávání bodů, které sestavil z příspěvků členů Akademie v uplynulém roce Martin Šust. V úvodu jsem se zmínkou o vnitrofandomové demokracii (Co je dovoleno Jovovi, není povoleno volovi) pokusil odradit nejstrašnější žvanily od blokování sešlosti, plánované na jedinou hodinu, s věcí nesouvisejícími hloupostmi. Možná jsem ale vzal chuť vyslovit svůj příspěvek i někomu s mozkem v hlavě.