Interkom: Ekosci-fi s příchutí hororu

Páralovy romány nové řady (Pokušení A-ZZ, Romeo a Julie 2300) však vyvolaly u literární kritiky, ale i u náročnějších čtenářů četné otazníky, zvláště proto, že vypravěčský rozmar začal samoúčelně převládat nad obsahovou stránkou. Nový román Válka s mnohozvířetem má aspirace závažnější. První ze tří románových vrstev vznikla jako ekologická sci-fi. Odpadní produkty, jimiž je zahlcena Evropa nedaleké budoucnosti, zbytňují v živou a agresivní substanci „masit“ s níž obyvatelé - průmyslových center svádějí tragikomickou bitvu. Přibližně v rovnováze je tu rozbor organizačního zabezpečení celé akce a stránka malebně dobrodružná. V této fázi si tedy přijdou na své milovníci napínavých scén plných bitevního vzruchu, ale ochuzeni nejsou ani ti, kdož očekávají intelektuální humor. Ten se však plně až do sarkastických a groteskních podob rozvine v další části.

V druhém oddíle autor už nesleduje sociální důsledky nekorigované průmyslové produkce, ale naopak pro lidské bytosti sebezničující důsledky nepřiměřené konzumace. Od analýzy vnějšího nebezpečí tak autor přechází k rizikovým faktorům deptajícím člověka zevnitř, z jeho nezvládnutelné přirozenosti. Spotřebitelský poměr k životu, který tak často kritizujeme v rovině morálních abstrakcí, se Vl. Páral rozhodl diskvalifikovat prostřednictvím fiktivní „zpětné vazby“, prostřednictvím značné drastického hororu: přejídání, nadměrná konzumace alkoholu a drog, kouření, nezřízená erotika, poživačnost, tedy bédonismus a epikureismus, typické odedávna pro mentalitu zpohodlnělých vrstev, to vše se v jeho vizi bezprostředně projevuje jakýmsi cizopasným hnědnutím lidské tkáně, tj. zezvířečťováním člověka, odcizováním jeho lidské podstaty sobě samé, návratem k životu v tlupách, k primitivismu terorizujícímu každý vyšší mravní princip, vše ušlechtilejší. V smutné parodii neoprimitivismu se Vl. Páral dotýká znepokojivých sociálně psychologických projevů civilizační degenerace, v níž končí konzumní společnosti, ukazuje, že zpanštělost a elitářství, zapomínající i na pracný vztah k světu, na svou sociální, podmíněnost, padá svým životním stylem zpět do područí hrubých instinktů.

Třetí stupeň Páralovy románové stavby bude nepochybně přijímán různě. Je diskutabilní v tom, že se pokouší - ovšem s páralovskou ironickou distancí, která do značné míry vylučuje krátká pragmatická spojení - navrhnout jisté východisko z léto krizové situace blahobytné společnosti budoucích let. Psychoterapie a autogenní trénink, ono zweigovské „léčení duchem“, mohou snad působit jako speciální léčebné metody, stěží ale (anebo jen v hyperbole) čteme (cum grano salis) přispějí k řešení problémů ekologické krize a spotřební společnosti, které jsou svou podstatou sociální a institucionální.

Půvab Páralova románu spočívá v jeho mnohoznačnosti. Ocitujme jako příklad úryvek, v němž se charakterizuje mentálně obrozená populace: „Jíme v běhu, sloužíme pres čas a pozdě večer utahaní, ale šťastní opouštíme vybrakovanou knihovnu, v niž zbyly už jen detektivky, knihy o vaření, motorech, sexuologii a kompletní Arthur Hailey.“ Jde o naivně optimistickou perspektivu? Jde jen o parodii na utopické představy o převýchově člověka? Anebo spíš o provokativní humor, který nutí pomocí převrácené opaky k zamyšlení nad silně prozaickým stavem současnosti? Páralův román, který komicky kříží odbornický žargon s obecnou, místy dosti peprnou češtinou, míří jistě do oblasti humoru a satiry. Svou románovou moralitou varuje před iluzemi e tzv. industriální společnosti, ctní tak ale s estetickou inteligenci, dovoluje autorovi i jeho čtenáři být uvnitř života a zároveň jako bájivý vyprávěč nad věcí.