Všechna práva © Interkom 1984 - 1984

Panelová diskuse Jaroslava Veise patřila rozhodně k nejlepším programům letošního PARCONu. Což jsem nečekal, protože znáte to, tu hrozbu všech schůzí, besed a seminářů: „...No, nebojte se, zeptejte se, co vás zajímá... budu hovořit jen krátce, aby pak zbyl čas na diskusi... mluvit byste měli hlavně vy...“ a podobně.

       V neveliké posluchárně pardubické VŠCHT by si však každý učitel připadal jak v té nejfantastičtější sci-fi a představoval si tak po pracovní stránce ráj. Vedoucí diskuse Jaroslav Veis byl záhy umlčen, zmohl se jen na občasné udílení slov, na které bylo (to nepřeháním!) třeba dělat pořadník, všechny generace se ze všech koutů ozývaly se svými názory, navzájem si kladly otázky, odjinud se na ně zase odpovídalo, při vystoupení každého účastníka bylo ticho jako v hrobě (to potvrzujeme, protože máme k dispozici nahrávku diskuse - pozn. red.) a pouze kdesi, vlastně všude kolem něj, se i žádostí o možnost promluvit. Jsem přesvědčen, že aktivnější seminář tato posluchárna nezažila.

       Hovořilo se především o tom, proč v SP literatuře převládá pesimistický tón a taky proč čteme, knížky, a taky se trochu pomlouvalo.

       Koho, to je nabíledni - ty nepřítomné. A nepřítomní byli ti, kdo s vytřeštěnýma očima v aule sledovali z videa jakési SF hrůzy. Přiznejme si, že takových bylo dost.

       Obecně se dá určitě souhlasit s názory mnoha diskutujících, že takovéhle (pouhé) pasivní přijímání informací není zcela v pořádku a určitě nebylo smyslem PARCONu. Koneckonců tento nešvar je terčem zvednutých prstů většiny fejetonistů a rad našich médií o trávení volného času. A od nich se to dá brát,

       Ale tedy Jsme byli na PARCONu - „setkání přátel sci-fi“, pozor, teď přijde zásadní věta: Kde jinde by měl člověk (často poprvé) přicházet do styku s videomagnetofony, těmito (u nás) malými technickými zázraky? Nepřehlížejme ta dvě poslední slova, o nich je a i na PARCONu byla často řeč. Mohu se opřít o hlasy v Pardubicích podchycené, už M. Grün ve své přednášce „o sci-fi v kosmonautice a naopak“ se zmiňoval o častém přínosu tohoto žánru k technickému pokroku, kdy ledacos vyskytující se v sci-fi literatuře za pár let neodmyslitelně zakotvilo v astronautice. I v samotné diskusi byla řeč o Japoncích, kteří každý sebebláznivější nápad v žánru SF vyhledávají a zkoumají možnost použiti.

       Jenže Jsme u kořene. Co jsme schopni tolerovat, ba co dím, co nás nadchne u počítačů sedmé generace a několik tisíc světelných let vzdálených souhvězdích, o to mentorštěji shlížíme (třeba) na otevřenou pusu před technikou roku 1984. Ale to neříkám nic nového, i tohle bylo v diskusi v jiné souvislosti řečeno.

       Všichni z nás v Pardubicích jsme byli fanoušky žánru SF, někdo ho čte, většina se pokouši i něco psát. Každý, kdo se jakkoli slovem ventiluje, má úmysl přesvědčit druhé. Vím, umělecký zážitek, katarze, pocit krásna, přiblížení pocitů, události, to všechno je tam taky. Ale navíc ještě snaha přesvědčit. O své pravdě, o svém pohledu na lidi a svět. Neznám hezčí SF knihu, ani žádnou takovou, která by víc vyvracela mé předchozí řádky než Malý princ A. de Saint Exupéryho. I zde jsme však přesvědčování o jeho humánním vidění světa a mezilidských vztahů, jak jsme o tom ještě neuvažovali.

       Tím vsím chvi říci: Jak chceme někoho přesvědčit o naší představě života za tisíc let, Jak a proč máme rozvíjet fantazii, když k tomu, co tady máme už teď, se chováme jak sedlák k prvnímu automobilu?

       Ano, slyším argumenty druhé strany: Odsud pocud, technika má sloužit člověku a ne si ho zotročovat, knize se stejně nic nevyrovná; to všechno jako argument beru. Ale ne každý má tu trpělivost všechno a pořád číst. A sebekrásnější nepřečtená kniha je k ničemu. Navíc jsme při její četbě stejně „zotročováni“ jako třeba při tom TV filmu. Jenže do toho filmu /videa/ je módou si trochu rejpnout. Na závěr tedy tři vety: Nejkrásnější forma pohybu je chůze. Do Pardubic jsem přesto přijel rychlíkem. Za rok bych rád přijel autem.